„Tohle? Jako tohle jste našli?" zařval Černý rys, když o něco později stál na pláži, zatímco nevěřícně zíral na jednu ubohou minci v napřažené ruce zubícího se kněze. „To jako vážně? Tak tisíc by jich teprve stálo za pohled!" Když se nikdo nepřidal k jeho vzteku, dodal, jako kdyby se jim to snažil vysvětlit: „Jsme piráti, jestli jste na to při tom pobíhání po ostrově nezapomněli, a takhle rozhodně nezbohatneme."

Eliza, která mu stála za zády a zadržovala smích při jeho hartusení, konečně prošla kolem něj, aby se taky na ten zázrak podívala zblízka. Udělala však sotva dva kroky, když Rabí konečně otevřel ústa: „Bože, pomoz mi! Vidíš, jak to mám těžké? Nuž dobrá. Copak to, kapitáne, nevidíš? Tohle je přece mnohem vzácnější než ty tvoje bedny peněz!"

„Vážně? S tím nesouhlasím. Proč by bylo? Snad proto, že tu ubohou minci držíš v rukou ty a tím pádem je posvěcená Bohem?" utahoval si z něj pirát, který už se stihl uklidnit ze svého výbuchu a znovu dokázal normálně uvažovat.

„Jak jen mě, příteli, znáš. Rozhodně můj dotek té minci dodává vzácnosti, ale přesto jsem zrovna svůj božský dotek nemyslel. Protože kdyby ses třeba jen obtěžoval na tu minci podívat zblízka, tak by sis mohl všimnout, že je velice stará. A tím pádem také cenná. Je to pravý poklad," začal mu Rabí vysvětlovat s vědoucím úsměvem.

Po jeho slovech se vůdce bandy pirátů znovu zadíval na minci a zvážněl. Jako kdyby na ní mohl něco vykoukat. To se mu však nepovedlo, a tak jen rozveseleně zvolal: „Když to je tak, jak říkáš, pak ji v nejbližším přístavu prodáme společně s ostatním bohatstvím, co jsme získali." Vidina dobrého výdělku mu zvedla náladu, proto rozhodně zavelel: „A teď se vrhněte znovu na hledání a najděte ten zbytek. Není možný, aby tu byla jenom jedna jediná mince."

Všem pirátům se rozzářily obličeje, když se rozprchli do různých směrů. Cítili naději na ještě větší kořist, a to je vyburcovalo. Eliza za tím stádem neurvalých pirátů hleděla a jen vrtěla hlavou nad jejich chováním. Jak malí, pomyslela si a na tváři se jí rozhostil úsměv, když ji Simon políbil a vydal se na loď zařídit věci k vyplutí.

„Tak můžeme jít na výuku, milady?" vyrušil ji náhle z jejího pozorování kněz. Překvapeně se k němu obrátila, ale to už po ní hodil větví, které se s výkřikem úleku vyhnula. Zaslechla jeho smích, zatímco se od ní klidně vzdaloval. Zahrozila jeho zádům, ale to samozřejmě nemohl vidět. Chvíli tam vzdorně stála, ale jelikož to bylo její přání naučit se bojovat, nemělo to cenu. Proto si povzdechla, sklonila se a vzala větev ze země. Načež se za ním pomalu loudala.

„Zajímavé, jak jste změnil názor. Ještě nedávno jste se raději vytratil spát, než abyste mě učil," zavolala za ním, ale muže to jen rozesmálo ještě víc a ji zase rozzuřilo. Proto zvedla ruku s větví, aby ji po něm mrskla.

„To bych být vámi nedělal. Bůh vás vidí a určitě by se mu takové chování nelíbilo," zarazila ji jeho veselá promluva, zatímco se k ní ani neotočil. Eliza okamžitě větev sklopila a s bázní vzhlédla k nebi bez mráčků. Na okamžik se opravdu zalekla.

Když konečně ustal v pochodu po pláži, zastavil se a obrátil se k ní. Jeho oči na okamžik zvážněly, když zamával vlastní zbraní. Mladá žena v ten moment ucítila napětí, které ji úplně pohltilo a oči jí zajiskřily výzvou. Nechtěla být už nikdy bezmocná. Potřebovala se o sebe umět postarat. A právě to se nyní hodlala naučit. Proto se plně ponořila do knězova hlasu, který jí trpělivě vysvětloval, jak se bránit. Potom následovala přímá ukázka obranných triků a útočení. Nezdálo se jí to tak složité, ale když mu to řekla, jen se na ni zazubil a k jejímu šoku se od ní pomalu odvrátil. Nechápavě svraštila obočí.

