Napsal mi jestli nechci, že by přišel pod můj barák! Chce mě vyzvednout, abychom na taneční šli společně!!! Tolik radosti v tak ošklivý den! Ne, vážně, od rána pršel mokrý sníh, všude bylo bláto a slunce se ani na chvilku neukázalo zpoza zamračené oblohy.

S Markovým příchodem až pod mé okno jsem souhlasil, samozřejmě. Celý den jsem se na to příšerně těšil! Od minula uplynul týden a já se stále nemohl dostat přes ten fakt, že je to na 99,9% bisexuál. Toho mi snad seslalo samo nebe! A taky jsem objevil, že se mu líbily fotky, kde jsem výhradně já (na profilu mám takové dvě... ze čtyř). Nazpět jsem mu dal srdíčka na pár jeho nejnovějších snímků. Na jednom se moc roztomile křenil, na jiném se vypravoval na taneční a také jsem dvakrát ťukl na ten se psem. Jsem lehko manipulovatelný cíl, já vím. Jeden domácí mazlíček a už se mi ta fotka líbí. Cokoliv, co souvisí se mnou (motiv tanečních), a bez přemýšlení reaguji.

Přišel jsem ze školy a dal si asi půlhodinový oraz, po němž následovala zběsilá příprava na... vy víte na co. Oholil jsem se, navoněl, oblékl si všechno od ponožek k motýlku, učesal, sbalil (peníze do šatny, lítačka...) a mohl jsem vyrazit. Jenže to jsem zase zjistil, že ačkoliv jsem ještě deset minut zpět nestíhal, časový náskok jsem dohnal, a dokonce předstihl. Tak jsem si v obleku, připravený jako nikdy, udělal pohodlí na židli a koukal z okna. Představoval jsem si, jak Marka zdravím, jak se na něj usmívám, jak se on usmívá na mě... Nachytal jsem se u představy, že se na mě taky těšil a že mu můj souhlas udělal radost. To mi není moc podobné, být šťastný z tak miniaturního štěstí jiné osoby.

Čas jít. V paměti jsem si zkontroloval, že mám vše, co potřebuji, a vydal se dolů. Jen co jsem otevřel dveře od paneláku, spatřil jsem Marka, jak zrovna přichází. Perfektní načasování. Pozdravili jsme se a mně pumpovalo srdce v hrudi. Kdyby někdo změřil můj tlak, nejspíš by si myslel, že jsem skočil s padákem z letadla, nebo že jsem byl na horské dráze, ale ne. Já se jen pozdravil s bisexuálem. Já, gay, se pozdravil s bisexuálem. Tedy pokud má ta vlaječka poukazovat na něj... teoreticky by totiž mohla znamenat spoustu jiných věcí, a kdybych se v jejím významu spletl, vznikla by z toho velmi nepříjemná situace. Přes takovou bych se asi úplně jednoduše nedostal.

Povídali jsme si o zážitcích ze školy a o dalších věcech, co se přihodily od našeho posledního setkání. A teprve teď, když už jsme se znali minimálně dva měsíce, jsem se dozvěděl, do jaké školy vlastně Marek chodí. Abych pravdu řekl, vůbec mi ta jeho střední nebyla známá. Ani povědomá. Naštěstí ani Markovi nic neříkalo „prestižní" gymnázium, na které chodím já. Každopádně mě zaujalo, že už si vybral, co se životem, přestože zatím to znamená jen trochu větší zaměření na některé předměty. V jeho případě jsou to, myslím, sociální vědy.

Dále mě (nechápu proč, když je to zcela normální) překvapilo, že má Marek mladší devítiletou sestru. Já sourozence nemám a jsem za to popravdě rád. Ale abych byl fér, musím přiznat, že kdybych měl například bratra, byl bych dost pravděpodobně taky rád, takhle to většinou chodí (tu legraci s nenávistí vůči sourozencům nepočítám). Když má někdo sourozence, cení si společnosti a nemá tolik rád samotu, proto je pro něj představa, že by celé dny trávil sám, zvláštní, kdežto ten, kdo se v samotě narodil, si neumí představit, jak hrozné to musí být, když se dělíte o věci a máte za zadkem něco tak otravného. Každý si svým způsobem váží toho, co mu život dal, což mi přijde vlastně docela hezké, přestože jde jen o to, kdo je na co zvyklý.

