Když se Eliza probudila, cítila takovou bolest, že chtěla zase upadnout do bezvědomí. Jenže její mysl se odmítala vzdát vědomí. Nechala ji napospas trýznivé bolesti, která byla připomínkou jejího vzdoru.

„Au," nedokázala zadržet bolestný povzdych, když trýzeň neustávala, ale naopak sílila. Tolik toužila znovu odplout do míst, kde ji nic nebolelo a netrápilo. Jenže byla příliš probuzená.

„Má paní, nehýbejte se. Nanesu vám na záda hojivou mast. To vám uleví," přerušil její samotu a utrpení tichý melodický hlásek.

V tu chvíli sebou Eliza vyděšeně trhla. Ten hlas neznala. Neměl tu co dělat. Kdo to mohl být? Někdo, kdo jí přišel způsobit další bolest?

„Kdo jste?" vyhrkla vyděšeně a chtěla se otočit do strany, aby nepříteli čelila čelem. Ovšem už při tom malém pohybu se do ní zabodlo tisíc jehel, až z ní vyšel táhlý výkřik bolesti a okamžitě ve všech pohybech ustala.

„Nemusíte se bát. Já vám neublížím. Jsem léčitelka, mám vás ošetřit," promluvila neznámá konejšivě a mladá dáma se po jejích slovech opravdu uklidnila. Věřila jí, že je tím, kým říká. Kdyby jí chtěla doopravdy ublížit, už by to udělala.

A tak přijmula nečekanou pomoc. Uvolnila se a snažila se zhluboka dýchat, aby překonala bolest v zádech při dotyku léčitelky. Ač se žena pokoušela být jemná, pro ni to bylo utrpení. Proto se upnula k jediné myšlence, která jí vrtala hlavou a na kterou nutně potřebovala odpověď. A lepší příležitost už pravděpodobně nedostane, proto ze sebe vzápětí vyrazila zoufalou otázku: „Bičovali ho dál? Bičovali toho muže, když jsem omdlela?"

Zaslechla, jak léčitelka zadržela dech po její otázce. Zamrazilo ji z toho. To mohlo znamenat jediné... Svět se s ní začal točit, když v tom znovu ucítila na svých zádech dotek rukou a prudce zasykla bolestí.

„Ne, pak už toho muže nebičovali, má paní. Hrabě to ukončil, když jste omdlela. Teď už ale dost mluvení. Musíte odpočívat," zašeptala rozhodně a než se mohla zraněná žena ještě na něco zeptat, přiložila jí ke rtům pohár se zakalenou tekutinou.

„Co to je?" vydechla zbičovaná nejistě, aniž by se toho napila. Dokud nebude vědět, co to je, nepolkne ani kapku.

„Po tom nebudete cítit takovou bolest, má paní. Pomůže vám to přečkat nejhorší bolest," odvětila klidně léčitelka.

Dál už Eliza neváhala a poslušně si nechala do úst tekutinu nalít. Toužila uniknout bolesti. Chtěla jen spát. Než se vůbec mohla nad čímkoliv zamyslet, svět kolem ní se začal rozplývat, bolest odeznívat a ona se propadla do milosrdné tmy.

****

Následující dny Eliza existovala pouze ve dvou stavech. Buď spala, nebo se na chvíli probrala, aby zakusila bolest hojících se zad. I když však byla vzhůru, netušila, zda je noc nebo den. Jedno však věděla jistě, malá dívenka tam s ní už nepobývala.

Zjistila to při jedné z chvil, kdy byla vzhůru. Když dokázala na pár okamžiků myslet, aniž by jí mysl zastřela bolest. Tehdy vylétla do sedu, aby se zase se skučením zhroutila na břicho a přes obličej jí přepadly rozpuštěné vlasy. Na chvíli zůstala bez hnutí ležet, načež zašeptala: „Vilemíno? Jsi tady?"

Odpovědi se však nedočkala, a tak se opatrně podívala do strany, aby zjistila, že až na ni je kajuta prázdná. Netušila, jestli je to dobré nebo zlé znamení. Jen se modlila, aby ji hrabě vrátil jejímu otci a nestalo se nic horšího.

