,,Pohoda, jazz, prostě jsem se zbláznil," říkal Honák sám sobě, ,,nebo si moje hlava vzala konečně dovolenou a zmizela kamsi na Čukotku. Nebo Kamčatku. To je fuk. Na každý pád, rozhodně na mě nesedí TO."

,,Už jsi skončil s těmi litaniemi? Protože já TO vidím rozhodně taky."
Podle Aničky jedovatého tónu usoudil, že TO je reálné a je potřeba pootevřít alespoň jedno oko. Nadzvedl tedy pravé víčko. A hned ho zase zavřel. Tak tak unikl ostrouhání rohovky jazykem připomínající šmirklpapír.

,,Honáku, potřebuješ pomoct? Se mi totiž zdá, že na tobě stojí...sedí... blbě se to popisuje," zaváhal Mikael.

,,Hromada kostí připomínající psa?" zeptal se Honák malým hláskem. Do břicha i do ramen mu ztěžka tlačily tvrdé hrbolaté věci. Určitě to nejsou kosti. A určitě to není pes.
,,Je to jen naše společná halucinace," snažil se zapojit zdravý rozum. ,,Nedrželo by TO pohromadě."

Jako odpověď přišlo zachřestění pekelných řetězů a ostré rány do stehna opakující se s kadencí kulometu.

,,Ono TO vrtí ocasem," oznámila Anička lehce hysterickým hlasem.
Ozvalo se duté žuchnutí, které oba přítomné, a setrvačností též psí kosti, uvedly do pohybu.