Černý rys se opřel týlem hlavy o studenou zeď vězení, ve kterém skončil společně se svou posádkou. Po celou dobu jejich zajetí neměli jedinou šanci hraběti uniknout. Jako kdyby předpokládal každý jejich nápad. Chtěl je do anglického vězení dostat stůj co stůj. A to se mu povedlo. Byli tu už několik dní. Zavření v zatuchlé a páchnoucí kobce. A jediné na co se mohli těšit, byla vidina šibenice.

Cítil tak neuvěřitelnou nenávist k muži, který je sem dostal. To však nebylo všechno, co sžíralo jeho mysl. Nenávist totiž nesměřovala pouze k němu, ale také ke zrádné hraběnce, která ho omámila svýma nevinnýma očima, aby ho vlákala do pasti svého manžela. Stále na jazyku cítil hořkou pachuť zrady. Nemohl uvěřit tomu, jak mohl být tak hloupý a skočit jí na to. Věřil jí. Opravdu jí věřil. Myslel si, že je s ním ráda. Jenže to všechno byla jenom přetvářka, aby ho dostala přesně tam, kde nyní byl. A on jí na to skočil jako nějaký mladíček. Myslel si...

Prudce udeřil pěstí do zdi, až pocítil okamžitou bolest a byl za ni rád. Pořád nebyla tak velká jako ta, která mu rozdírala srdce při každé vzpomínce na Elizu s tím parchantem. Kvůli nim skončí na šibenici, zatímco oni si budou užívat svého snobského života. Jak jen ji nenáviděl. Udělala z něj naprostého idiota. Ta se musela tak bavit, když sledovala, jak jí všechno věří.

„Uklidni se, Simone! Všechny nás to zaskočilo. Neřekli bychom to do ní, ale teď musíme myslet na důležitější věci, a to, jak se odsud zatraceně dostaneme," ozval se vedle něj Rabí, který ho pozoroval ustaraným pohledem. Takhle zničeného svého přítele ještě nikdy neviděl.

„Jak se odsud dostaneme? Jak asi. Nijak. Jsme tu zavření, nemáme spojence u stráží, nechodí sem žádná panička, kterou bychom uplatili," odsekl mu napruženě a raději si klobouk posunul tak, aby mu spadal do očí. Sám nad tím už přemýšlel dostatečně dlouho, aby cítil vztek nad vlastní bezmocností. Neviděl cestu ven.

„A co poslat zprávu našim spojencům? Ti by určitě přišli, i když se obvykle snažíme jeden druhého zabít. Před šibenicí jsme si ale všichni rovni," vyhrkl kněz s náhlou inspirací.

„A jak jim to chceš doručit? Zapomněl si snad, že tady nemáme vůbec žádné vycházky? A naši hlídači? Ti nevypadají, že by nám něco někam donesli. Spíš si brousí zbraně, aby nám jednu uštědřili," odvětil naprosto klidně Černý rys, aniž by se na něj podíval.

Dál se však ve svých plánech nedostali, protože jeden z hlídačů udeřil zbraní do mříží a okřikl je, aby byli zticha. Přejel je nevraživým pohledem, a když nikdo z nich nepromluvil, konečně se odšoural zpátky na druhou stranu ke svému společníkovi, se kterým tam celý den mastil karty.

Rabí počkal, až jim hlídač přestal věnovat pozornost a pak se znovu naklonil k příteli a zasyčel: „K čertu, prober se, Simone! Přestaň na ni myslet! Teď jde o nás. Netvrď mi, že není žádná možnost. Vždycky si na něco přišel. Tak se začni snažit, protože já si ještě hodlám nějakou tu chvíli užívat života."

„Prosím tě, seš kněz. Ty si neužíváš života. Jen řešíš životy jiných a snažíš se jim pomoct. Seš podlejzavec Boha," zamumlal vůdce pirátů nevzrušeně a úplně viděl, jak se kněz nadechuje k dlouhému vysvětlujícímu monologu. „A přestaň žvanit. Snažím se myslet," dodal otráveně.