Nejraději by zůstala ve spánku napořád. Nic ji tam nebolelo a nemusela čelit problémům, které na ni čekaly, jakmile procitla. Věčný spánek jí však nebyl dopřán. Její klid a doufání totiž jeden den přerušilo otevření dveří a rázné kroky, které dokázala přiřadit k jediné osobě. Po zádech jí přeběhl mráz. Tohle byl konec doufání, že na ni zapomněl.

„Má drahá, zdá se, že už jste si užívala téhle nadbytečné péče příliš dlouhou dobu," ozval se chladný hlas jejího snoubence.

Ona však dál mlčela. Nevěděla, co by na to měla odpovědět. Tu péči potřebovala díky jeho „laskavému" zacházení. Nemohl přece čekat, že hned druhý den tu bude poskakovat, jako kdyby se nic nestalo.

Muž ovšem ani nepotřeboval, aby něco odpověděla, protože nevzrušeně pokračoval dál: „Nyní je čas se připravit na naši svatbu. Za tři dny doplujeme do přístavu a tam si mě konečně vezmete za muže."

Po těch slovech ji ovanul strach. Stále toužil po jejich svatbě. Marně doufala, že její neposlušnost změní jeho rozhodnutí. Nic takového se ovšem nestalo a ona, ač mu neviděla do očí, cítila jeho triumf. Myslel si, že je jeho. Že mu ji už nikdo nevezme. A právě kvůli tomu nedokázala držet jazyk za zuby a rozhodně zašeptala: „To se ještě uvidí."

Na reakci nemusela čekat dlouho. Vzápětí ucítila jeho ruku na bolavých zádech. Zaryl jí do nich prsty, až vykřikla bolestí. Nešetrně jí tlačil do ran, které se teprve začínaly hojit. Zatmělo se jí před očima, když ze svého hrdla dostala: „Nechte toho!"

„Však vy si mě vezmete," odvětil chladně, a ještě chvíli jí působil bolest, než ji pustil.

Eliza vydechla úlevou. Spalující bolest ustoupila do pozadí. Načež se po něm ohlédla a uviděla tak, jak se nevzrušeně posadil k ní na postel.

„A ještě, jen tak mimochodem, ten váš pirát," začal, jako kdyby si na to vzpomněl teprve nyní. To už ale žena ztuhla a napjatě čekala, co přijde dál. Co udělal Simonovi? Co? „Už není na lodi. Poslal jsem ho na druhé lodi do rukou zákona. Už brzo bude viset," dokončil po dramatické pauze a spokojeně si zamnul ruce. Byl spokojený sám se sebou.

Eliza si musela zacpat ústa vlastní rukou, aby nevykřikla hrůzou. Nemohl ho poslat do rukou zákona tak brzy! To ne. Její milý se přece nenechá tak snadno chytit a pověsit! Určitě něco vymyslel a už se probojovává ven! Právě v tuhle chvíli!

To už ucítila ruku hraběte ve svých vlasech, a když se pokusila uhnout, jen se zasmál.

„Zapomeňte na něj. Raději myslete na náš společný život," pronesl rázně, když vstal a vydal se pryč, aniž by se ohlížel na její city.

Jakmile uslyšela prásknutí dveří, povolila stavidla a rozplakala se. Tohle musel být jen zlý sen. Nemůže se jí všechno tohle dít! Nejhorší na tom bylo, že sama nemohla nic dělat. Bolest zad se sice už mírnila, ale že by měla sílu na nějaké hrdinské činy, se říct nedalo. Navíc byla v kajutě zamčená a žádnou jehlici po ruce neměla. Takže své naděje na útěk neviděla příliš reálně, natož pomoc pirátům, kteří již byli na jiné lodi. Na pomoc jí však někdo přece jenom přišel. Někdo, koho vůbec nečekala.

****

„Má paní?" probudil ji o dva dny později z dřímoty tichý hlas.