„Tak pojď," ozval se náhle hlas za ní. Překvapeně sebou trhla a srdce se jí divoce rozbušilo. Vítr jí cuchal vlasy, když se pomalu otočila a rázem se tak dostala přímo před hnědovlasého muže. Simon na ni hleděl v sebevědomém postoji, jako kdyby se nemínil už nikdy ani hnout. Jeho oči se před ní uzavřely. Pomalu pozvedl svoji zbraň a vyzval ji k tomu samému krátkým pokývnutím.

„Myslím, že tebe nikdo nezval, kapitáne. To Rabí je mým učitelem," ohradila se mladá žena s jizvou zářící jí na tváři nejistě při pohledu na jeho sebejistý postoj.

„Snad by ses nebála, má krásko," odvětil s pohledem upřeným na její jizvu. U někoho jiného by se ji rychle snažila zakrýt rukou, ale v jeho pohledu neviděla posměch, znechucení ale jen pouhý obdiv. Nechala tak dál vítr, aby jí vlasy shazoval na záda a opětovala mu pohled. Přesně proto si dovolila mu svěřit své tajemství. Věděla, že se na ni nebude dívat jinak. S lítostí jako jiní.

„To rozhodně ne! Nikdy!" ujistila ho odhodlaně, zatímco cítila, jako kdyby ji tahal za neviditelné provázky a nutil se odhodlat k dalšímu kroku. Nechtěla být tak ovladatelná, ale nedokázala se tomu ubránit.

Pirátovi se zvedly koutky úst v lehkém náznaku úsměvu, když jí dovolil utéct ze svého sevření. Eliza od něj okamžitě odvrátila zrak a snažila se najít ztracenou rovnováhu.

„Tak to dokaž," pronesl klidně.

Okamžitě zdvihla rozhodně hlavu, vystrčila bradu a sevřela pevněji větev, která se náhle zdála jako chabá zbraň proti meči, který svíral pirát, jenž ji vyzval na souboj. „Ale to nebude spravedlivé. Vždyť ty máš meč a já tohle. Já to neumím, ty s tím mácháš celý život!"

Simon se na ni uličnicky zazubil, načež k jejímu ohromení odhodil meč, udělal několik kroků k místu, kam Rabí odhodil svůj nástroj a vrátil se zpět. „Lepší? Teď si jsme rovni. A k těm zkušenostem. Nejlépe se bojovat stejně naučíš přímo v boji. Budeš dělat chyby, ale právě z nich se poučíš a příště je už neuděláš."

Načež jí hbitě máchl před nosem svojí větví, až musela rychle uskočit, aby s ní nedostala rovnou do hlavy. Oči jí zajiskřily hněvem a odvahou. Nedovolí, aby mu byla vydaná na milost a nemilost. Bude se bránit. Bude bojovat. Sice ještě nevěděla jak, ale nějak to udělá.

Proto na víc nečekala a vrhla se na něj. Hbitě kolem sebe svojí větví máchala. Její protivník však lehce uskakoval, aniž by mu jen ublížila a byla to ona, kdo s výkřikem sletěl na zem, jak nedokázala svůj pohyb zastavit.

„Sakra," zaklela tiše, když se hrabala na nohy a za zády jí zněl jeho drzý smích. „Jen počkej!"

Načež se odrazila a pokusila se mu podrazit nohy. Pirát však její pohyb předpokládal a rychle se uhnul z dosahu. Přičemž se mu ještě povedlo ji jemně plácnout přes zadek, za což ho odměnila rozčíleným zanadáváním. Načež sebou sekla zpátky do písku, rozhodnutá už se ani nehnout. Když si z ní jen utahuje a vůbec jí nepomáhá.

Černý rys se jejímu vzdoru pobaveně uchechtl. Když však viděl, že nehodlá hned vstát, přehodil si větev z jedné ruky do druhé a došel k ní. „Elizo, člověk se právě těmi chybami učí. Lepší učení není. Už nikdy pak stejnou chybu neuděláš. Dobrá. Tak tedy přidám něco, co tě určitě zvedne. Jako žena máš v boji spoustu výhod. Jako žena můžeš využívat darů Boha a budeš neporazitelná. Ale nebude to hned. I tak to chce spoustu pádů a vzteku." To už k ní natáhl ruku a dodal s jiskřičkami uličnictví: „Nebo to snad po první prohře vzdáš?"

