/31.7 1993/
Probudila jsem se asi o půlnoci a měla ukrutnou žízeň. Už jsou to dva dny, co byl u nás Harry na obědě. Je 31. července, protože jak jsem zjistila, když jsem se po chvíli podívala na budík. Vypravila dolů do kuchyně pro skleničku vody. Seděli tam rodiče a něco si povídali. Stoupla jsem si za roh a nastražila uši.

„Myslím, že bychom měli za Petunií dojít a říct jí, že se Harry stěhuje k nám,"říkal zrovna taťka.

„No nevím, Jamesi. Omdlela jenom proto, že jí Harry vyřídil můj pozdrav. Teď si představ, co by udělala, kdyby jsme se my dva objevili ve dveřích. Myslím, že by dostala infarkt a na místě umřela,"odpověděla mamka a já úplně viděla, jak kroutí hlavou.

„Tak tam pošleme Amy. Nebo tam půjdeme pod zastíracím kouzlem a až to Amy nějak vyřídí, odkrejeme se a odvedeme si Harryho,"vysvětlil taťka svůj nápad.

„Tak to už je lepší zaklepat jim na dveře, Jamesi."

„Tak jo, prostě jim zaklepeme na dveře a když nám nebudou chtít Harryho vydat, řeknu jim, že můj nejlepší kamarád je ten uprchlík z televize, a že pokud nám ho nebudou chtít vydat, přijde Sirius a všechny je zabije,"vysvětlil svůj geniální nápad táta a promnul si ruce.

„Toho Sirius bych vynechala, ale jinak nemáme moc možností, takže ano, budeme to tak muset udělat."

***

„Amy, pojď dolů, půjdeme vyzvednout Harryho,"houkla na mě mamka z kuchyně. Já se zrovna převlékala z pyžama do nějakého normálního oblečení.

„Vyzvednout Harryho?"zeptala jsem se a hrála překvapenou.

„No jasný, tak dělej,"zavolala a já se vydala po schodech dolů. Všichni jsme se obuli a vyšli před dům. Taťka zamknul a my se vydali přes park do Zobí ulice.

„Ale mami, není to blbej nápad? Vždyť Petunie si myslí, že jste mrtví,"zeptala jsem se, když jsme se pomalu blížili k Zobí ulici.

„Ano Amy, je to blbej nápad, ale nic lepšího jsme nevymysleli,"otočila se na mě mamka.

„Takže, Amy, ty zazvoníš a řekneš, že si u nás Harry zapomněl tričko, a že mu ho neseš-"začal taťka, ale já ho přerušila:

„Myslím, že to je zbytečný. Prostě se slušně představíme a poprosíme, jestli by u nás Harry nemohl bydlet."

„Souhlasím s Amy, Jamesi,"zastala se mě mamka.

„Vy jste se proti mě normálně spiknuly,"urazil se na oko taťka a jeho výraz nás všechny rozesmál.

„Tak jo, jsme tady,"promluvila po chvíli smíchu mamka.

„Jdu zaklepat,"řekla jsem a došla k domu s číslem 4.

Klep! Klep! Klep!

„Hej ty kluku! Jdi otevřít!"ozvalo se tlumeně.

„Už jdu strýčku Vernone!"

Najednou se otevřeli dveře a já stála tváří v tvář svému staršímu bratrovi.

„Tak kdo to teda je?"ozvalo se už naprosto zřetelně z, pravděpodobně, obývacího pokoje.

„Víš strýčku Vernone, jak jsem ti říkal, že mám mladší sestru, a že tě moje mamka pozdravuje? Tak oni sem přišli, dokonce i s taťkou,"zavolal na něj. Za chvíli se do předsíně přiřítil člověk, ne, to nemůže být člověk. Vypadá spíš jako klobása s knírem a s prasečíma očkama. Ten člověk neměl žádný krk a byl vztekem úplně rudý.

„Dobrý den, pane...Dursley. Já jsem Amélie Potterová a tohle jsou mí rodiče, James a Lily Potterovi. Ráda vás poznávám,"falešně jsem se usmála a podala mu ruku. Ten jí však nepřijal a podezřívavě se na nás podíval. Potom se otočil a někam dovnitř zavolal:
„Petunie, pojď sem!"

„Lily?!"zeptala se vyděšeně právě příchozí.
„Ano, Petty?"
„To-to nemůže být pravda, ne to přece není pravda, vždyť jsou mrtví, vždyť je zabil ten maniak, ten Brumvál nebo jak se jmenoval to do toho dopisu napsal, napsal, že jste mrtví,"mumlala Petunie.

„Ne Petty, my žijeme a přišli jsme si pro Harryho-"začala mamka, ale Petunie sebou už zase sekla o zem. Než stačil pan Dursley něco říct, procpal se dopředu taťka a řekl:

„Když nás pustíte dovnitř, vaše manželka bude brzy jako rybička."