Přecupitala jsem bytem, vytrhla mobil z nabíječky a roztřesenýma rukama se snažila vyťukat spásná čísla. Než jsem našla osmičku, domem se rozlehla ohlušující rána. Další a další, praskot a štípání dřeva.

Nahlédla jsem do chodby. Zbytkem dubových dveří projelo ostří sekery. Naprázdno jsem polkla.
A s děsivým jekotem se dala na úprk. Prolétla jsem obývákem a otevřeným francouzským oknem ven na terasu. Chtěla jsem oběhnout dům a brankou ven na ulici. Ze zpocené ruky mi vyklouzl telefon, poskočil jako žabák a zastavil se na hraně terasy. Rychle jsem se pro něj sklonila. Koutkem oka jsem zahlédla rozběhnutého vodníka třímajícího obouruč sekeru. To neubrzdí.

Shodil mě do ledové vody s něžností parní lokomotivy.

Vyhrabala jsem se na hladinu a zalapala po mrazivém vzduchu.
,,Děkuju pěkně," procedila jsem skrz cvakající zuby, když se konečně vynořil i on.

,,Uklouzla mi noha."

,,Ještěže ne ruka, už bych nemusela mít hlavu na krku." I když možná by to bylo lepší, než co mě ještě čeká.

Než se mi povedlo vrátit své tělo do obýváku, prakticky jsem zmrzla. Kousky oblečení bych ze sebe mohla oťukávat kladívkem. Chtěla jsem se jít naložit do horké vany, jenže zjevení, před kterým mě měl zachránit mňamózní poliš ve služební oktávce, nezmizelo.