Na noc jsme se utábořili v tom stejném lese. Ryan tvrdil, že už není, čeho se bát, když máme amulet spojení, ochrany i obrany. Já si tím teda nebyla až tak jistá, ale nechtěla jsem mu odporovat. Neměla jsem totiž sílu se s ním znovu hádat. Přišlo mi, že jsem od té doby, co jsme se poznali ani nedělali nic jiného. On po mě jen křičel, nadával a hádal se se mnou. Jako by mu vadila už jen má přítomnost, už jen to, že vůbec existuju. Nechápala jsem, čím to je. Já z něj taky nebyla bůhví jak nadšená, ale alespoň jsem se k němu nechovala takhle hnusně. Nezasloužila jsem si to. Snažila jsem se ty jejich zatracené amulety najít, ale šlo to těžko, když jsem ani nevěděla všechny podrobnosti. Z ničeho nic jsem se ocitla na tomhle místě, kde mi oznámili, že jsem jejich "vyvolená" a je mou povinností najít nějaké cetky, které jejich milovaná vůdkyně rozházela po okolí.

Ležela jsem na studené zemi, přikrytá jen tenkou dekou, kterou mi Ryan půjčil. Koukala jsem na nebe plné hvězd a přemýšlela nad svým životem. Co teď asi dělá máma? Aidan vlastně říkal, že tady plyne čas úplně jinam než doma. Takže zatímco já tady bojuju o holý život, máma nejspíš doma pořád plánuje svatbu a připravuje se na další dítě, které mě má v jejím životě nahradit. Nejspíš si na mě ani nevzpomněla. Nejradši bych se vrátila zpátky domů. Chyběla mi. Jenže to nešlo. To, co mi udělala ji prostě nedokážu odpustit. A navíc jsem nevěděla, jak se vrátit. Zavřela jsem oči a snažila se usnout. K mému překvapení mi to netrvalo moc dlouho a už jsem upadala do říše snů.

Bohužel k mé smůle mě ale zas až tak klidná noc nečekala. Ve snu jsem viděla muže s prošedivělým plnovousem a kapucí přes hlavu. Nebylo mu pořádně vidět do očí, ale i tak mi byl něčím povědomí. Jako bych ho už někdy viděla. Ten muž držel v ruce malou korunku posetou několika barevnými drahokamy. To byl poslední amulet. Musel to být on. V tom případě nemohl být tím mužem nikdo jiný než sám Zatur. Měla jsem pocit, že se mi o něm už několikrát zdálo, když jsem byla ještě doma, ale nikdy jsem to neřešila, prostě zvláštní sen. Jenže on to sen očividně nebyl. Už jsem vlastně ani nevěděla, co sen je a co ne.

Vystřelila jsem do sedu a vytřeštila oči před sebe přesně ve chvíli, kdy mi Zatur pohlédl přímo do očí. Zrychleně jsem dýchala a vrtěla hlavou. Zdá se, že už vím, kde je poslední z amuletů, bohužel k naší smůle se nachází v rukou přímo samotného Zatura.

"Co se děje?" ozval se hlas vedle mě. Ryan už byl taky vzhůru. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem ho vzbudila já nebo se mu prostě jen nedařilo usnout, jako ze začátku i mi.

"Myslím, že vím, kde je poslední amulet," zašeptala jsem.

"Opravdu?" nadzvedl nedůvěřivě jedno obočí. Očividně ve mě stále neměl moc velkou důvěru.

"Měla jsem sen... nebo vizi... nebo tak něco. Viděla jsem Zatura, držel v ruce korunku," převyprávěla jsem mu tedy, co jsem viděla.

"Jak víš, že to byl právě Zatur?" položil mi další otázku. Začínal už mě vážně štvát. Místo aby byl rád, že máme další stopu, se snažil všechno, co jsem řekla nebo udělala vyvrátit nebo zkritizovat.

"Protože se mi o něm nezdálo poprvé a taky proto, že to prostě vím. Cítím to," můj instinkt mi prostě říkal, že to je on a já svým instinktům věřila.

"No, tak to pak máme obrovský problém," zamračil se Ryan. Pak bez jediného dalšího slova vstal a odešel mi neznámo kam.

Zírala jsem na místo, kde mi zmizel mezi stromy a přemýšlela, jestli se mi to zase jen nezdá. Měla jsem chuť mu za jeho chování jednu vrazit. Nejdřív se ke mně chová hnusně a pak mě tady prostě nechá. Je to jen zatracený sobec, a to jsem chvíli i myslela, že ho začínám mít ráda. Ani náhodou.