Přestože jsme si mohli v klidu povídat o spoustě věcech, o kterých bych v přítomnosti jiných kamarádů slovy ani nezavadil, došly nám nápady na další rozvoj konverzace už po dvou minutách, a tak jsme chvilku pouze tiše stáli. Nebylo to přímo otravné ticho, přesto jsem neustále vymýšlel, co bych řekl a na co se Marka zeptal.

„Je to taková osobní otázka trochu, ale... tobě nevadí, že patřím do lgbt+?" promluvil jako první zdráhavě a já bych se byl možná cítil lépe v tom tichu, ačkoliv jsem mu zrovna tuto zvědavost ani trochu nezazlíval. Nejdřív se ze mě dostal přidušený zvuk, patrně zapříčiněný šokem vyhozenými hlasivkami.

„To by bylo blbý, kdyby jo, protože já sám jsem gay," vypumpoval jsem ze sebe co nejvtipnějším tónem, jaký se mi v ten moment podařilo nahodit. Naštěstí se Marek mnohem uvolněněji zasmál a zamumlal něco o tom, že je to pravda, že by to fakt bylo blbé. Ruce měl zaražené v kapsách, a přestože to je většinou považované za ležérní gesto, ve skutečnosti to bylo něco jako obrana sama sebe. Hlavu měl sklopenou mírně dolů, ostatně stejně jako já. Dneska byly holt parkety na zemi zajímavější než kdy předtím.

„Tyjo, jsem myslel, že se budeš divit, nebo tak," prohodil jsem jemně, aby to nebral jako nějaký útok („To se jako ani nedivíš? Ty jsi ale idiot!"). On se krapet nervózně uchechtl.

„To až večer mi ta informace úplně dorazí do mozku," zavtipkoval a tuhle větu jsem cítil někde hodně hluboko. Taky mi vždycky až těsně před spaním vlastně pořádně dojde, co úžasného nebo překvapivého se mi stalo za ten den. „Od kdy to o sobě víš?"

„Už od svých dětských let? Nevím, vždycky to ve mně bylo, akorát jsem to pak jednoho dne pojmenoval. Nebyl jsem tím vůbec ani zaskočenej, prostě jsem narazil na tu definici – gay je ten a ten – a řekl jsem si: ,jo, to budu já, jsem teplej'," mykl jsem rameny. Nebyl to převrat mého života.

„Hustý," ohodnotil Marek a já na něj hodil zvídavý pohled, aby mi také odpověděl na nevyřčenou otázku. „Já ještě furt trochu tápu. Zjistil jsem to o sobě asi dva roky zpátky, ale ty definice jsem už znal, jenom v jednu chvíli mi to prostě docvaklo. A potom jsem to ještě asi rok testoval a ověřoval. Teď už jsem si tím celkem jistej, ale stává se mi, že si nevěřím. Jako najednou mi to přijde strašně cizí."

„Jo, to znám. A proč ses mě vůbec zeptal, jestli mi to nevadí?" vrátil jsem se k původnímu spouštěči naší debaty. Vsadil bych svoji oblíbenou zmrzlinu, co na mě čeká v mrazáku, že už ztratil nějakého kamaráda nebo kamarádku...

„Nechtěl jsem si tě hodit do špatný škatulky. Nebyl jsem si úplně jistej, jestli sis všimnul tý vlajky na mým instagramu, ale nechtěl jsem, aby ses pak musel vyrovnávat s tím, že tvůj kamarád není hetero. Jako je něco jinýho to zjistit hned ze začátku a počítat s tím a je něco jinýho se kamarádit s někým, o kom si děláš celou dobu nějaký iluze, žejo," pokusil se o vysvětlení.

„Chápu." To byla lež.

„No a taky bych si o tobě nechtěl dělat iluze já, pak bych litoval třeba toho času strávenýho s tebou, kdyby ti moje sexuální orientace připadala nechutná, nebo tak," dodal, načež mávl rukou.

„Jojo, jasný." Teprve teď. Stoprocentně s takovou situací má zkušenosti a snaží se vyvarovat jejímu opakování. Dvě sekundy jsme oba mlčeli.

„No, takže tobě nevadí tancovat s klukama, co?" poškádlil mě s velikým úsměvem.

„Hele jako, tancoval jsem jenom s tebou, tak buď ticho," protočil jsem teatrálně oči. Nevadilo by mi, kdybychom mluvili trochu potišeji – ne každý musí nutně vědět, jak se věci mají... „A navíc to platí i na tebe."