V ten okamžik se Rabímu rozzářily oči. Proto od něj raději odvrátil pohled. Samozřejmě, že se snažil vymyslet, jak se odsud dostat. Jenže mnohem častěji mu myšlenky utíkaly jiným směrem. V těle cítil neustále takovou zlost nad tou podlou zradou. Jako kdyby se od toho nemohl odtrhnout. Hruď mu svírala nenávist, které se nemohl zbavit od té chvíle, kdy se ukázala Eliza být tím, kým byla. Vždyť on začínal věřit, že by ho mohla mít třeba trochu ráda. Jako on ji. Počkat? Co? Ne, on ji rozhodně neměl rád. Ne, prostě ji jen snášel. Přesně tak.

„Prosím tě, přestaň při tom přemýšlení drtit zuby o sebe. Ještě z tebe budu mít noční můry," ozval se Rabí zoufale.

„To budeš mít stejně, takže klid," odsekl mu v odpověď Černý rys a znovu si obličej schoval pod klobouk, aby měl aspoň chvíli klidu.

Uběhlo několik hodin, během nichž kolem nich panovalo ticho, až na občasné pleskání karet o stůl a nějaké ty nadávky. Piráti se utápěli ve vlastních myšlenkách a nijak mezi sebou nekomunikovali.

Když v tom najednou poklidnou atmosféru přerušil hluk na chodbě. Černý rys přesto ani nezvedl zrak. Už se to několikrát stalo a většinou se jednalo o nějakého zlodějíčka, který celou cestu do cely prosil o život. Z takových lidí se mu zvedal žaludek. Nedokázali si udržet hrdost, i když jim muselo být jasné, že jejich prosby nebudou vyslyšeny.

„Tohle tě naučí!" dolétlo až k nim zvolání hlasem, který Simon okamžitě poznal. Jeho majitele by nejraději poslal do horoucích pekel. Rázem zmizel jeho nezájem. Nadzvedl klobouk a pohlédl před sebe. Blížící kroky a známý hlas ho dostaly z otupělosti. Hbitě se zvedl a nenápadně se přesunul blíž k mřížím.

To už se hlasy přiblížily a on uviděl scházejícího hraběte z Norimberku a za ním jeho dva věrné muže, kteří za sebou táhli nějakého chudáka. Nešetrně s ním mrskli na zem, až zaskučel bolestí. Hrabě na ně vzápětí kývl a oni se rázem pustili do kopání do nešťastníka. Ten však dál mlčel až na občasné zasténání.

„Doufám, že jsi pochopil varování a konečně mi řekneš, kde je," pronesl temně šlechtic, když konečně zarazil to násilí.

Blonďatý muž ležící na zemi se pomalu a opatrně posadil, ale když zvedl oči ke svému pánovi, zasvítily mu nenávistí.

„Nikdy vám neřeknu, kde je, vy parchante! Nedovolím, abyste jí ublížil," zasyčel zraněný odvážně.

Hrabě rozzuřeně zaklel. Nesnášel takové hrdiny, kteří ho zdržovali od jeho hledání. Potřeboval svoji snoubenku najít co nejdřív. Už tak ho ty její útěky stály mnoho času.

„Ale řekneš, to se neboj. Já ti ukážu. Však ty ještě budeš zpívat, jinak se brzy ocitneš jako mrtvola v řece. A ji si pak stejně najdu," prohodil hrabě ledově, když na něj upíral chladný pohled. „Dám ti čas o tom popřemýšlet, ale jestli mi, až se vrátím, nedáš uspokojivou odpověď, nepřej si mě ... Potom už tě totiž nic nezachrání."

