Otupěle jsem zírala na Mikaela napasovaného v mé nejdelší a nejvolnější noční košili. Šedivé s bílými sněhovými vločkami. Já ji měla pod kolena, jemu obepínala hříšným způsobem pozadí a zepředu naštěstí zakrývala vše důležité.

,,Mohlo být hůř," připustil a popotáhl si rukáv, který se mu zařezával do paže.

,,Jo, mohl jsi dostat tu růžovou. Se zajíčkem."

,,To bych pokračoval nahý."

,,V žádném případě," zamračila jsem se na něj, i když mi cukaly koutky. Právě jsme připravili o život dva lidi a vesele tu klábosíme nad mým nočním prádlem. Asi stresová porucha v akci. Disociace od reality. Těžká pohoda. Nic se neděje.

,,Jsi ještě neměla muže?"

,,Coooo? Ježíši, mohli bychom se bavit o něčem jiném?"

Hodil na mě pobavený úsměv, pokud se tomu vycenění bílých zubů od ucha k uchu dalo říkat úsměv a ne výhružka sežráním.

I když...

Zrudla jsem až po palce u nohou a zastyděla se nad vlastní představou.

Uchechtl se, jakoby mi viděl do hlavy a přečetl si, co mě napadlo.

,,Ty mrtvoly," poznamenala jsem.

,,Musíme uklidit," odpověděl prakticky.

,,Co jsou zač?" Byli, drahá Anno. Byli to živí lidé.

,,Bezpečáci z univerzitních laboratoří."

,,Co jsi provedl?"

,,Nic, jen jsem jim zdrhnul."

Moje noční můra začala nabírat děsivých kontur.