Kavalerie bylo slabé a nepřesné slovo. Představila jsem si Sever proti Jihu. Měla jsem si představit URNu, skupinu po zuby ozbrojených vyšetřovatelů Univerzity, navlečených v maskáčích a ověšených nejmodernější komunikační technologií, vyskakující z černého hammeru.

Neměla jsem si představovat, měla jsem zdrhat.

Jenže...

Byli rychlí, rychlejší než my. Mikki s Honákem zase odhodlanější.

,,Schovej se a nevystrkuj nos," zavelel Mikael, než mě našťouchal do ložnice, zabouchl dveře a pro jistotu je zamkl.

To tak. Praštila jsem do dubových dveří a nahrnula se rovnou k oknu.

Mikki se rozháněl mečem, Honák se s prehistorickými zbraněmi netrápil a rovnou pálil z pistole. Svět se najednou pohyboval příliš rychle, obraz se mi vlnil před očima, když se prolínaly vjemy, které jsem sotva stíhala chápat. Hluboké zlostné vrčení, cvakání zubů, svistot meče protínajícího vzduch a bleskurychle se zakusujícího do živého masa, urputnost pradávného boje, s děsivým chladem moderní techniky.

Nebyla jsem schopná jen dřepět na zadku a přihlížet. Na stole ležela připravená kuše. I když si Honák myslel, že ji nemám šanci natáhnout, přeprala jsem ji, sice s napínákem, ale na to se dějiny neptají. Otevřela jsem potichu okno a rozhodla se zasáhnout do bitvy v posledním, zásadním okamžiku. Vybrala jsem si nabušeného obra, který se jal vytáhnout nový zásobník. Záda měl dostatečně široká. Přiložila jsem kuši k ramenu a vystřelila. Ve zlomku vteřiny se mameluk v černém pootočil naprosto nepochopitelným směrem. Ozvalo se nemužské zaječení, heknutí a hromada nadávek. Zkoprněle jsem hleděla na scénu před sebou. Honák se úspěšně zbavil posledních dvou vetřelců a Mikki se válel ve sněhu pod obrem. Útočník se kroutil a hekal, dokud nedostal jílcem meče ránu na spánek. Vypadali jakoby byli spojení. Asi už mi z nadmíry adrenalinu přeskočilo.

Nezdálo se mi to. Honák se pokusil obřisko v bezvědomí odtáhnout, Mikki ho nevybíravým slovníkem zastavil. Honák se podrbal na šíji, přešlápl ve sněhu barvícím se narudo a nakonec přetočil oba muže na bok. Dřepnul si k nim na bobek a chvíli něco kutil, než konečně odstrčil bezvládné tělo a Mikkimu pomohl na nohy. Jednu nohu.

Ohlédl se přes rameno a zahulákal, ,,dobrá strefa, Aničko. A teď mu to pojď vyčistit."

Co?

,,Jsem tu zamčená."

,,Dobře věděl, proč to udělal," zakřenil se a podepřel hopsajícího Mikaela.

Zrudla jsem až na uších i kořínky vlasů se přebarvily do ohňové barvy. ,,Promiň," pípla jsem. Seděl v křesle a tvářil se, že se nic tak dramatického nestalo.

,,Příště tě opravdu radši vybavíme tou paličkou," usmál se na půl úst.

,,Příště ji radši zavři do sklepa, tam to bude pro všechny zúčastněné bezpečnější," poznamenal Honák, podávaje mi lékárničku, ,,jdu uklízet, postarej se o něj," máchl druhou rukou k Mikkimu.

,,Tak si asi sundej kalhoty," řekla jsem potichu a vykoukla z okna, kde se určitě odehrávalo něco moc zajímavého.

,,Budeš mi muset pomoct, když jsi mě teď zkriplila."

,,Já opravdu nechtěla," bezmocně jsem pokrčila rameny.

,,To doufám," hlas mu zvonil potlačovaným smíchem. ,,Pojď, budu ti radit."

Rychle jsem se na něj ohlédla. Culil se jako nevinnost sama. Ale poťouchlý, hladový vlk mu koukal z očí.

Vzdychla jsem a došla těsně k němu. Je to jen jedna rána od šípu. Nejspíš ne moc vážná, jinak by tu se mnou neklábosil. Postavil se na pravou nohu, chytil mě za zápěstí. ,,Nejdřív bude potřeba rozepnout pásek a zip," mluvil potichu, podezřele chraplavým hlasem.

,,Mikki," procedila jsem mezi zuby.

,,Aničko, prošpikovala jsi mi nohu šípem, tak bys mi to mohla i ošetřit, ne?"

,,Ale svléknout by ses mohl sám."

,,Mohl," mrkl. Navedl mi prsty ke sponě pásku. Natáhla jsem vzduch do plic. Kurnik, není to poprvé, co uvidím nahatého chlapa. Nic na tom není. Jenže moje vnitřnosti to viděly jinak. Nešlo jen o nějakého chlapa. Šlo o Mikkiho. Cítila jsem horko, které z něj vyzařovalo, jeho pobavený pohled na mém obličeji, intimní blízkost, hranici, kterou jsme ještě nepřekročili.

Vytáhla jsem pásek z oka, povolila knoflík i zip a opatrně stáhla kalhoty dolů. Musela jsem si k tomu ohnout. Prostě skvělé. Rychlým pohledem jsem přejela vypracovaná a dokonale vyrýsovaná stehna, než jsem se zastavila na šipce čnící z prostředku největšího stehenního svalu. Výš jsem se neodvažovala dívat. Ignorovala jsem černé boxerky a jejich obsah.

Mikki si odkašlal a s úsměvem od ucha k uchu se zeptal: ,,spokojená?"

Trhla jsem sebou a kousek couvla. Nezírala jsem přece na něj.

,,Ale jo, na to jak málo jsem trénovala, jsem se strefila docela obstojně," vrátila jsem mu úder s vypláznutím jazyku.

,,Ty jedna malá..."

,,Zachránářko?"

,,Potvůrko. Už mi to vyndáš?"

,,S tím taky potřebuješ pomoct?" uchechtla jsem se. A zrudla i na palcích u nohy, když mi došlo, co jsem řekla. Nahlas.

,,Hezky postupně, Aničko. Nejdřív bych prosil vyndat tu část šípu, co sis do mě odložila."

Dřepl si zpátky do křesla a mě stáhl s sebou. Chtě nechtě jsem skončila na kolenou mezi jeho stehny.

,,Jdem na to?" optal se, zuby mu blýskly v lačném úsměvu. Vychutnával si moje rozpaky, trápil mě, ale jen tak trochu, abych náhodou nezdrhla.

Pohladil mě po vlasech a něžně políbil na čelo.

Nakonec to nebylo tak dramatické. Šipka se zastavila ve svalu. Vytáhla jsem ji, ránu očistila a zalepila náplasťovým rychlostehem.

To děsivější mě teprve čekalo...