Když se Eliza probudila, cítila, jako kdyby se s ní celý svět houpal. Byl to tak intenzivní pocit, až se jí z toho zvedl žaludek. Proto dál držela víčka pevně zavřená a snažila se klidně oddechovat. Teprve, když se to houpání trochu uklidnilo, odvážila se otevřít oči. Nevěřícně zůstala zírat na nebe. Nechápavě svraštila obočí. Já spím venku? Odkdy, prolétlo jí zmateně hlavou. Ničemu nerozuměla. Proč stále cítila houpání a nad sebou viděla oblohu a zatraceně, jak to, že ji něco tvrdého tlačilo do zad?

„Jo, kapitán je holt kliďas."

„Jasně. Toho nic nerozhází a my si nacpeme kapsy..."

Při zaznění cizích hlasů málem nadskočila leknutím. Někdo tu s ní byl. Eliza zavrtěla hlavou a pokusila se soustředit na to, co se stalo. Jenže bolest jí to nedovolila. A tak jen chvíli tiše ležela a naslouchala, když v tom jí hlavou probleskla vzpomínka. Sice jen matná a rozmazaná, ale to stačilo. Rázem si uvědomila, co se stalo, a to ji dostatečně probralo. Byla unesena. Piráty. Nebo se jí snad v té hospodě zmocnil ještě někdo jiný?

Strach jí obestřel celé tělo. Tohle nebyla zrovna situace, do které by se dostávala každý den. Nevěděla, jak si počínat, co dělat. Vždyť nevěděla vůbec nic! Cítila, jak se jí zmocňuje hysterie. Proto se snažila soustředit na pravidelné dýchání a uklidnit se. Šílení jí z téhle šlamastyky nepomůže.

A tak po chvíli opatrně, aby nevzbudila podezření, pootočila hlavu doprava a konečně uviděla, kde to je. Musela být v nějaké malé loďce, a to nesnesitelné houpání muselo znamenat, že už se s ní někam plaví. Málem se jí při tom zjištění zatmělo před očima. To ne! Nemůžou ji jen tak odvést pryč! Od domova. Ta děsivá myšlenka způsobila, že se přestala ovládat a jako šílená vyskočila na nohy.

„Sedni si! Hned!" ozval se výkřik Černého ryse.

Ona na to však nedbala. Naopak ještě víc plavidlo rozhoupala a pak s výkřikem skočila do vody. Ve chvíli, kdy se do ní propadla, vypískla. Byla příšerně ledová. Jako ochromená zaplula hloub a nebyla se schopná hnout. Chladná voda ji držela ve svých spárech. Jenže ona se nehodlala dneska utopit. Ne, musela se dostat domů. A tak v sobě zvedla každou kapku odhodlání a zabrala nohama i rukama a začala usilovně plavat. Prudce zabírala a zabírala, ale i tak se jí hladina stále zdála tak daleko. Zoufale se jí nedostávalo vzduchu.

Když se konečně vynořila nad hladinu, zuřivě se rozkašlala a lapala po dechu. Šlapala vodu a snažila se uklidnit. Jakmile se jí do plic dostal vzduch, rozhlédla se kolem sebe. Okamžitě si všimla, že je loďka jen nedaleko od ní. A tak na víc nečekala a znovu se vrhla do plavání.

Břeh se zdál pořád tak hrozně daleko. Jako kdyby se k němu vůbec neblížila, a přitom při prvním pohledu se zdál mnohem blíž. Eliza se však nehodlala jen tak vzdát. Jenže to nezáleželo jen na ní, protože mokré oblečení jí v plavání příliš nepomáhalo. Naopak nacucaná látka se stala dvakrát těžší a spíš ji stahovala pod hladinu. Zrovna se chtěla pokusit o poslední pokus doplavat ke břehu, když v tom se kolem ní obepnuly pevné paže a prudce ji k sobě otočily. Vyděšeně zazírala do obličeje Černého ryse.