Načež se otočil, aby odešel. To už se ale sedící muž zvedl na nohy a vykřikl: „Můžete mě klidně zabít, ale já vám nemám co říct. Nevím, kde je. Jen jsem ji dostal z lodi, ale kam se uchýlila, to nevím."

Rázem se aristokrat obrátil zpátky, přiblížil se k němu a prudce ho udeřil do břicha, až blonďatý muž zachroptěl a upadl obličejem na špinavou zem.

„Proto bys měl spolupracovat co nejvíc, abych se pokusil zapomenout, že to tys jí pomohl z té lodi!" zahřměl na něj, kopl do ležícího poddaného a vydal se pryč. Ještě však přes rameno vydal poslední rozkazy: „Dělejte si s ním, co chcete, ale ať to přežije. Až s ním skončíte, zavřete ho do cely."

Černý rys hleděl na statečného neznámého a musel obdivovat jeho odvahu, která ho mohla stát život. Pro zatím mu vysloužila jen pořádně bolestivou lekci, protože i po odchodu hraběte jeho utrpení neskončilo. Muži poslušni rozkazům se do nebožáka pustili tak, až skučel bolestí. Byli stejně nemilosrdní jako jejich pán.

****

Eliza pomalu otevřela oči a nechápavě zůstala hledět nad sebe. Viděla tam strop plný plísně, z něhož podle fleků a skvrn dost z původního materiálu odpadalo. Nechápavě svraštila obočí. Nepamatovala si, že by usnula na takovém místě.

Vlastně si nepamatovala skoro nic. Všechno měla jako v mlze. Přesto se dál snažila si vzpomenout. Po chvíli se jí začaly vybavovat vzpomínky na včerejší den. Vzpomněla si na Vilemínu, na setkání s Colinem a na mladou ženu, která jí pomohla v nejhorší chvíli, a tak jí došlo, s kým tu musí být. Sice si nepamatovala, jak se sem dostala, ale byla si jistá, že ji sem dovedla její nečekaná přítelkyně. Strach polevil a jí se ulevilo. Hrabě ji tedy nechytil a ona byla v bezpečí.

Jak se však probouzela, vrátila se i bolest zad, kterou musela zaspat, když ležela na zádech. Proto se obrátila na břicho, ale ani to nebyl dobrý nápad. Udělalo se jí zle a jen díky svému rychlému pohybu nepozvracela postel. Když se jí konečně ulevilo, stulila se do klubíčka a zhluboka dýchala, aby zamezila další nevolnosti. Bolest zad chápala, ale proč jí bylo tak špatně? Vždyť nic špatného sníst nemohla. Leda, že by zvracela z hladu.

„Tak jak se naše lejdy cejtí?" přerušil její myšlenky hlas její přítelkyně, která sebevědomě vkročila do místnosti a prohlížela si ji starostlivým pohledem.

„Nic mi není," zamumlala Eliza rychle. Nechtěla, aby ji litovala, nebo měla starost. Nebyla nemocná. Prostě toho na ni poslední dobou bylo moc, tak tělo takhle reagovalo. Potřebovala si jen trochu odpočinout, a všechno bude zase v pořádku.

I když čas na to neměla. Tedy sama pro sebe ano, ale během útěku si uvědomila, že se musí pokusit zachránit svého milého. I když ji nyní nenávidí. Nemůže s čistým svědomím myslet jen na své bezpečí. Dostala šanci, ve kterou ani nevěřila. Šanci pomoci pirátům. A to bylo nade vše.

Kdyby šlo jen o ni zůstala by ležet klidně týden. Lepší místo na schovávání by pravděpodobně nenašla. Jenže její srdce ji honilo do té nejriskantnější možné akce.

„Potřebuji tvoji pomoc! Potřebuju zjistit, jestli je Černý rys ve městě ve vězení. Musím vědět, co se s ním stalo. A jestli tam vážně je, musím ho osvobodit. Nesmí jít jen kvůli mně na šibenici," vyhrkla vzápětí, když se k ní rázně natáhla, až ji druhá žena musela zachytit, aby nespadla. Její oči jiskřily rozhodností.