„To je pravda, ale vzhledem k tomu, že jsem tě požádal jako první, nemůžeš říct, že se to snažím ututlat," křenil se a na chvilku jako by vypadl z našeho malého kousku reality, protože mi přes rameno mávl na své přátele. Bylo to tak rychlé, že mě – ustrašeného nesebejistého člověka – to ani nestihlo rozhodit. Díky bohu.

„Kdyť já se to taky nesnažím ututlat," vykulil jsem oči. Proč by si to někdo myslel?

„Víš jaks vypadal, když jsem za tebou poprvé přišel?" přehrával hned naoko dotčeně Marek, „takhle!" Napodobil můj zaskočený obličej ještě desetkrát hůř, než jsem musel vypadat. Odněkud tam přivařil i pořádnou dávku znechucení a sebezapření v tom, že si s ním koneckonců asi budu muset zatančit. Musel jsem se tomu rozesmát.

„No to si teda nemyslím," odporoval jsem. To musel být teda pěkný první dojem. Chtěl jsem říct něco o tom, jak se tvářil on, ale sálem se rozlinula hudba – ta samá jako pokaždé. Kdo si koupil nějaké pití v baru, se ho na dalších třicet minut vzdal, holky se loučily s kluky a všichni putovali na svá místa. Do minuty už se u protějších stěn formovaly dvě dlouhé nudle lidí, zvlášť kluků a zvlášť holek. Poprvé jsme tedy s Markem stáli vedle sebe už od začátku.

Začínali jsme dámskou volenkou, což mi přišlo jako škoda, pánská volenka by však byla horší, protože by Marek nejspíš někam odběhl za barevnými dívkami a mně by to bylo kdoví proč líto. Jakmile si začli vybírat páni, hledal jsem Marka pohledem a skutečně jsem ho zahlédl. Usmál se na mě a s tázavým pohledem střelil ukazováčkem od sebe ke mně. Zběsile jsem zakýval hlavou a rozešli jsme se k sobě. Škobrtnul jsem o něčí nohu, přičemž jsem musel vypadat jako slon v porcelánu, ale jinak jsem byl vnitřně štěstím bez sebe a srdíčko mi plesalo.

„Už jsem se bál, že mě necháš jít za holkama," zamumlal dostatečně nahlas, abych to slyšel. Moje nebohé srdce udělalo přemet, protože uff, to mi neříkejte, že při takovém tónu hlasu tohle nebylo flirtování!

.     .     .

Nakonec to taneční nebyla až taková zrůdnost. Zatančil jsem si na písničky jako Firework od Katy Perry, Candyman (Christina Aguilera), Let's get loud (Jennifer Lopez) a Halo od Beyoncé. Tanec, který mám vlastně celkem rád – česká polka – ten jsem si také užil. Písničku, do které jsme se rychlostí střemhlavého pádu řítili sálem, jsem však nijak zvlášť nerozeznal, mně to zní všechno stejně. Byla to zkrátka písnička pro polku.*

A hádejte co – Marek mě zase doprovodil až ke dveřím! Na tanečních i po cestě z nich jsme spolu chvílemi dost (na moje poměry) flirtovali. Bylo to kouzelné, nic takového jsem dosud s nikým nezažil. Ano, najít kluka, jenž by byl shodou okolností také na kluky a kterému bych se líbil a který by věděl, že já jsem na kluky, a já bych věděl, že on je, a také by se mi líbil, je sice až děsivě nepravděpodobné, ale moji radost to tak maximálně podpořilo. Třeba to bude můj první kluk...?

*Všechny zmíněné písničky mám z tanečních, to ano, ale upřímně vás musím varovat, abyste mi nevěřili zase tolik. Zaprvé jsou toto spíš takové highlighty, co mi utkvěly v hlavě za celé taneční, a za druhé je dost možné, že jsem si to spletla. Na závěrečné lekci jsem se na hudební podklad vážně snažila soustředit, a stejně mi to moc nepomohlo. Člověk má na tanečním parketu lepší věci na práci (například okukovat vedlejší páry, protože jste ztratili rytmus, nebo udýchaně se točit dokola, jak nejrychleji to jde, protože ten, kdo vymýšlel kroky, je nejspíš dělal sám před zrcadlem a říkal si: „jo, to se dá stihnout, to se poddá.").