„Nemáš se čeho bát Grace," ozval se jemný hlásek.

„Kdo jsi? A hlavně kde jsi?" snažila jsem se najít zdroj onoho hlasu.

„Jmenuji se Giselle a byla jsem královnou Miadoru. To už ty ale nejspíš víš. Nenajdeš mě ve fyzické podobě, mé tělo již bylo náležitě pohřbeno. Jediné, co po mě zbylo je můj odkaz a můj poslední kousek magie spolu s mým vědomím," znělo to, jako by mluvila přímo v mé hlavě.

„To nechápu," přiznala jsem.

„Nyní jsem ty a ty jsi já. Společně můžeme Zatura porazit. Když mi propůjčíš své tělo, můžu jej s pomocí zbytku své magie zastavit a zlomit tak i kletbu," vysvětlila mi následně. Znělo to jako dobrý plán.

„A co se stane pak?" zeptala jsem se.

„Pak budu moci konečně přejít v poklidu na druhý břeh," odpověděla jednoduše.

„Dobře, souhlasím," přikývla jsem ani nevím komu.

„Výborně. Teď se ujmu tvého těla. Uvidíš i uslyšíš to co já, budeš si připadat jako divák sledující představení. Uvolni se a zhluboka se nadechni," pronesla uklidňujícím hlasem a já udělala přesně to, co po mě chtěla.

Jakmile jsem se uvolnila, bylo to přesně tak, jak říkala. Má mysl se přesunula do ústraní a já si opravdu připadala jako divák ve vlastním těle. To už se ale Giselle i spolu se mnou a mým tělem přemístila zpět za Zaturem. Rozhlédla se po nádvoří a napravo od nás jsme spatřili Ryana, spoutaného a klečícího na kolenou. Vypadal dost zbědovaně, ale naštěstí ještě žil. Jakmile si nás všiml, jeho oči se doširoka rozevřely a stejně tak i naprázdno otevřel ústa. Bodalo mě u srdce, když jsem v jeho očích spatřila tu bolest, ale zároveň i lásku, kterou k té dívce před sebou cítil. Mrzelo mě, že pro něj tohle dobře neskončí. Zatur se tvářil stejně překvapeně a zároveň naštvaně.

„Ty! Měla jsi být mrtvá!" procedil nakonec skrz zaťaté zuby nasupeně.

„Nyní jsem ale zpátky, aby to vše ukončila," pronesla Giselle mými ústy a pozvedla obě ruce před sebe. Pak proti němu vyslala proud zářícího bílého světla.

Zatur se ale velmi rychle vzpamatoval a i on, pomocí své hole, proti nám vyslal proud zeleného zářícího světla. Tyhle dva paprsky se spolu střetly uprostřed nádvoří a boj vypadal notnou chvíli velmi vyrovnaně. Nato, že Giselle před svou smrtí většinu své magie vyčerpala ji, ale zbývalo ještě dostatečné množství na jeho porážku. Chtěla jsem ji nějak pomoct jenže jsem netušila jak, a tak jsem jen zavřela oči a soustředila všechnu svou energii i svou mysl na Giselle. Očividně to zabralo, protože její paprsek zesílil a začal ten Zaturův vytlačovat do pozadí. Netrvalo dlouho a Zatur veškerou svou energii vyčerpal. Giselle neváhala dlouho a podruhé proti němu vyslala proud světla, který už ho zničil nadobro. Bylo po všem. Konečně. Giselle pomalými kroky přešla k Ryanovi a jedním máchnutím dlaně jej vysvobodila z jeho pout. Poté k němu poklekla a svou dlaň položila na jeho tvář.

„Giselle," vydechl tiše a odevzdaně ji hleděl do očí.

„Chyběl jsi mi," pronesla s tichým smíchem.

„Ty mi taky. Nikdy jsem tě nepřestal milovat má královno a nikdy nepřestanu," chytil její tvář do svých dlaní.

„Já vím. Taky tě budu navždy milovat můj statečný bojovníků," usmála se na něj.

Bylo to tak neskutečně dojemné setkání. Tolik mi to za ty dva trhalo srdce. Štvalo mě to. Štvalo mě, že tihle dva se tak moc milují, a přesto už nemohou být spolu, zatímco máma s tátou tu možnost mají a místo toho šli od sebe. Tohle nebylo fér.

„Nevím, jestli to zvládnu... znovu o tebe přijít. Jaký pak bude mít život smysl," pronesl Ryan po chvíli ticha a jedna neposlušná slza mu stékala po tváři.

„Čas zahojí všechny rány. Přijde den, kdy potkáš novou lásku. Dívku, jež ti znovu přinese do života slunce," setřela mu ji Giselle z tváře.

„Nikdy už nebudu nikoho milovat," zavrtěl nesouhlasně hlavou.

„Ale budeš. Přijde někdo, pro koho se tvé srdce znovu rozbuší. Taky vím, že i když už bude patřit někomu jinému, já v něm zůstanu navždy... jako vzpomínka. Protože vzpomínky jsou věčné," zadívala se mu do očí a pak jej na rozloučenou dlouze políbila. „Sbohem Ryane," pronesla tiše.

„Sbohem Giselle," opětoval ji poslední pohled.