„Kdo?" nechápala Vivi, když se posadila k ní na postel.

Vypadalo to, že se v její zmatené řeči ztratila a nebylo divu. Eliza to ze sebe sypala bez zastavení. Nehodlala se však vzdát, a tak ji chytila za ruku a donutila, aby se jí zadívala do očí, když důrazně pronesla: „Na tom, kdo to je nezáleží. Jediné, co je důležité, zda je ve vězení nebo ne. To potřebuji zjistit. Jak ho odtamtud dostat už nějak vymyslím sama."

„Myslíš, že je to chytrý? Po tom, co se stalo u tvýho domova? Hrabě tě tam bude určitě čekat a neuraž se, ale nevypadáš na to, že bys souboj mezi váma dvěma měla vyhrát právě ty. Vypadáš příšerně," nebrala si její společnice servítky při hodnocení jejího stavu.

Eliza rozčíleně zvedla bradu. „Musím to udělat. Nikdo jiný ho nezachrání. Musím to risknout."

„No, jistě a co jsem já? Vosk? Sim tě já ti toho tvýho Černýho orla vysvobodím," dodala Vivi nevzrušeně, a když viděla, jak mladá dáma zase otevírá ústa, pokračovala: „Jistě, chceš namítnout, že je to tvoje věc, nechceš nikoho ohrozit a bla bla. Jenže z nás dvou jsem tu já ta schopná dostat toho tvýho „nikoho" ven z vězení. Pohybuju se na hraně celej svůj život. Znám všechny možný uličky, takže když po nás někdo pude, dokážu nás nechat „zmizet". Mám zkušenosti s okolím vězení a několik moulů mi dluží službičku. A na konec to nejlepší. Ten tvůj hrabě mě tam rozhodně čekat nebude."

Eliza však stále vrtěla hlavou. „To po tobě nemůžu žádat. Vždyť se skoro neznáme. Je to nebezpečné..."

Vivi však jen mávla rukou, vstala a cestou ke dveřím nevzrušeně dodala: „Rozmysli si to, lejdy, ale říkám ti jedno. Buď to necháš na mě, nebo se do toho vězení vydáš, až budeš úplně v pořádku. Což nějakou dobu potrvá. Dřív tě tam nepustim." A s tím otevřela dveře a odešla.

Eliza tiše zanadávala. Nemohla ji přece nechat riskovat život. I když měla pravdu. Ji tam hrabě bude čekat. Pravděpodobně ji vážně dostane dřív, než se k Černému rysovi vůbec přiblíží. Jenže i s touhle vidinou by to byla ochotná riskovat. Pořád tam byla malinká možnost, že se stane zázrak a všechno vyjde.

Unaveně se znovu stulila do klubíčka. Necítila se vůbec dobře. Potřebovala spát. Rozhodne to, až vstane. Jen na chvíli zamhouří oči. Usnula však pěkně tvrdě, takže ani netušila, že se u ní mezitím objevila Vivi, donesla jí něco k jídlu a ošetřila záda, aniž by svou společnici vzbudila. Stejně tiše jako se přikradla, zase zmizela.

Jakmile se Eliza probudila, měla jasno. Byla rozhodnutá využít nabídky své přítelkyně. Byla by hloupá, kdyby trvala na svém a všechno tím pokazila. Vivi měla větší šanci než ona, která byla ráda, že je ráda. Sice jí bylo proti srsti, že by měla být mimo veškeré dění, ale bylo to tak správné. Musela myslet především na výsledek, a ne se cítit dotčeně, že to půjde i bez její maličkosti.

