Probrala jsem se na místě, které mi nebylo nikterak povědomé. Ležela jsem na tvrdé dlážděné cestě, kolem mě spousta betonových, ale zato nádherně zdobených sloupů, tyčících se až ke stropu. Po nich se jako had plazil břečťan obalující je svými zelenými listy. Podlahu pode mnou rozdělovaly na několik částí, vyhloubené cestičky naplněné průzračnou vodou. Byla to neskutečná nádhera. Jenže pak mě zaujala úplně jiná věc.

„No zatraceně," pronesla jsem, kdy se můj pohled zaměřil na obrazy zdobící zdi oné místnosti. Chvíli jsem myslela, že mám snad halucinace nebo blázním.

Na těch obrazech byl totiž můj obličej. Dívka, jež na nich byla vyobrazena vypadala úplně jako já, jen na sobě měla drahé šperky, nádherné šaty a na hlavě korunu. Tohle byla královna Miadoru. Tohle byla Giselle. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vypadala úplně jako mé dvojče. V té chvíli jsem to všechno pochopila. Panebože chudák Ryan. Celou tu dobu... po celou tu dobu, co se mnou musel trávit čas se každou tu zpropadenou minutu díval do tváře dívky, kterou z celého srdce miloval. Dívky, se kterou chtěla strávit zbytek života, ale osud jim nepřál. Neumím si ani představit jaké to pro něj muselo být, trávit se mnou všechen ten čas, když vypadám úplně jako ona, ale přesto jsem byla úplně jiný člověk. To proto tolik trval na tom, abychom skončili co nejdřív. To proto se ke mně choval tak odtažitě a útočně. Už jsem to celé chápala. Zvedla jsem se ze studené země a znovu se rozhlédla kolem sebe. Všude na stěnách vysely obrazy z její podobiznou. Uprostřed té místnosti pak stála na podstavci její socha. Vypadala jako by se dívala na něco v dály, pravou ruku pozvednutou směrem k obloze s dlaní doširoka rozevřenou. Nevím jak, ale tušila jsem, že přesně tam patří všechny ty amulety. Něco mi říkalo, že její socha je to místo, kde měly být až doteď uloženy. Pomalu jsem tedy přešla až k ní. Několikrát jsem si sochu Miadorské královny ještě prohlédla, než jsem vzala do ruky první z amuletů. Řetízek jsem ji připnula kolem krku a pak to stejné udělala i s náramkem a prstýnkem, když jsem jí je nasadila. Jako poslední zbývala korunka. Chvíli jsem si ji ještě prohlížela ve svých rukou, než jsem ji položila na vršek její hlavy. Čekala jsem, že se něco stane, cokoliv. Jenže se nedělo vůbec nic. Myslela jsem, že vrácením amuletů bude Zatur poražen a kletba bude zlomena, jenže tak to očividně nebylo.

„Co mám dělat?" zadívala jsem se zoufale na Gisellin kamenný obličej. Nečekala jsem, že by mi snad odpověděla, ale v tu chvíli jsem opravdu potřebovala nějakou radu.

Podívala jsem se směrem, kterým hleděla i její socha a pak jsem svůj pohled zaměřila na její rozevřenou dlaň. Něco v mé hlavě, ale i v mém srdci mi napovídalo, že se jí mám dotknout. Opatrně jsem svou dlaň položila na tu její a přesně v tu chvíli mě oslnilo mohutné světlo. Když se mi podařilo znovu zaostřit nestála jsem už u její sochy, ale klečela na zemi o kousek dál. Podívala jsem se na sochu Giselle a k mému překvapení se na ni už nenacházel ani jeden z amuletů. Svěsila jsem svůj pohled k zemi a po chvíli si všimla, že je něco jinak. Na pravé ruce jsem měla nasazený prsten a připnutý náramek, který tam ale neměl co dělat. Zvedla jsem levou ruku ke svému krku a nahmatala na něm řetízek. Bez váhání jsem se rozběhla k okraji cesty, abych mohla zkontrolovat svůj odraz v průzračné vodní hladině. To, co jsem viděla mě ohromilo. Byla jsem to pořád já, ale svým zevnějškem jsem vypadala spíš jako Giselle. Měla jsem na sobě její šperky, stejný účes i šaty, jako měla na jednom z obrazů. Ten odraz, který jsem ve vodní hladině viděla, mě docela vyděsil.