Rázem byla úplně probraná a strachy se otřásla, protože kolem ní byla tma tmoucí. Musela být noc. Vyděšeně vytřeštila oči do temnoty a v hrdle jí stoupal výkřik. Než však mohla vydat třeba jen jednu hlásku, na jejích rtech přistála velká mužská dlaň.

„Prosím, nekřičte! Nechci vám ublížit. Jsem přítel. Věřte mi," ozval se ten ochraptělý hlas znovu.

Eliza se snažila zoufale proniknout tmou. Kdo to mohl být? Jak mu mohla věřit? Proč by měla? Co když je to nějaký nový trest jejího snoubence? Při té představě sebou začala cukat rozhodnutá uniknout a zjistit, kdo to je. Než však mohla něčeho dosáhnout, k obličeji se přiblížila svíčka a ona nočního návštěvníka poznala. Srdce jí přestalo zběsile nadskakovat v hrudi. Uvolnila se. V mihotavém světle totiž objevila tvář muže, který byl otcem malé dívenky, již zachránila. V tu ránu se přestala bránit.

Rázem jí z úst zmizela ruka a otec Vilemíny si klekl k její posteli a důrazně vyhrkl: „Má paní, mé jméno je Mathias. Zachránila jste mé dceři život, a za to vám děkuju. Nikdy vám to nezapomenu. Jsme skoro u přístavu. Je nejlepší a poslední možnost, jak utéct. Pomůžu vám dostat se z lodi. Jinak vás náš pán zničí, a to po tom, co jste pro mě udělala, nemůžu dopustit."

Věnovala mu šokovaný pohled. Nečekala by, že kvůli ní bude riskovat hněv svého pána. Ne po tom, co málem ztratil své dítě. Ještě i ve chvíli, kdy jí podával jakési oblečení, byla v šoku. Neměla slov, která by pronesla. Na okamžik se zasnila a pocítila naději, že by se mohla dostat do bezpečí a pryč od ďábla v lidské podobě. Nemusela by se ho již víc bát a unikla by svatbě s ním.

Ta chvíle však zase rychle pominula a ona se vrátila do přítomnosti. Oči jí pohasly a ona svého společníka chytila za ruku a počkala, až se na ni otočil s tázavě pozvednutým obočím.

„Je to hrozně nebezpečné! Neměl byste takhle riskovat. Co když se hrabě Norimberk dozví, co jste udělal? Nastane vám i Vilemíně peklo," pronesla tiše a důrazně.

Odpovědí jí však bylo rozhodné zavrtění hlavou, které chtělo popřít její slova. To už si však klekl blíž k ní a s rozhodností sobě vlastní odvětil: „Nezjistí to! Všechno jsem to promyslel. Nikoho tím neohrožuju, a i kdyby. Nemohu dopustit, aby žena tak laskavého srdce skončila v rukou šílence. Dostanu vás z lodi i s mou dcerkou, a pak mi nebude mít co udělat."

Zahleděla se mu vážně do očí, jako kdyby ho vybízela, aby odešel. On se však ani nehnul, proto po pár minutách nervy drásajícího ticha přikývla. Vždyť netoužila po ničem jiném než opustit své vězení a područí nenáviděného šlechtice. Nechtěla na lodi zůstat už ani minutu.

Vzápětí se tedy s mužovou pomocí postavila a nechala si zakrýt šátkem své dlouhé vlasy. Musela zamaskovat fakt, že je žena. Hned by někomu, kdo by ji viděl, byla podezřelá a mohla by tak všechno zkazit dřív, než by to pořádně začalo.

Mathias ji vzal za ruku a opatrně otevřel dveře. Chvíli pozorně naslouchal. Jediná chyba mohla znamenat potrestání jich obou. Takže bylo velmi důležité útěk neuspěchat. Nechtěl padnout do rukou námořníkům, kteří by je bez milosti předvedli před jejich pána, a ještě měli radost z jejich utrpení.

I Eliza cítila napětí v celém svém těle. Když nyní pocítila naději, nebyla ochotná se jí vzdát. Moc dobře si uvědomovala, co by se stalo, kdyby je nyní objevil právě hrabě. Kvůli ní by pak trpěl i Mathias.

