,,Buď se naučíš střílet s tímhle," máchl rukou k pistolím připraveném na stole, ,,nebo ti zbývá už jen kuš," mluvil důrazně a zároveň tak nějak nešťastně. V uších mi vibrovalo vzdálené vrčení.

,,Mikki, já ale nikoho zabíjet nechci," podívala jsem se na něj přes okraj hrnku s čajem.

,,Co když nebudeš mít na výběr?"

,,Palička to jistí," pokusila jsem se o vtip.

,,Mikkino, netrap jí, je to tintítko, kuš stejně nenatáhne. A u pistole si nemůžeš být jistý, že ti nezavrtá kulku do zadnice."

,,V tvém případě možná i z druhé strany."

,,To by ses musela strefit," vyplázl na mě jazyk.

,,Do tebe i poslepu," zašklebila jsem se.

,,No vida, máme terč. Živý. Honáku, zdrhej."

,,Blbouni. Postavil jsem ti tam supr terč, uvidíš."

Zase se na mě domluvili, povzdechla jsem si, když jsem zahlédla jejich vítězoslavné úsměvy.

Honák mi opravdu připravil specialitu. Dvoumetrového prsatého sněhuláka. Sněhulku.
Mikki si stoupl těsně za mě, dlaněmi zvenku objal moje ruce a rovnal držení pistole s tlumičem. Jeho horký dech mě lechtal na tváři, byl celý přikrčený, aby viděl přibližně to, co já. ,,Nelekni se, cukne ti to s rukama."

Začínala jsem se lekat úplně něčeho jiného. Neviditelného, jemného, přesto pomalu rostoucího, ukolébavájícího moji duši do klidu, který dlouho nepoznala. Přijetí hlubší než přátelství, laskavější než dočasné vztahy založené na nedobrovolných, leč bezpečných polopravdách.

Sněhulku jsme zlikvidovala, i když na několik pokusů, a následně štůsek papírových terčů s nakreslenými nakvašenými obličeji a znakem univerzity přes srdeční krajinu. Mrzly mi ruce a sluníčko se loudavě skrývalo v něžných červáncích. Prohlížela jsem si zasněžené pláně odrážející růžové nebe, prohlubující se stíny lesa po mé pravačce.

,,Pojď, ať nezmrzneš."

,,Byla by ze mě druhá sněhulka, jak poetické," zasmála jsem se a chytila se nabízené ruky.

Celou chalupou se vznášela vůně kysela, které nám Honák slíbil, ale po něm samotném nebylo ani vidu ani slechu. Vysvlékla jsem se a zaplesala radostí nad představou vyhřátých kamen, zarazila jsem se ve dveřích a vzhlédla.
Jmelí. Někdo přivázal na zárubeň jmelí, zelené, obalené bílými kuličkami. Překvapeně jsem na něj zírala. Dneska  je Štědrý den, problesklo mi hlavou.

,,Každý muž, který pod jmelím zastihne ženu, ji smí políbit," zašeptal Mikki těsně vedle mého ucha.

,,Každý?" rychle jsem se otočila, jen aby mě Mikki chytil za paže a přitáhl blíž k sobě.
,,Takže i Honák?"

,,Tomu bych usekl hlavu. Nebo něco jiného," usmál se a vycenil zuby.

,,Fajn."

,,Fajn?" Sklonil se, až jsme se téměř dotýkali rty.
Zavřela jsem oči a nepatrně přikývla. Nechala se obejmout a pohltit. Jiskřivou temnotou kouzla prvního polibku pod jmelím.

,,Nerad vás ruším, vy dva romantici, ale padejte balit. Od Modravy sem valí kavalerie," zahučel Honák a produsal kolem nás ke schodišti.