Proto se odhodlaně vydala z pokoje ven, aby si s Vivi promluvila. Pomalu sešla dolů a vešla do malé kuchyňky, která byla velice spoře vybavená. Uprostřed stál starý sotva držící stůl a u něj dvě židle. Na jedné z nich seděl nějaký starý muž s dlouhými šedivými vlasy. Okamžitě se zarazila a chtěla se zase vrátit zpátky, když v tom zvedl oči.

„Tak ste konečně vstala. Jen se poďte posadit. Vivi se brzo vrátí," pozval ji mile a vstal, aby jí připravil také trochu pití.

Nejistě se ještě rozhlédla po špinavých stěnách a několika policích, než pomalu přešla až k židli a usadila se na ni.

„Kam šla?" zeptala se ne zrovna diplomaticky, když před ni položil hrníček se zvláštní vůní.

Starý muž se v klidu posadil, než prohodil: „Šla obhlédnout vězení. Přece se tam chystá pro toho vašeho Černého orla."

Eliza si povzdechla. Ani nepočkala na její souhlas a už rozjížděla akci. To pro ni bylo typické. Vzápětí se však pousmála nad zkomoleninou, kterou oba lidé dali Simonovi. Jemně se muže pokusila opravit: „Je to Černý rys."

Otec její přítelkyně nad tím však jen mávl rukou. „Zvíře jako zvíře." Načež na ni zamyšleně pohlédl. „Musím vám říct, že normálně šlechtice nesnáším. Jsou to hrozní pokrytci a neznabohové. Mysli jen na sebe. Pro korunu by si nechali vrtat koleno..."

Eliza těžce polkla. Takže nejspíš nebyl nadšený, koho to jeho dcera uprostřed noci přitáhla domů. Už otvírala ústa na svoji obranu, když ji šokoval.

„... ale vy se mi líbíte. Vivi mi vyprávěla, co všechno ste udělala. Musím říct, že do lejdy bych to neřek. Čekal bych, že to dítě někde odhodíte jak kus hadru. No, takže abych to shrnul, celkem se mi líbíte. Zahrajem si karty?" dodal na konec naprosto nevzrušeně.

Eliza na něj zůstala nevěřícně hledět. Několikrát zamrkala. Načež když si to všechno přebrala, ústa se jí roztáhla do úsměvu a ona přikývla.

A tak byla velice nenápadně donucena vrátit se do postele, zatímco muž si k ní přitáhl židli. Ne nebral jako odpověď. Takže musela poslušně sedět a zbytečně se nenamáhat. Jenom s ním hrát karty. Nic většího. A právě uprostřed jedné z her je zastihla Vivi. Jen se na přítelkyni vesele zakřenila. Bylo jí jasné, že se o to všechno postaral její otec.

Následující dny tak tedy Vivi s otcem účinně zajistili, aby jejich host odpočíval a zbytečně se nenamáhal. Což byl téměř nadlidský úkol. Mladá dáma totiž toužila jakkoliv pomáhat. Chtěla být užitečná. Jenže její divoká přítelkyně ji rázně odkázala k odpočívání s tím, že k vězení se stejně nemůže ani přiblížit, a k ničemu jinému ji nepotřebuje. A tak Eliza pouze jedla, spala a nechávala si ošetřovat záda. Žaludek ji stále trápil, ale už to nebylo tak hrozné jako první dny. Pomalu se jí do tváří vracela zdravá barva. Jenže ta nečinnost ji zároveň zabíjela. Co když mezitím jejího milého popraví? Co když už je pozdě?

Ovšem otec Vivi ji nenechával s myšlenkami příliš dlouho samotnou. Vždycky si k ní vylezl a vyprávěl jí historky, nebo ji nutil do dalších her. Bylo jasné, že hraní ho opravdu hodně baví. Jeho dcera, když se taky jednou ukázala doma, jí radila, aby se s ním hlavně o nic nesázela, protože to už by byl úplně nezastavitelný. Zatímco k němu vždycky láskyplně a zároveň výhružně dodávala, aby Elizu úplně nezničil.

