Na druhou lekci jsem se docela těšil. Ohákl jsem se, navoněl, připravil a vyrazil s dobrým pocitem. Čím víc se však blížil začátek – po cestě hromadnou dopravou, ve vchodu do budovy, u šatny a v samotném sále, kde jsem čekal dobrých deset minut – tím méně jistý jsem si byl svým prvotním nadšením. Tentokrát jsem se za znělky vydal blíže ke středu chlapecké řady, kde jsem doufal v nižší šanci, že bych zůstal sám, protože i na druhé straně se shromáždilo pár šedých dívek. Nebylo jich více než minule?

„...Začnou slečny. Zadejte se," ukončil svůj kratičký úvod instruktor, jehož partnerka prý nemohla být přítomna a byla proto nahrazena. Vykulil jsem oči a koukal, jak se k nám blíží vlna holek. Kluci kolem mě byli ti tam snad ještě rychleji než poprvé. Najednou nikde nebyla žádná nezadaná holka v dohledu, zato jsem si všiml toho malého divného netanečníka. Uvědomil jsem si, že se přibližuje. Vypadal jako vždycky, mimo realitu, zmateně, zpomaleně a... hloupě, pardon. Krůček po krůčku se dostával ke mně a vypadal, že asi skončíme spolu, přestože se tak podivně rozhlížel.

„Ne, ne, ne, toho ne," mumlal jsem si zoufale a rozhlížel se kolem. Hledal jsem jakoukoliv holku, ale i jakéhokoliv kluka, jenže všichni kolem už se s někým bavili. „Vem si nějakou holku, vem si holku, hlavně ne mě."

Jediný ze všech účastníku, s kým bych prostě strašně nerad skončil, byl právě on. Ne, že by se mi hnusil, ale odebral by mi jediný důvod, proč jsem sem vůbec chodil. Nezatančil bych si s ním a to by znamenalo vyhozené peníze a ztracený čas, ne díky. Už byl všehovšudy metr ode mě, stále se koukal někam mimo, když jsem se začal psychicky připravovat na zběsilý úprk někam do chumlu.

Jak mi kmitaly oči, zachytil jsem pohled toho kluka z minula. Šel za mnou.

„Smím prosit?" rychle jsem se k němu prodral úzkou mezírkou mezi dvěma páry a přijal bez komentáře nabízené rámě. Hned jsme se rozešli proti směru hodinových ručiček.

„Sorry," omluvil jsem se za cosi. Pravděpodobně za svoji neurvalost, „zase mě zachraňuješ."

„Dobrý," uchechtl se, „ty mě taky zachraňuješ."

„Před čím?" zeptal jsem se překvapeně a prohrábl si vlasy. S jeho odvážností v prostoru překypujícím cizími lidmi, se kterými se dostáváte do těsné blízkosti, ať chcete, nebo ne, toho bylo málo, před čím bych ho já, ten kluk, co posledně málem brečel, mohl chránit.

„Před divnýma lidma," neutrálně odpověděl přesně to, co by řekla asi většina z nás.

. . .

„Ještě žes přišel, už mě chtěl žádat ten tlustej, to bych ho musela odmítnout," roztomile se zahihňala barevná dívka, jíž jsem si vybral na druhou půlku lekce. Nádherně voněla a měla vlasy spletené ve volný účes, který jsem obdivoval, a jaký bych čekal na velké slavnosti. Na rukou měla prstýnky, které jsem cítil pokaždé, když jsme se drželi. V průběhu tance jsem zjistil, že je jedináček, že její kamarádka z USA nesnáší párky a klobásy, že její strýc měl svatbu teprve nedavno a že si vzal slavnou modelku (jejíž jméno mi nic neříkalo). Dále se zmínila o příčinách a důsledcích globálního oteplování, o tom, jak je jí líto „těch chudáčků bílých medvědů", o tání ledovců a chvíli se věnovala i tématu kolem ochlazování oceánů.

V životě jsem nepoznal člověka tak hloupého a chytrého naráz. Spoustu toho věděla, chápala a znala, ale způsob, jakým to podávala byl tak neskutečně dětský, hlasitý, volající po pozornosti a hlavně přehnaně dramatický, že jsem netušil, jaký názor si na ni utvořit. Nepustila mě ke slovu a pokaždé, když se mě zeptala, co si o tom myslím, mě předběhla s vlastní odpovědí, ještě než jsem se stihl nadechnout.

S jejím nezastavitelným jazykem se také pojila skutečnost, že jsme víc debatovali, než tančili a já nemohl dávat pozor na to, co říkají instruktoři. Co to povídám, skoro jsem ani neslyšel hudbu. Několikrát za námi přišli vedlejší instruktoři a pomáhali nám se rozmotat z divných kroků, co jsme prováděli, ale vetšinou pak zase odešli, když viděli, že to moji partnerku nezajímá.

Také jsem přemýšlel, jaký je asi její kluk. Představoval jsem si machýrka, co si libuje v chytrosti jeho krásné drobné a voňavé dívky a co ji poslouchá tak rád, že mu nevadí její nekonečná výmluvnost.
Na druhou stranu mě napadla možnost, že i on má svou pravdu, že ji také rád prodává ostatním a že se spolu překřikují, protože jim to nevadí. Už jsem takové páry viděl, a jediné, co jsem jim záviděl, byla barva pleti, vlasů, oblečení a všeho ostatního, co je na mně šedé.

Nakonec jsem byl rád, když lekce skončila, přestože jsem už ani nezachytil pohled toho záhadného kluka.