Než se však mohla zaleknout všech důsledků jejich činu, její zachránce ji hbitým pohybem vytáhl z kajuty a nechal ji stát v úzké uličce. Sám něco začal dělat skloněný nad zámkem od jejího vězení. Netrvalo to dlouho. Během minuty už ji táhl za sebou pryč. Oba našlapovali tak, aby udělali co nejméně hluku. Držela se mu v patách a pohybovala se, jak jen nejrychleji dokázala, zatímco v duchu se modlila za jejich naději na záchranu.

Najednou muž prudce zastavil. Žena do něj málem narazila. Jen silou vůle zadržela výkřik, který se jí dral z úst, protože se uhodila do boku přímo do jedné z ran od biče. Neměla však ani čas se na něco zeptat, protože to už ji Mathias zatáhl do temného rohu.

„Hele, Johne, co kdybychom si šli zašpásovat s tou hraběcí cuchtou?" ozval se vzápětí hlas jen nedaleko od nich.

Elisa si skousla ret, aby zadržela další příval bolesti. Jak ji totiž její společník tlačil na zeď její záda to příliš dobře nenesla. Nehodlala ze sebe ovšem dostat ani hlásku. Vždyť šlo o jejich přežití. A nutno dodat, že bez Mathiase by ji už dávno dostali. Ona o jejich přítomnosti vůbec neměla ponětí, dokud nepromluvili.

„Víš, že by tě za to čekala smrt. Hrabě by tě vykuchal a hodil do moře jako mršinu," odpověděl druhý chraptivější hlas a očividně rozumnější z oné dvojice.

„No a? Ale aspoň bych si užil pořádný špás s opravdovou dámou. Navíc ten dědek by se to nemusel dozvědět."

Eliza pocítila, jak ji Mathias stiskl pevněji, ale nebránila se tomu, i když jí to působilo bolest. Byla znechucená a vystrašená ze slov, která slyšela. A jen se modlila, aby je tu nenačapali. Nic jiného jí také nezbývalo. Jí i otci Vilemíny bylo jasné, co by se stalo, kdyby svůj úmysl opravdu šli nyní vykonat. Jejich útěk by byl provalen a byli by ztraceni.

Hnědovláska pevně sevřela ruce do pěstí. To napětí se nedalo vydržet. Tak moc se bála, že jejich cesta za záchranou právě skončila.

„To není dobrej nápad! Nechceš zažít jeho vztek. Párkrát jsem ho viděl. Byl fakt hroznej!"

„Zbabělče!"

„Možná sem, ale mám rád svou hlavu na krku!"

„Kdyby ses tak nebál, už sme si mohli užívat."

„Tak jindy a jinde, kámo! Bych si to neužil ze strachu, že se za mnou ten šílenec vynoří přímo při tom!"

Poslední slova byla jako požehnání. Dávala jim naději. Jejich útěk znovu získal šanci.

Takže jakmile se ti dva s horou nadávek a myšlenek na chlastání odebrali pryč, její společník ji pustil a hluboce si oddechl. Eliza sama trochu ustoupila a konečně ji na záda nic netlačilo. Z úst se jí vydral povzdech úlevy.

„Tak to bylo těsné," pronesl Mathias a víc neztrácel čas. Jí ukázal, aby se schovala a sám zmizel na palubě, aby zjistil, jak vypadá situace tam. Museli jednat rychle, dokud někoho dalšího nenapadne, že by špás s hraběnkou nemusel být špatný nápad.

Eliza se krčila ve stínu a pozorovala s obavami chodbu. Tolik doufala, že už je nic v jejich útěku nezastaví. Naštěstí nečekala dlouho a brzy se v chodbě vynořil její společník.

Zapadl k ní a otázal se: „Od břehu nás už moc nedělí, měly byste to zvládnout uplavat. Umíte plavat?

Věnovala mu slabý úsměv, když kývla. To se naštěstí naučila už v době, kdy ještě ani netušila, jak se jí to v životě bude hodit. Tehdy by ji ani nenapadlo, že jednou popluje na pirátské lodi a zamiluje se do jejího kapitána.

