Sotva jsem uschla z jednoho nedobrovolného koupání, už mě čeká další. Naštěstí jsem alespoň v potápění byla dobrá, a tak jsem neměla žádný větší problém skočit za Ryanem do vody a plavat až k onomu průchodu do jeskyně. Tam jsme se pak mohli vynořit a dál jsme ve vodě pokračovali úzkým průchodem hlouběji. Voda tam byla stále hluboká tak, že jsme nohama neměli nejmenší šanci nahmatat dno. Zrovna jsem otvírala pusu abych se Ryana zeptala, jak daleko to ještě bude, jenže z mých úst místo slov vyšel jen krátký výkřik, než se nade mnou uzavřela vodní hladina. Něco mě táhlo za kotník, hlouběji a hlouběji pod vodu. Kopala jsem nohama, snažila jsem se z toho sevření vymanit, ale nedařilo se mi to. Voda navíc byla dost kalná a já ani neviděla co, nebo kdo mě to vlastně drží. Vědomí, že jsem neměla možnost nasát dostatečně množství vzduchu pro tak dlouhý ponor, jen pomáhalo panice, která u mě pomalu začínala narůstat. Zachvacovala celé mé tělo a já se pomalu začínala dostávat do šoku. To nebylo dobré, nebylo to vůbec dobré. Po Ryanovi navíc nebylo ani stopy, nejspíš si ani nevšiml, že jsem zmizela. Možná můj výkřik nebyl ani slyšet. Možná byl jen v mé hlavě a Ryan tak ani neví, že na mě něco zaútočilo. Jenže k mému štěstí jsem se mýlila. V další vteřině totiž stisk na mém kotníku povolil, jak Ryan do stvoření, které mě za něj drželo zabodl menší dýku. Vypadala jako mořská panna, jen s ostrýma zubama a mnohem strašidelnějším obličejem. Z rány se jí začala valit krev a na Ryana, který ji to zranění způsobil, zlověstně zasyčela. Pak zmizela neznámo kam.

Byla jsem neskutečně ráda, když jsme se konečně dostali na místo a já mohla vylézt ven z vody. Po celý zbytek cesty jsem se totiž pořád nervózně rozhlížela kolem sebe a kontrolovala, jestli se ke mně znovu neblíží to strašné stvoření. Ještě pořád mě totiž svíral ten tíživý pocit, že se utopím. Naštěstí už se ale nic takového nestalo a mi tak spadl obrovský kámen ze srdce. Před námi se objevil pohled na podobné místo, jako jsme viděli nahoře ve skále a uprostřed toho všeho stál altánek s amuletem položeným na podstavci. Tentokrát se jednalo o stříbrný náramek, zdobený několika ornamenty. Stejně jako řetízek předtím, jsem i náramek vzala do ruky a rychle jej strčila do své brašny. Zprvu to vypadalo, že se tentokrát nic dít nebude, jenže nakonec se ukázalo, že to byl omyl. Z jedné strany se k nám řítilo několik desítek oněch vodních stvoření a mě přepadl nový záchvat paniky. Naštěstí byl alespoň Ryan dost pohotový a zachoval klidnou hlavu, když mě za ruku táhl směrem ven. Byla to náročná cesta. Několik z nich se nás snažilo znovu utopit a nebít Ryane a jeho bojových schopností, umřela bych tam. Naštěstí jsme se jen s pár škrábanci dostali ven.

„Už je pozdě. Dneska se utáboříme tady a hned ráno vyrazíme do lesa, tam by měl někde být třetí z amuletů," rozkázal Ryan, když jsme vylezli z vody, a aniž by počkal na mě, se vydal nasbírat nějaké dříví, abychom si mohli rozdělat oheň.

Venku už byla tma a přesto, že tady měli ještě léto, mi v tom promočeném oblečení byla dost zima. Naštěstí se ale Ryan rychle vrátil a během chvilky i rozdělal oheň u kterého jsem se mohla alespoň trochu zahřát. Nějaký čas jsme vedle sebe jen mlčky seděli a zírali do plápolajícího ohně.