„Zbláznila ses?"

Eliza sebou začala prudce cukat, jak se mu snažila vytrhnout a odsekla: „Zbláznil jste se vy? Chcete mě snad utopit? A vůbec co si to dovolujete? Nejsem žádná dívka, ale chlapec..."

Dál se však nedostala, protože se ten zatracený pirát rozesmál a vzal její pramínek vlasů. Načež jí jím zahoupal přímo před jejíma vykulenýma očima. „Chlapec? Ale no tak. Tomu by přece nevěřil ani slepý!"

Zmáčená žena zuřivě zaklela, když si uvědomila, že už to ví. Přišla tak o důležitou ochranu. Kdo ví, co jí mohou udělat, když vědí, že je žena. O to zuřivěji se pokoušela dostat z jeho sevření, zatímco své konání doprovázela rozzlobenými slovy: „No dobře, tak mě pusťte, vy surovče!"

Černý rys však své sevření nepovolil a jen se pobaveně uchechtl. „Tak já jsem surovec, tak to se omlouvám, milady. Od teď budu dokonalý gentleman. Ovšem to se se mnou budete muset hezky vrátit."

Eliza po něm mrskla pohledem, který by ho na místě zabil, kdyby mohl. S ním ovšem ani nehnul. Dál ji pevně svíral. Zatímco ona se snažila zoufale vymyslet, jak se z téhle pohromy dostat. Než však stihla na něco pořádného přijít, objevilo se u nich plavidlo. Teprve tehdy pirát uvolnil sevření a nešetrně ji do něj vyzvedl. Díky tomu se natáhla až na dno a hekla bolestí.

Zatracený pirát, zuřila v duchu, když se vyhrabala do sedu a ostentativně se posadila co nejdál od něj. Ovšem Černý rys se jen pohodlně usadil a věnoval jí zamrkání. Vůbec ho její počínání nenaštvalo. Vypadalo to spíš, že se tím dobře bavil.

Naštvaně zafuněla a začala se kolem sebe rozhlížet. Po chvíli se do ní pustila zima z promočeného oblečení a pofukujícího větru. Zuby jí drkotaly a brzy již nedokázala zadržet chvění celého těla. Nejspíš nebyl nejlepší nápad si jít zaplavat, uznávala v duchu. Ovšem svým únoscům by to nepřiznala. To nikdy. Kdyby ji prachsprostě neunášeli, nic z toho by se nestalo.

To už si ovšem uvědomila daleko větší problém, než že je ve společnosti mizerných pirátů. Co na její zmizení řekne matka? Otec? Ale hlavně Colin? Už úplně viděla, jak si bude vyčítat, že je to jeho vina. Těžce polkla. A to nejhorší? Její pověst bude naprosto zničená. Je ve společnosti mužů a bez gardedámy. Určitě s nimi stráví několik měsíců. To rodiče nedokáží utajit. Nikdo si ji už nevezme. Skončí jako vyděděnec společnosti, jestli se vůbec vrátí živá.

„Zatracená ženská, vždyť umrzneš jen kvůli své nerozvážnosti," přerušil její nejhorší představy Černý rys, až sebou překvapeně trhla. Jakmile se však vzpamatovala, mrskla po něm rozčíleným pohledem.

„Jistě, raději umrznu, než abych vám dala za pravdu," odsekla napruženě, a když si všimla, jak naznačil jednomu ze svých mužů, aby si svlékl kabát, rychle dodala: „A rozhodně nechci žádné vaše pirátské věci, co jste ukradli slušným lidem! Vůbec nejlepší by bylo, kdybyste mě odvezli na břeh a budeme dělat, že se tohle nikdy nestalo."

Ovšem pirát jí i navzdory jejímu protestování přehodil přes ramena plášť, a při tom pohybu pronesl varovně: „Jestli tě napadne shodit ho do vody, nepřej si mě, milady!"