„Budu vás krýt, aby si vás nikdo nevšiml. Ke břehu se však budete muset dostat samy. Cítíte se na to, má paní?" otázal se nejistě. Ovšem odpověď mu musela být jasná ještě dřív, než otázku vůbec položil.

Hnědovlasá žena rozhodně zvedla bradu a oči jí na okamžik zazářily rozhodností, když zašeptala s neuvěřitelnou bojovností: „Doplavu tam, i kdybych přitom měla vypustit duši. O to se nemusíte bát. Jsme v Londýně?"

Mathias jen kývl a ještě dodal: „Budu vám vděčný, pokud mou dceru nejdříve doprovodíte k madame Soluni. Tam bude v bezpečí, a i pro vás to může být útočiště, jestli budete potřebovat. Tam by vás nikdo nehledal. Do vašeho domova bych se však, má paní, okamžitě nehnal. To totiž bude první místo, kde vás hrabě bude hledat, jakmile zjistí váš útěk."

Vážně přikývla dobře si vědoma toho, že má pravdu. Jakmile se dostane z lodi a odvede dívenku do bezpečí, musí udělat vše pro to, aby ji už nikdy její snoubenec nenašel. Nesmí se mu znovu dostat do rukou.

Mathias jí vzápětí šeptem vysvětlil cestu k madame Soluni, načež jí věnoval poslední pohled a chtěl vyrazit pro dcerku, kterou zanechal ve své kajutě, dokud nebude bezpečné odejít. Ale než stačil udělat dva kroky, chytila ho za ruku. Ve chvíli, kdy se k ní se zmateně svraštělým obočím otočil, zašeptala prostě: „Děkuju."

Světlovlasý zachránce však jen mávl rukou a uklonil se jí. Dával tak jasně najevo, že ona pro něj udělala stejně cennou službu. Zachránila život jeho dítěti a on tímhle svůj dluh splácel.

Následně zůstala na chodbě osamocená. Zmocnil se jí větší strach, když se neměla na koho spolehnout. Natahovala uši, aby slyšela každý zvuk a měla vše pod kontrolou. Zdálo se jí to jako hodiny, ač nemohlo uběhnout víc než pár minut, když uslyšela spěšné kroky a vzápětí na to se jí dotkla malá ručička. Jen díky své rychlé reakci nevykřikla leknutím. Nečekala dotyk, ale promluvení. Vzápětí však už nazpět sevřela drobnou ručičku. Mathias se s ní však neobjevil. Pochopila, že nyní to je jen na nich.

Zhluboka se nadechla a následně společně s dívenkou vyšla z temných stínů, načež je dostala až pod vstup na palubu. Tam se na chvíli zarazila a podívala se na Vilemínu a důrazně pronesla: „V žádném případě se ode mě nevzdaluj. Drž se za mnou."

Načež se pomalu vydala po schodech na palubu. Těsně předtím, než by ji mohl někdo zahlédnout, zkontrolovala situaci. Námořníci k jejímu překvapení nepobíhali po celé lodi sem a tam, ale stáli nedaleko v jednom hloučku. Překvapeně pozvedla obočí. To už si v té skupince všimla Mathiase a všechno jí bylo jasné. Odlákával pozornost.

Díkybohu za něj, pomyslela si, když mávla na holčičku a sama hbitě vylezla na palubu. Pomohla i jí, načež co nejtišeji přeběhly k zábradlí. Zatím nikdo nic nekřičel, což brala jako dobré znamení. Naklonila se přes zábradlí a na chvíli se jí při pohledu na tmavé vlny, které působily strašidelným dojmem, zmocnil strach. Vždyť je obě mohly spolknout neuvěřitelnou silou. Zvedla od nich zrak a pohlédla do dáli. Jenže pevninu v té tmě nikde nezahlédla. Nejistě si skousla ret. Byli opravdu tak blízko, jak jí tvrdil Mathias? V ten moment se jí to zdálo téměř nemožné.

Než však mohla ztratit odvahu, byla přerušena hlasitým hovorem, který se k nim blížil.

„Podívej támhle! Už brzo si užijeme!"