Také zjistila, že oblíbené téma šedovlasého muže je nadávání na šlechtu. Bylo roztomilé, jak se při tom pokaždé snažil zdůraznit, že ji do toho nepočítá.

„Aristokrati... pf... peněz maj jak slupek, ale víc je nezajímá. Určitě neuměj ani hrát karty! Zahraje to za ně přece sluha," brumlal si pod vousy, když si prohlížel rozdané karty. Balíček, se kterým hráli, nebyl nejnovější. Naopak bylo vidět, že karty jsou mnohokrát ochmatané, a navíc na některých místech dokonce rozežrané od krys. Přesto na muži bylo vidět, že je svírá s opravdovou láskou.

„To víte, je to přece příliš náročné," odvětila ve stejném duchu se skrývaným veselím.

Okamžitě po ní vrhl pohledem.

„Vám to ale celkem jde... na lejdy," dodal rychle, aby se náhodou neurazila. To však neměla v úmyslu. Věděla, že v ledasčem jsou jeho průpovídky pravdivé. Vždyť do nedávna některé z věcí sama nedělala. Měla na ně služebnou. Takže i na ni dost z jeho slov pasovalo. Na to, jaká byla dřív.

„Se divim, že se dokážou lejdy samy ovívat. Že na to sluhy nemaj," pokračoval dál, když na kupičku odhodil další kartu.

„Nechci vám kazit iluze, ale myslím, že i takové sluhy ti bohatší mají," dodala spiklenecky, když se k němu naklonila.

„Se ví! Sem si to myslel! A to pravidlo, jak musej sluhové chodit tři kroky za nima? Proč zrovna tři? Proč ne deset?"

„Myslím, že pak by byli příliš daleko na to, aby mohli dámu zachytit, kdyby omdlela."

„Omdlívání! To sem nikdy nepochopil. Mojí Vivi se něco takovýho nikdy nestalo a ony padaj jak hrušky," hořekoval dál, zatímco ji drtivě porážel. Neměla proti němu nejmenší šanci. Byl v tom mistr. Najednou se však na ni podíval a zvážněl. „Nevypadáte dobře, děvče. Ste strašně bledá. Nejní vám hůř?"

Elize rychle odvrátila zrak a zavrtěla hlavou. Nebylo jí hůř, ale ani se to příliš nelepšilo. To však nehodlala přiznat. Nechtěla už jenom ležet. Čas se krátil a ona pořád netušila, co se venku děje. Tolik se bála, že promeškala příležitost, i když ji Vivi každý den ujišťovala, že žádná poprava neproběhla.

„To se vám zdá. Už jsem dostatečně odpočinutá. Mohla bych..." začala ho jemně přesvědčovat, že by mohla začít nějak pomáhat s plánem Vivi, ale nenechal ji to ani doříct.

Klidně odhodil další kartu a přerušil ji dobrácky: „Jen to nechte na Vivi. Zbytečně by jste se jí tam motala. Ona se v těchlech věcech vyzná. Když slíbila, že toho vašeho Černýho orla dostane ven, tak to taky udělá. Jen to chce trpělivost."

Ani už neměla sílu ho opravovat. Vypadalo to, že si stejně nehodlá nechat vymluvit špatně zapamatovatelnou přezdívku. Občas si v jeho očích všimla při vyslovení takových jisker smíchu, že ho podezřívala, že to dělá naschvál. Vrhla proto po něm podezřívavým pohledem, ale když si ho naprosto nevzrušeně nevšímal, znovu se sklonila ke kartám.

Pořádně však ani nezačali další hru, když v tom se rozrazily dveře. Hnědovláska nadskočila leknutím, ale než se mohla dát na zběsilý útěk, poznala v postavě, která jako velká voda vtrhla dovnitř, Vivi. Rázem přestala vyšilovat a znovu se posadila, jako kdyby se nic nestalo. Samozřejmě, že věděla, že to bude ona. Taky kdo jiný, že?

