,,Proč si posíláte dopisy?" zeptala jsem se, když napasoval obálku do zasněžené schránky uprostřed malého náměstíčka.

,,Tuhle obstarožní metodu nikdo už nehlídá." Vzal si ode mě z papírového tácku koláč a vykročil po chodníčku ke kostelu.

,,Hodláš jít dovnitř?" zamumlala jsem s plnou pusou.

,,Já? Pohan?" zakřenil se.
,,To opravdu ne, zamrzla by jim svěcená voda. Ale je pěkný, ne?"
Kostelík měl dřevěnou, baculatou střechu a architektoniku připomínající spíš ruskou pohádku, než horskou vesnici. A před vchodem vyřezávaný betlém. Vždycky mě fascinovalo, kolik citu a něhy jsou lidé schopní vnuknout dřevu, do jediného pohledu matky na syna, muže na svou ženu.
Budou Vánoce, povzdechla jsem si. Nejdivnější doba v roce.

,,Ozdobíme ten nejvyšší strom na zahradě," navrhl z ničeho nic Mikael.

,,Myslela jsem, že chceš zachraňovat svět," rýpla jsem si a otřepala si drobky z rukavic.

,,Začnu u tebe."

Z vesnického obchůdku jsme si odnesli krabici modrých kouliček a stříbrný řetěz. A obrovské úsměvy. Lehce idiotské, mohla- li jsem soudit, podle Mikaelovo výrazu, ale spokojené.

Po rychlém obědě jsem zjistila, že když si Mikael něco umane, těžko se mu to rozmlová.

,,Vylez mi na záda."

,,No to není od tebe pěkné," sehnula jsem se pro sníh a hodila ho po něm.

,,Říkal jsem vylez, ne vlez," zasypala mě studená sprška v protiútoku.

,,A proč bych to dělala? Vysoký jsi dost," zaklonila jsem hlavu, abych se podívala na větve, kam pověsil několik kouliček.

,,Abys dosáhla tam," ukázal na větev kdesi u nebe.

,,Zapomeň," couvla jsem.

Chytil mě kolem pasu. Bránila jsem se statečně, ječela vydatně a stejně jsem skončila posazená na jeho širokých zádech.

,,Tvůj křik by trumfnul i lesní hejkaly."

,,Tvoje metody i neandrtálce."

Pověsila jsem poslední ozdobičku.

,,Nemáš nejmenší představu," broukl polohlasem a než jsem se nadála, skončila jsem v závěji sněhu.