„Jo, tentokrát to bylo dlouhé!"

Poznala hlas svého společníka, a to ji probralo. Neměla čas tu postávat a váhat. Tohle byla jediná možnost na jejich záchranu. Musí to udělat. Proto se rozhodně chytila zábradlí a obrátila se k blonďaté holčičce, která ji celou dobu mlčky pozorovala.

„Skočím do vody jako první a pak tě tam chytím. Nemáš se čeho bát. Všechno bude dobrý," zašeptala vzápětí k ní a jemně ji pohladila po vláskách.

Vilemína odhodlaně kývla, i když její oči vyjadřovaly strach z neznámého. Přesto neplakala ani neprosila, aby mohla zůstat s otcem. Bylo na ní vidět, že je smířená s tím, co se mělo stát.

Eliza jemně sevřela náhrdelník od Černého ryse a políbila ho. „Já se nevzdám. Nikdy!" Načež víc neváhala a přehoupla se přes zábradlí a rovnýma nohama skočila do černočerné vody.

Jakmile zajela pod hladinu, jen stěží zadržela šok nad zimou, která se do ní okamžitě pustila. Na pár chvil ji tak znehybněla, že se potápěla hloub a hloub. Chlad a bolest ji ochromily. Nedokázala se probrat. Cítila, jak její plíce volají po vzduchu. No tak, prober se, ječela na sebe v duchu. To už se jí podařilo udělat první pohyb nohou. Vzápětí i další, načež už odhodlaně plavala vzhůru k hladině. Vynořila se a zoufale zalapala po dechu. Šlapala na místě, aby se znovu nepotopila. Jakmile se jí povedlo ovládnout svůj dech, zvedla zrak i ruce vzhůru.

„Můžeš skočit. Chytám tě!" zavolala šeptem na malou postavičku nejistě stojící u zábradlí.

Vilemína nezaváhala. Vmžiku přelezla zábradlí a naklonila se, aby viděla dolů. Teprve tehdy zneklidněla. „Já se bojím!" zašeptala třesoucím se hláskem a přitiskla se pevněji k zábradlí.

Eliza její strach chápala. Sama měla co dělat sama se sebou, ale také věděla, že oddalování ničemu nepomůže. Navíc čím déle se tu budou zdržovat, tím dřív je nějaký zvědavý námořník objeví. Nervózně přeletěla loď pohledem, ale když si ničeho podezřelého nevšimla, vrátila se pohledem k drobné holčičce.

„Neboj se, maličká, nic se ti nestane. Jen se trochu namočíš, ale já tě chytím. Nedovolím, aby tě voda ode mne odtrhla. Budu stále po tvém boku. Vím, že máš strach, ale nemůžeme tu dlouho zůstávat. Mohli by nás tu objevit ti zlí lidé a ti by nám to překazili," přesvědčovala ji šeptem.

Vilemína si ji změřila vážným pohledem, jako kdyby v jejích slovech hledala náznak falše. Nic však neobjevila, a tak vzápětí odhodlaně narovnala záda a přikývla. Ještě se jednou naposledy ohlédla na palubu, než se pustila zábradlí a skočila.

Žena ji pevně chytila a společně se na chvíli ponořily pod vodu. Přesto ji ani na okamžik nepustila a odhodlanými tempy se s ní dostala na hladinu. Držela ji v náručí a usmívala se na ni.

„Zvládla jsi to. Jsi šikovné děvče," pochválila ji tiše, jakmile nabrala dostatečné množství dechu.

Víc už nebylo na co čekat a pustily se do usilovného plavání. Naštěstí dívenka byla šikovná a zvládala plavat téměř sama. Stačilo ji proto jenom hlídat a podávat pomocnou ruku, když už nemohla, nebo potřebovala odpočinek. Plavaly bok po boku. Tudíž obě ve stejnou chvíli uviděly břeh, který se však zdál tak daleko, že měla žena pochyby, že tam zvládnou doplavat. Byla to jen malá skvrna a jí se zmocnilo zoufalství. Copak unikla hraběti, aby se utopila? Přece se nyní nevrátí, rozčilovala se v duchu, zatímco zabrala s daleko větším odhodláním. Ne, prostě to musí zvládnout.

