,,Není to podstatné, nepůjdu v jejích stopách," donutila jsem se nakonec promluvit a vymazat tak naději blýskající Mikaelovi v očích.

,,Proč ne?"

,,Protože chci žít normální život. Do háje, jsem knihovnice, ne žádný bojovník. Chci jít, až mi skončí dovolená, do práce, zavřít se mezi vysoké police knih, ne pobíhat po celém Svazu a nakonec si nechat rozřezat mozek na tenoulinké plátky, protože to někomu připadne jako hrozně dobrý nápad," praštila jsem vztekle do zárubně, až mě brněla celá dlaň.

Lehounce se mě dotkl na tváři. S překvapivou jemností na takového hromotluka. ,,Aničko, normální život už nebudeš mít nikdy. Až najdou ty dva," máchl rukou směrem k hřbitovu, ,,přijdou se ptát. A ptát se oni umí."

,,Se zubařskými kleštěmi v ruce," zašeptala jsem potichu. Některé věci, které jsem zjistila o praktikách vyšetřovatelů, bych raději zapomněla.

Tohle nebylo fér, vpadl sem jako uragán a jedním neuváženým máchnutím paličkou na maso jsem měla přijít o svoje pohodlí? Sám řekl, že jsem zabila mrtvolu. To ukecám.

Dobrá. Neukecám. Lžu sama sobě. Těžko je přesvědčím, že jsem omylem rozkycla něčí mozek na kuchyňskou linku a pak ještě větším omylem zapomněla zavolat policajty na člověka, který ho zakopal čirou náhodou s druhou čerstvou mrtvolou.

Z ponurých úvah mě vytrhl křik krkavců deroucí se dovnitř otevřeným oknem z terasy.

,,Blíží se," poznamenal Mikael potichu.