Provokativní slova mladou ženu konečně vyburcovala. V očích jí zajiskřilo a chvíli jen hleděla na jeho nabízenou ruku. V hlavě měla hned několik nápadů, jak ho shodit na zem. Nakonec však nic z toho neudělala a jeho ruku přijala. Načež znovu sevřela větev a s novým odhodláním se na něj vrhla. Pirát hbitě uhnul, ale tentokrát jeho pohyb předpokládala, a tak neudělala stejnou chybu. Vrhla se na druhou stranu a téměř se jí podařilo ho udeřit do boku. V očích se mu mihlo překvapení, zatímco Eliza zářila spokojeností. Tohle byl pokrok! I když nijak veliký, ale pro ni obrovský. Viděla v tom snažení konečně naději.

Dlouho pak spolu bojovali na opuštěné pláži. Muž jí postupně při jejích krocích vysvětloval, co dělá špatně, a jak lépe držet zbraň. Jak se vyhnout ráně. Tolikrát spadla do písku s výkřikem zlosti, ale vždycky se zvedla, aby pokračovala a smazala ten škodolibý úsměv z jeho tváře. Nevnímali své okolí. Posádka by klidně mohla odplout s lodí a oni by to ani nezaznamenali.

****

Následující den však už vytoužený lhůta na osamoceném ostrově skončila. Bylo na čase se vrátit zase na moře. Ani Eliza už nedokázala najít důvod, proč by měli zůstat. Obzvlášť, když ti neschopní piráti už další vzácnou minci nenašli a jejich rozčílený kapitán tam víc trčet nehodlal. V jeho očích viděla pevné odhodlání, když chtěla nechat z úst splynout nějaká slova. Nakonec pusu zase zavřela. Uměla přiznat, kdy prohrála, a v tuhle chvíli nebylo nic, co by ho tu zadrželo.

Víc však truchlit nad ztrátou tohohle ráje nemohla, protože kapitán skončil se svým projevem k nastoupeným pirátům na pláži a strčil jí do ruky větev se slovy: „Za chvíli si dáme poslední lekci na ostrově." Načež když viděl, že se nikdo z jeho mužů k ničemu nemá a dál tam stojí, zařval na ně: „A vy koukejte všechno odtahat na loď. Za dvě hodiny vyplouváme. Kdo tu něco zapomene, má smůlu."

Víc si jich nevšímal a ona hodila za hlavu obavy. Hodlala myšlenky věnovat jenom šermování.

„Tak se trochu snaž. Tomuhle říkáš bojování? Jsi jak leklá ryba," dostalo se jí vzápětí milého ohodnocení Černým rysem, který tam poskakoval naprosto svěží. Ona sice měla nadšení, ale celé tělo ji ze včerejška pořádně bolelo, takže se nepohybovala zrovna jako vítr.

Rozčíleně po něm mrskla větví. Jenže ten pacholek se hravě uhnul a vzápětí už držel její zbraň ve svých rukou a jen se jí smál. „A co uděláš nyní, má krásko? Taková chyba může být osudná!"

Měl pravdu. Byla to chyba. Udělala to ze vzteku. Nyní však jasně uvažovala. Koutek úst se jí zvedl v úsměvu ve chvíli, kdy měla plán. Klidně k němu došla a spokojeně zaznamenala, že neustoupil. To už se sklonila a než se nadál mrskla mu do obličeje písek, sebrala svoji větev a přiložila mu ji na krk.

„Řekla bych, že se nevyplácí vychloubat se předčasně," pronesla sladce.

„Zatraceně, já tě přerazím!" nadával hnědovlasý pirát, když se snažil dostat písek z očí. Vzápětí se však při té činnosti uchechtl. Nemohl se na ni zlobit doopravdy. Vždyť jen poslechla jeho rady. Jinak by proti němu neměla nejmenší šanci. „Na druhou stranu, klobouk dolů. S mečem sice neumíš nic, ale triky ty jsi pochopila až nebezpečně rychle."

„Však mám dobrého učitele," odvětila klidně, zatímco ho dál hlídala a nedovolila mu hnout se k místu, kde byla jeho vlastní zbraň.

„No, takže tuhle fázi bys zvládla, má krásko. Takže můžeme přejít na další," pronesl klidně a ona s úsměvem ustoupila. Tohle vyhrála.

Následně k ní došel a stoupl si za ni. Překvapeně zamrkala, když pocítila závan touhy. Rychle se nadechla, aby takové pocity zahnala. Vždyť právě cvičili. Musí se přece ovládat.

„Co to děláš?" vyhrkla, když už to ticho a nejistotu nesnesla. Přesto se snažila, aby její hlas působil, jako kdyby měla vše pod kontrolou. Černý rys se naklonil k jejímu uchu, až ji ovanul jeho dech. Na okamžik zavřela oči. To mi snad dělá naschvál, durdila se v duchu, když je zase otevřela a snažila se uklidnit.