A tak vedle sebe tiše plavaly, ale nemluvily, aby se zbytečně nevysilovaly. Eliza dívenku neustále sledovala a hlídala. Jakmile si všimla, že už nemohla a hrozilo, že by se potopila, chytila ji a táhla ji pomocí vlastních sil. Měla jediný cíl. Udržet ji na hladině. Nedbala na vlastní vysílenost a dál ji pevně svírala u sebe. Soustředila se jen na blížící se pevninu. Už jen kousek, kousek, opakovala si v duchu, aby udělala další tempo.

Netušila, jak dlouhá doba uplynula od chvíle, kdy skočily do moře. Čas pro ně přestal existovat. Jediné, co se pro ně stalo důležité, byla vidina tepla, sucha, a hlavně pevné země pod nohama.

Byla tak vyčerpaná, že nejdříve ani nepoznala to, co viděla přímo před sebou. Celou dobu se soustředila jen na to, aby plavala. Přestala rozeznávat detaily před sebou, takže jí několik vteřin trvalo, než si uvědomila, že to, co vidí před očima, je opravdové molo. Ne, jen její zbožné přání. Znovu se v ní rozhořela naděje. Sebrala v sobě zbytek sil a několika ráznými tempy je obě dostala až k molu. V tu chvíli, kdy se ho zachytila rukou jako tonoucí stébla, zavzlykala úlevou. Dokázala to. Dokázala!

Jako první na molo dostala vyčerpanou holčičku a pak tam vytáhla své vlastní zubožené tělo. Dotek dřeva pro ni byl jako hřejivý balzám, když se na něj bez sebe únavou položila a lapala po dechu. Holčička jí stále pevně svírala ruku, jako kdyby se bála, že jí uteče. To však mladá žena neměla v úmyslu a ani na to neměla dostatek sil.

Když se konečně donutily vstát, bylo to ohromně těžké. Nebylo by nic lehčího než zůstat ležet a už se nikdy ani nehnout. Jenže to si nemohly dovolit, a tak s hekáním zvedly svá vyčerpaná těla. Eliza holčičce pomohla na nohy a společně ruku v ruce se vydaly po mole do přístavu.

Přístav byl uprostřed noci temný a chladný. Nikde nebyla ani noha, jen houpající se lodi přivázané u mola. Všude kolem nich bylo až příliš hlasité ticho. Přesto pokračovaly dál. Jejich kroky se rozléhaly tmou. Eliza cítila mrazení po celém těle, a to nejen z mokrých šatů. Nedokázala si představit, jak by je obě ochránila, kdyby je někdo napadl. Byla beze zbraně uprostřed přístavu, kde se mohla vyskytovat kdejaká individua.

Pevně svírala drobnou ručku holčičky a pokračovala dál. Jakmile však zaslechla nějaký šramot, zavrzání či zaskřípění, zatáhla je obě do tmavého rohu a schovala ji za sebe, zatímco s bušícím srdcem čekala, co se bude dít. Naštěstí se to pokaždé ukázalo jako planý poplach. Jednou to byla černá kočka, které do tmy zazářily oči a podruhé byl na vině vítr. Přesto ji ostražitost neopustila. Nemohla si něco takového dovolit. Nejdřív musela dostat dívenku do bezpečí a pak mohla trochu polevit.

Snažila se řídit instrukcemi, které jí dal Mathias, ale po tmě to bylo horší, než předpokládala. Neustále ji svíral strach, že je někdo každou chvíli přepadne, nebo že se ztratí a budou tak bloudit do soudného dne.

„Já se bojím," zašeptala náhle dívenka a zastavila se. Odmítala se hnout.

Eliza si těžce povzdychla. Otočila se a sklonila se k ní, přičemž jí oči stále těkaly po všech temných koutech. Naprosto její strach chápala, vždyť byla tak malinká a jen s nějakou cizí paní uprostřed děsivých uliček. Jenže jí potřebovala dodat odvahu. Nemohla na její malá bedra naložit svůj vlastní strach, že se ztratily. Čímž už si byla téměř jistá. Neměla totiž tušení, kde přesně jsou.

