Ozvalo se žblunknutí. Odhodila jsem rozečtenou knihu a ještě než dopadla popsanými listy na pohovku, už jsem se jí v duchu omlouvala a nadávala si do barbarů, protože kdo jiný by tak bezcitně mrsknul literaturou?

Vyběhla jsem na terasu.

A zaječela.

Do noci se rozléhalo hromské klení a z hladiny jezírka se drapal vodník. Ne nějaký maličkatý roztomilý zelený mužíček ve fraku s dýmkou ve rtech. Ale pořádný, chaluhami obalený kousek.  Nadával, plival kalnou vodu a strhával ze sebe chuchvalce vodních rostlin lesknoucích se v měsíčním světle.

V nose mě lechtala vůně tlejícího listí a mokré trávy, umocněná bahnitým smradem zvedajícím se z nezvaného návštěvníka zahradního jezírka.

,,Co to do..." dál se můj mozek nedostal a užasle sledoval postavu, jak se blíží po terase ke mně. Vousatá brada, široká ramena a kompletně chybějící oblečení.  Zastavil se těsně přede mnou, zbaven posledních chaluh a vodní trávy.

,,Fuj," prskl a vytáhl z pusy něco, co nápadně připomínalo ropuchu.

,,To se mi jenom zdá," došla jsem k jedinému možnému vysvětlení a otočila se na patě. Není možné, aby z jezírka právě vylezl obrovský nahatý chlap. A rozhodně nevyndal z papuly kvákavě protestujícího obojživelníka a zcela určitě teď nepůjde za mnou do domu. Je to v pohodě.