Návštěvu muzea, kterou jsme měli s třídou na dnešní den naplánovanou, bych nejradši proflákala doma, jenže moje „doma", bylo aktuálně u mé nejlepší kamarádky Daisy a její máma by s mým nápadem rozhodně nesouhlasila. A tak jsem se loudala spolu s Daisy za ostatními a znuděně si prohlížela vystavené exponáty. Náš průvodce byl klučina jen o pár let starší než my a bylo na něm vidět, že by byl taky nejradši někde úplně jinde. Jediný, kdo s nadšením hltal každé jeho slovo byl náš profesor historie.

„Tady můžete vidět knihu s legendou o ztraceném městě Miador. V legendě se píše o nádherném městě plném prastarých chrámů a přívětivých místních obyvatel, které ale bylo kvůli kletbě ztraceno. Bylo pár jedinců, kteří se snažili Miador nalézt, ale nikdy se to nikomu nepodařilo. Nikdo totiž neví, kde přesně by měl ležet nebo kde se vchod do města nachází. Nakonec se prý ale přece jen jedna osoba, která Miador navštívila našla a ten muž pak sepsal tuto knihu. Nikdo mu ale jeho vyprávění nevěřil, a každý jej považoval za blázna," pokračoval průvodce ve výkladu hlasem, který by uspal všechny v jeho okolí.

Nikdo z naší skupiny ho moc nevnímal. Polovina lidí kontrolovala své mobilní telefony, i když nám je profesor zakázal vytahovat a druhá polovina znuděně následovala průvodce k dalšímu exponátu.

Zrovna jsem se taky chystala vykročit, když jsem si všimla, že Daisy už vedle mě není. Rychle jsem se rozhlédla kolem, abych ji pak spatřila stát u oné knihy o které nám průvodce před chvílí vyprávěl. Zaujatě v ní listovala a bylo jí úplně jedno, že už se zbytek naší skupiny přesunul jinam.

„Stejně je to zajímavé," pronesla, když si všimla, že stojím vedle ní.

„Co jako?" zeptala jsem se nechápavě.

„No ta legenda o ztraceném městě," odpověděla mi, aniž by se na mě podívala.

„Asi jo," pokrčila jsem neurčitě rameny. Mi osobně to tedy moc zajímavé nepřišlo, ostatně byla to jen legenda. Daisy se na mě ale jen usmála a vydala se za ostatními.

Já jsem zůstala ještě chvíli stát na místě a pozorovala onu knihu. Už jsem se chystala taky odejít, když se mi zdálo, jako by se věci na jednom z obrázků začali hýbat. Zavřela jsem oči a zavrtěla hlavou. Určitě se mi to muselo jen zdát, asi mi to tady už vážně leze na mozek. Když jsem oči znovu otevřela obrázek byl zase jen obyčejný obrázek a já tak usoudila, že se mi to opravdu jen zdálo. I tak jsem ale udělala dva kroky směrem ke knize a stejně jako před chvíli Daisy i já jsem v ní začala listovat. Otočila jsem sotva dvě strany, když mě oslepilo oslnivé světlo a následně mě pohltila tma. Když jsem pak znovu přišla k sobě a začal se mi zostřovat zrak, uvědomila jsem si, že už nestojím v muzeu, ale naopak na stezce v nějakém lese. Neměla jsem nejmenší ponětí, jak jsem se na to místo dostala, a už vůbec jsem netušila, kde to vlastně jsem. Všude kolem mě byly jen stromy. Z dálky ke mně doléhal zvuk padající vody, někde poblíž musel být nejspíš vodopád. Vydala jsem se tedy po stezce směrem za tím zvukem a neustále se rozhlížela kolem sebe, jestli nespatřím někoho, kdo by mi vysvětlil, co se to sakra děje.