V metru bylo pokračování v konverzaci přebito rušivým elementem. Ano, metro je hlasité, ale v tomhle seděl asi čtyřicetiletý muž s úplně fialovou kůží, něčím, co připomínalo hábit, dětskou školní aktovkou, lahví od tvrdého alkoholu a dost výřečnou náladou. Křičel na lidi kolem, jako by to byli terče s fotkou jeho nadřízeného, ačkoliv pochybuji o tom, že by měl zaměstnání. Jeho místo bylo dost blízko nám a já se ho docela bál. Jednou podobný chlap uhodil moji mamku nějakým klackem, když jsme spolu šli večer domů. Pamatuji si to dost rozmazaně, byl jsem ještě dítě, ale vím, že jsem se hodně bál. Mamce tekla krev z vlasů a táta řval, že si pro toho idiota dojde a zabije ho. Celý týden po tom jsem se v noci počurával strachy. O mamku, o sebe, ani nevím. Mám kvůli (nebo možná díky) tomu docela respekt k lidem, co se bojí takových věcí. Moje sestřenice třeba velmi ráda prohlašuje poznámky týkající se znásilnění, kdykoliv se to hodí do tématu řeči. Nic se jí zatím nestalo, ale patří k těm, co mají hluboký pocit, že je to zcela nesprávné a musí se o tom mluvit. Takové lidi obyčejně podporuji pouze vnitřně. Nemám koule čelit těm otráveným obličejům a nezúčastněnému tichu. Stačí mi to vidět jednou za čas při návštěvě, jak před sestřenku všichni staví tu neviditelnou zeď, jen co zmíní to téma.

Marek si se mnou na moji strašpytelskou prosbu vyměnil místo, abych byl dál od toho nebezpečí, a za to jsem mu také řádně poděkoval. Veliké plus pro něj, většina mých kamarádů by se mi za to nejspíš jenom vysmála. Zničehonic jsem si vzpomněl na nějaké video, kde se lidé ptali, komu by kdo věřil, aby ho opilého dovedl domů. Jo, Marek je fajn (strašně strašně moc fajn!), ale svěřil bych mu do rukou svou opilou verzi? Teoreticky by to šlo, ale prakticky je šílené se předhodit napospas člověku, kterého sotva znáte. Vzpomeňte si na princeznu Annu z Ledového království, jak dopadla, když jí bylo nejhůř.

Od stanice metra to k tanečním nebyla dlouhá cesta. Když jsme přišli, byly už poměrně nenápadné dveře („budou tam všude velké nápisy, to najdete") otevřené. Prošli jsme jimi do užší chodbičky se schody. Jako vždycky jsem se vyděsil svého vlastního odrazu v zrcadle, které pokrývalo stěnu naproti schodišti. Přivítali nás pomocníci, někteří téměř v našem věku. Domluvili jsme se s Markem, že si necháme pověsit věci na jedno ramínko. Já si v šatně totiž nechával bundu, zatímco Marek takový menší batůžek. Ano, jsem gay, ale nemám zrovna nejvýraznější styl oblékání. Na saku by asi bunda být spíš neměla. Nebo by na saku neměla být ta bunda, kterou jsem měl já. No co, aspoň mi nebyla zima, zato Markovi nejednu chvíli zuby vycvakávaly varovné signály, že by to chtělo trochu teplejší oblečení, když už přišla ta zima.

Marek zaplatil deset korun a já mu dal jednu ze svých pětikorun, abychom byli vyrovnaní. On si ještě došel na záchod a už jsme se vydali do sálu. Postávali jsme si na jedné straně veliké místnosti a jen jsme si povídali. Tak jednoduše se mi s nikým ještě nemluvilo. Kromě členů rodiny, ale to dá rozum.