Zírala jsem na svoji ložnici a nevěděla. Netušila jsem, co do sportovní tašky narvat, potřebovat budu všechno. Bezradně jsem se otočila na Mikaela. Pokrčil rameny, jakoby nechápal moje dilema.

Moje dumání přerušilo zazvonění. Seběhla jsem po schodech do předsíně a trhnutím otevřela dveře. Na podestě stál chlap v černém, ruku ledabyle opřenou o pouzdro s pistolí, na vyholené hlavě srolovanou čepici, z které se nejspíš dala udělat kukla. Tvrďácké, takové filmové. Zachvěla jsem se. Dokud jsem neviděla jeho výraz. Dal by si mě k snídani i s chlupatými papučemi.

,,Hledáme tohohle muže," zamával mi před obličejem fotkou Mikaela, jenž stál přitisknutý v rohu za zárubní z druhé strany, meč zvednutý nad ramenem.

,,Bohužel. Nikoho mi nepřipomíná," vrátila jsem muži pokus o stejně tvrdý pohled. Prohlížel si mě, jakoby nad něčím přemýšlel. Ne, nemohl vidět Mikaela, ale rozhodně mohl zahlédnout, jak se mi třesou kolena. Kdyby se podíval dostatečně dolů.

,,Ještě se vrátíme."

,,To je zbytečné," zamumlala jsem a zarývala nehty do dřeva.

,,Říkala jste?"

,,Nashledanou," pokusila jsem se o úsměv.

Otočil se na patě a odcházel po namrzlém chodníčku. Jinovatka na něj kreslila lehkým štětcem snové obrazce, vycházející slunce propůjčovalo temně růžovou barvu. A na krmítku pro sýkorky dřepěl krkavec.