„Jak jsi se vlastně dostal do Miadoru ty?" přerušila jsem ticho mezi námi a položila mu otázku, jejíž odpověď jsem chtěla znát už delší dobu.

„Já pocházím stejně jako ty ze země, jen z jiné alternativy. Poprvé jsem se sem dostal portálem, na který jsem narazil úplnou náhodou při lovu divočáka v lesích," odpověděl mi. Pořád jsem vstřebávala tu skutečnost, že existují ještě i další světy. Pokud to tedy byla pravda a pořád se to jen nedělo v mé hlavě. Trochu mě ale zamrzel ten fakt, že ačkoliv je Ryan člověkem stejně jako já, pochází vlastně z úplně jiného světa. Byla pravda, že mě většinu času dost štval, ale určitým způsobem jsem si ho za tu dobu, co jsme trénovali u něj na zahradě nebo když jsme málem přišli o život při honbě za prvními dvěma amulety, oblíbila.

„To se ti tady tolik zalíbilo, že ses rozhodl sem vrátit?" položila jsem mu druhou otázku, která mě zajímala nejvíc. Miador je opravdu krásné místo, ale zatím jsem neviděla důvod, proč se sem vracet. Proto mě tolik zajímalo, co tady táhlo Ryana.

„Ano i ne. Miador je velmi krásné a klidné místo, se spoustou milých obyvatel. Skutečný důvod, proč jsem se sem neustále vracel byl ale jiný," čekala jsem, že to nebude jen tímhle městem, ale že v tom bude i něco jiného. Překvapilo mě, že celý jeho postoj i výraz se ve chvíli kdy o tom začal mluvit naprosto změnil. Byl najednou smutnější a zamyšlenější.

„A jaký tedy byl ten skutečný důvod?" tušila jsem, že o pravém důvodu nejspíš nebude chtít mluvit, ale i tak jsem to zkusila. Nějakou dobu bylo jen ticho a už jsem si opravdu začínala myslet, že náš rozhovor právě skončil.

„Tím důvodem byla Giselle," promluvil nakonec sklesle. „Byla něco jako královna Miadoru. Nádherná dívka s čistým srdcem, plná snů a nadějí. Nejradši by se pro ostatní rozdala a ať už se dělo cokoliv, nikdy ji z tváře nezmizel úsměv. Zamiloval jsem se do ní na první pohled a k mému štěstí i ona ty city ke mně opětovala. Byl jsem ten nejšťastnější muž široko daleko," mluvil potichu, jako by si to povídal jen pro sebe. Muselo pro něj být opravdu těžké o ní mluvit.

„Co se stalo?" zeptala jsem se tedy opatrně.

„Giselle byla obdařena magickými schopnostmi a jejím úkolem vždy bylo Miador ochraňovat. Jednoho dne se tady ale objevil Zatur a začal město ohrožovat. Jak to skončilo už víš. Co nevíš je ale to, že původním Zaturovým plánem bylo město ovládnout a využívat portály k dobití dalších světů, jelikož Miador sloužil jako taková hlavní linka mezi všemi světy. Giselle se díky její moci podařilo jeho kouzla odrazit a vznikla tak jen kletba, která uzavřela všechny portály. Zachránila tak nejen Miador, ale i všechny ostatní světy," vysvětlil. Ta kletba tady sice uvěznila spoustu lidí, ale zároveň zachránila životy dalších milionů. Ty amulety teď měly pomoct kletbu zrušit a snad i zastavit Zatura a jeho zlomyslné plány.

„A kde je Giselle teď?" odpověď na svou otázku jsem, tak nějak tušila, ale chtěla jsem to slyšet od něj.

„Bohužel na ochranu světů vyčerpala všechnu svou energii a moc. Obětovala svůj život pro ostatní," potvrdil mi mou domněnku a sklesle svěsil hlavu k zemi.

Chudák Ryan. Našel tady lásku svého života a pak o ní během vteřiny přišel. Už jsem chápala, proč se tak moc chtěl vrátit domů. Muselo pro něj být těžké zůstat několik dlouhých let na místě, kde přišel o svou milovanou.