„Tak sem doma, táto!" zahlaholila divoce a přejela je veselým pohledem. Při zahlédnutí karet se uchechtla.

„Tak co?" vyhrkla Eliza, jakmile se vzpamatovala. Její obličej více než dostatečně naznačoval její zvědavost dozvědět se novinky.

Druhá žena odtrhla zrak od otce a pohlédla na mladou dámu. Ovšem místo toho, aby jí odpověděla, mlčky došla až k ní a starostlivě jí položila ruku na čelo. Při tom doteku se zamračila.

„Lejdy, sakra, celá hoříš. Nezdá se mi, že bys na tom byla líp," vyhrkla nechápavě a vyměnila si zneklidněný pohled s otcem. Myslela si, že už by to po odpočinku mohlo být lepší.

„Ale no tak! Nic mi není. Prosím tě, už mluv," přerušila ji rozhodně Eliza. Bylo jí jedno, jestli hořela. Měla na starosti důležitější věci. Když už nemohla s ničím pomoci, chtěla aspoň vědět, co se venku vlastně děje.

Vivi si posunula klobouk na hlavě, zatímco po ní vrhla pohledem, že jí ani za mák nevěří. Přesto ji dál nenapínala a spustila. Věděla totiž, jak je pro ni těžké zůstávat mimo veškeré dění.

„Dobře, šak už řikám. Dneska konečně sme měli úspěch. Předtím nás furt posílali pryč, ale dneska se jeden panáček rozpovídal. Prej je ve vězení několik pirátů. To, že ses mi nepochlubila s takovou suprovou novinkou si ještě vyjasníme. Každopádně mezi nima prej nějakej Černej rys vážně je."

Eliza se málem podlomila kolena při té zprávě. Konečně. Vážně tu byl a žil. Nic lepšího už přijít nemohlo. Úlevou zavřela oči a vychutnávala si ta slova. On žije. Je jen nedaleko od ní. Děkuju, Bože, pomyslela si zbožně.

„No, vidim na tobě nadšení, takže to vypadá, že konečně budem moct přejít do druhý fáze. Ta bude horší, ale žádný obavy. Už shánim lidi, kteří do toho půjdou se mnou. A ne, vůbec se na mě tak nedívej. Ty tam s náma nejdeš. Už sme se domluvily. Víš, že je to jediný rozumný řešení..."

„Ale přece jenom, mohla bych tě krýt..." začala prosebně. Nechtěla se cítit nedůležitě. Nechat všechno na ní. Co když se jí kvůli ní něco stane? Co když ji chytí?

„Nic proti, Elizo, ale s tebou za zády bych se každou chvíli bála, do jakýho nebezpečí zase spadneš. Jen bysme se tím ohrožovaly navzájem. Víš, co? Dostaneš důležitej úkol. Pokud nás chytí, což se samozřejmě může stát, dycky se něco posere... teda zmrví... ne, no prostě se chápem. A pak je dobrý mít někoho v záloze, a to budeš ty. Jasný?" vysvětlila Vivi rozhodně, a dokonce jí dala dalšími slovy najevo, že když bude dělat problémy, klidně ji tam nechá spoutanou.

Po té názorné výhružce už Eliza raději neprotestovala. Alespoň ne nahlas. V duchu se stále bouřila proti tomu, že by všechno měla nechat na přítelkyni. To ona by měla přeci riskovat život. Byla to její povinnost. Jenže taky si uvědomovala, že by to nebylo rozumné. Že by tím spíš ohrozila všechny okolo a hlavně sebe. Těžce si povzdechla.

Načež zvedla zrak k sebevědomě se zubící Vivi a pronesla: „Tak mi aspoň prozraď, jaký máš plán. Třeba ti pomůžu doladit nějaké drobnosti, když nic jiného."