„Uvolni se. Pevně sevři svoji zbraň a snaž se s ní sžít. Jako kdyby byla tvojí součástí," ozval se jeho hlas tiše.

To jako vážně? Já tu div neumírám a on dál řeší nějaké šermování, proletělo jí hlavou rozčíleně. Zatracený pirát. Na nic jiného než na ty své pitomé zbraně snad nemyslí.

„Nyní zavři oči, má krásko. A soustřeď se jen na své ruce a zbraň v nich..." kolem ní se mihnul jeho hlas, zatímco ona dál hleděla před sebe s otevřenýma očima a měla co dělat, aby se nahlas nerozesmála. Nedokázala to brát vážně. Jen stěží se kousala do rtu, aby nevyprskla smíchy.

„Máš zavřené oči?" otázal se jí po chvíli.

„Ano," zašveholila naprosto klidně, aniž by se začervenala nad tou lží.

Následoval jeho povzdech, než pobaveně odvětil: „Elizo, já vím, že nemluvíš pravdu."

„A jak to můžeš vědět s takovou jistotou?" otázala se vychytrale, zatímco oči rychle zavřela.

„Protože se ti tu celou dobu otřásají ramena smíchy. Nebereš to vůbec vážně," vysvětlil jí s povzdechem.

„Když mně to přišlo vtipný."

V ten moment ji však k sobě Simon otočil tak rychle, že by upadla, kdyby ji nezachytil. Šokovaně k němu zvedla zrak a pohlédla do jeho očí. Stále byly takové, jaké si je pamatovala. Jenže on se chtěl najednou chovat ušlechtile. Vždyť je pirát! Ne, žádný zatracený dobrodinec. Tak proč na tom tak trval? Ona chtěla být s ním. Třeba jen na chvíli, ale být opravdu s ním. Pak by ten okamžik nikdy neskončil.

„...Elizo? Posloucháš mě?" pronikl do jejích myšlenek jeho netrpělivý hlas. Eliza přestala snít a vrátila se do přítomnosti.

„Jistě, celou dobu," ujistila ho, ale když viděla, jak mu zacukaly koutky úst nad její očividnou lží, s okouzlujícím úsměvem dodala: „Tak dobrá. Vůbec nevím, co jsi říkal. Stačí?"

To už její společník vybuchl smíchy. Nevšímal si jejího vražedného pohledu a dál se smál. Nedokázal to zarazit.

„No, dobrá dobrá. Už budu dávat pozor. A nemáš důvod, proč se tak smát, protože jsi mě taky vždycky neposlouchal, nemýlím se, že?" dodala rázně, aby přerušila jeho veselí.

„No, jistě..." začal, ale to už se k ní začal naklánět a její srdce se rozbušilo jako splašené. Jako kdyby nechtělo nic jiného než to, co se blížilo...

„Kapitáne! Kapitáne, je čas vyplout! Než tu kvůli přílivu budeme muset ještě zkysnout," ozval se náhle hlas Johnse jen nedaleko od nich. Jindy toho usměvavého piráta měla ráda, ale v tuhle chvíli by ho nejraději zabila.

Černý rys totiž okamžitě zvedl hlavu a ona jen s povzdechem vydechla. Proč jen nemohl přijít o několik minut déle? Zase je museli vyrušit! Copak je za to věčné vyrušování platil? Zatvářila se otráveně, když pohlédla na hudebníka, který jim hrál tehdy k tanci. Nyní z něj takovou radost neměla.

„Máš pravdu. Nejvyšší čas znovu vyplout na moře," přitakal Simon ke svému muži a pak se otočil k ní. „Lekci dokončíme na lodi."

Načež se rázně vydal k místu, kde kotvila jeho loď. Ona se však ani nehnula. Stála tam a rozčíleně jeho záda vraždila pohledem. Nechtěla se odsud ani pohnout. Klidně by tu zůstala napořád. Měla by tak jistotu, že ji neodveze domů. Jenže věděla, že ji na loď dostanou, když budou chtít. Sice to v tuhle chvíli vypadalo, že ti dva na ni zapomněli, ale byla si jistá, že kdyby se loudala příliš dlouho, vrátili by se pro ni. A tak se s povzdechem naposledy rozhlédla kolem sebe. Po místech, která jí na chvíli dala ochutnat jak dobrodružství, tak i souznění.

Poté se začala pomalu loudat za těma dvěma. Brouzdala se pískem a nechala myšlenky plynout. Toužila získat čas a oddálit odjezd. To se jí povedlo. Získala dva dny, a to bylo víc, než v co mohla doufat.