Dáma rozzlobeně zasyčela a na moment měla opravdu nutkání nechat přehozené oblečení skončit na dně moří jen, aby viděl, že jí nemůže nic nařizovat. Ovšem, jakmile pocítila tu trochu tepla, rozmyslela si to. Naopak kapitána obdařila úsměvem, přitáhla si kabát víc k tělu a prohodila sladce: „No hned je to lepší. Že vám to ale trvalo!"

Načež se od jeho rozčíleného pohledu klidně odvrátila a zahleděla se na loď, ke které se rychle blížili. Vypadala tak velkolepě, až Eliza nechala ústa otevřená úžasem. Nikdy žádnou neviděla takhle zblízka. Vypadala tak bezpečně a nádherně, jak se houpala na vlnách. Viděla nahoře na palubě pobíhat námořníky, a když zvedla oči ještě výš celý dojem jí zkazila vlající pirátská vlajka.

To už však přirazili k lodi a kapitán se na ni zazubil, když ji vytáhl na nohy. „Dáma první. A žádné skákání do vody!"

Eliza si jen odfrkla, načež jako královna z ramen shodila plášť a rychle, než se vzpamatoval, začala lézt po žebříku. Přehoupla se přes zábradlí a zůstala stát na palubě, zatímco si prohlížela tu sebranku, která tvořila pirátskou posádku. Těžce polkla, když ji na okamžik sevřel strach, že ji přece jenom zabijí.

Nestihla však své děsivé představy dál rozvíjet, protože vedle ní stanul Černý rys a nevzrušeně zavolal na své muže: „Okamžitě připravte loď k vyplutí. Není čas váhat. Náš host se ubytuje v mé kajutě a já doufám, že nebudou žádné další potíže."

Víc se nezajímal o nikoho kolem sebe, jen ji popadl pevně za zápěstí a vedl do podpalubí. Vůbec nedbal na to, že skoro nedokázala udržet jeho tempo. Musela popobíhat, aby mu stačila. Sešli po schodech a prošli úzkou tmavou uličkou v podpalubí, než se její věznitel zastavil před jedněmi dveřmi. Ty rozrazil a ji strčil dovnitř.

Eliza vyjekla nad jeho chováním, a když se pirát provokativně opřel o dveře, zaútočila na něj slovy: „A co bude teď? To mě tu necháte zavřenou, dokud vám nepřijde správné mě pustit?"

Odpovědí jí byl bezstarostný úsměv. „Ještě uvidím, zlatíčko. Podle toho, jak se budeš chovat. Teď mě omluv, ale mám práci."

Načež nečekal na její odpověď a rázně odešel. On prostě odkráčel. Jen tak. Kdo si myslí, že je? Mladá žena jen zírala na dveře. Nemohla tomu uvěřit. No to snad ne. Ten arogantní pirát! Než se však ve svém hněvu mohla opravdu rozjet, něco si uvědomila. Vždyť neslyšela žádné klapnutí zámku! Že by ji zapomněl zamknout, pomyslela si vzrušeně, když se po špičkách vydala ke dveřím. Přiložila na ně ucho, a když nic neslyšela, stejně tiše se je pokusila otevřít. A ony dokonce šly! Nadšením skoro nadskočila a rázně je otevřela dokořán. Rázem se jí z obličeje úsměv vytratil, když před sebou uviděla rozesmátého Černého ryse, který se nevzrušeně opíral o zeď naproti jejím dveřím.

„Věděl jsem, že neodoláš. Jsi tak předvídatelná, milady. Takže poučení pro příště, mě nedoběhneš!"

A rázným pohybem ruky jí ukázal dovnitř. Eliza mu chvíli rozdurděným pohledem vzdorovala, než sklopila oči na důkaz porážky a oddusala zpátky do svého vězení, kde se nechala poslušně zamknout.

„Však jen počkejte! Ještě uvidíte, Černý ryse," zašeptala po chvíli, kdy stála bez hnutí uprostřed komnaty.