„Neboj, Vilemíno. Určitě to už nebude trvat dlouho a dostaneme tě domů. Takže co kdybys mi mezitím řekla, jaká je tvoje oblíbená pohádka. Ano?"

„O malé urousané hraběnce," vyhrklo děvčátko a její oči se při té odpovědi naplnily nadšením. V tu chvíli bylo zapomenuto nevábné prostředí a její mysl se věnovala vzpomínce.

„Tak takovou vůbec neznám," odvětila Eliza překvapeně. Název jí nic neříkal, ale na tom nezáleželo, protože nyní měla konečně něco, čím mohla dívenku zabavit. Stačilo jen udržet rozhovor právě u pohádky.

„Téda! Ty ji neznáš?" vypískla Vilemína s očima navrch hlavy. Něco takového nechápala. Podle ní to byla ta nejlepší pohádka na světě. Maminka jí ji vyprávěla téměř každý večer.

Hnědovlasá žena se při jejím divení pousmála. Načež poslušně zavrtěla hlavou, a ještě jednou se kolem sebe rozhlédla. Mathias jí cestu popsal pro jistotu dvakrát, ale i tak se to zdálo málo pro dámu, která se do temných uliček vydala pouze jednou a jak to dopadlo. Nyní vůbec netušila, kam je chůzí dostala. Jediný, čím si byla jistá, že jsou v některé z chudých čtvrtí Londýna. Ale víc netušila.

Holčičce však už její tápání očividně nevadilo, protože začala vesele a bezstarostně žvatlat: „Fí, to ti tatínek nebo maminka neříkali pohádky? A zrovna takovou důležitou? Tu přece znají všichni. U nás ji znají všechna děcka. Střídáme se v jejím vyprávění. Chudinko. Jak ti mohli něco takového tajit. No, to musíme napravit. Převyprávím ti..."

Mluvila dál a dál. Eliza ji poslouchala jen na půl ucha. Dívenka si toho ovšem ani nevšimla, protože vždy ve správný čas přikývla, takže byly obě spokojené. Vilemína při vyprávění zapomněla na svůj strach, zatímco ona mohla klidně zkoumat prostředí, aniž by svoji drobnou společnici děsila.

Čím dál se dostávaly do zapadlejších ulic, tím víc se vyčerpané dámy zmocňovaly pochyby. Jdou opravdu správně? Byla s myšlením v koncích. Netušila, kde jsou, ani kam jdou a jen se modlila, aby se někdy dostaly někam, kde by to poznala. To, že ji bolelo celé tělo a chtělo se jí vyčerpáním spát, jí na odhodlání nepřidávalo. Nehodlala však naříkat. Tím by jim nijak nepomohla. Musela věřit a pokračovat dál. To bylo jediné možné řešení.

„Nezdá se ti to tu povědomé, Vilemíno?" přerušila na chvíli dívčino povídání. Připadalo jí, jako kdyby touto špinavou cestou už jednou šly.

Blonďatá brepta okamžitě ustala v řeči a rozhlédla se kolem sebe. Následně zavrtěla hlavou a pokračovala v monologu.

„Takže asi ne," zamumlala si hnědovláska sama pro sebe a na ústech se jí mihl úsměv. Gesto její společnice bylo tak bezprostřední, že na chvíli dokázala zapomenout na obavy. Bylo nad slunce jasné, že Vilemína se už rozhodně nebála a očividně ji nezajímalo nic jiného než převyprávět pohádku.

Pokračovaly dál, protože jim stejně nic jiného nezbývalo. Po chvíli se však na dívence začínala podepisovat únava, a tak ji musela podpírat. Její ústa však rozhodně unaveně nepůsobila. Pohádku vyprávěla dál, i když ji už musela Eliza nést v náručí. To odhodlání nešlo neobdivovat.

Když později zabočily do další uličky, kde doufaly, že objeví dům, který hledaly, našly něco jiného. Něco, co nehledaly. Před nimi se totiž objevily stíny čtyř mužů.