/5.1. 1994/

„Dámy, musím vám něco říct,"řekla jsem. Byla středa a všechny čtyři jsme se sešly v naší něco jako klubovně. Je pravda, že nevypadala jako opuštěná třída. Všechny lavice a židle byly nahrnutý ke stěnám tak, že uprostřed bylo místo a měkký červený koberec, na kterém leželo pár polštářů a pod jednou lavicí byly naskládané knížky, o kterých jsme si myslely, že se nám budou hodit. Celkem útulný místečko. A nikdo to neřešil.

„Tak povídej,"pobídla mě Daisy, která měla svoje blond vlasy zapletený do dlouhýho copu.

„Představte si, na co jsem o Vánocích přišla,"spustila jsem, „jsem metamorfomág. Dokážu měnit barvu vlasů, můžu je mít jak dlouhý chci. A,"dramaticky jsem se odmlčela, „dokážu měnit podobu i jinejch částí těla."

„To je hustý!"vykřikla Sar.

„Víte dámy, co to znamená?"zeptala jsem seS

„Že už nebudeme potřebovat tetu, protože ty máš určitě plán, jak to využít?"zeptala se s nadějí v hlase Nora.

„Přesně,"přikývla jsem.

„Takže, co uděláme?"zeptala se Daisy.

„Toť otázka. Sestavila jsem plán. Dovolila jsem si k tomu připojit i obrázky, kdyby to ta slabší část z nás nepochopila."

„Tím myslíš sebe, že jo?"rejpla do mě Sar, ale já její poznámku ignorovala.

„Zkrátka mě napadlo,"začala jsem a snažila se přehlušit Sar, která právě vyprávěla nějakou smyšlenou příhodu, při který jsem šla a narazila do zdi.

„Sakra! Můžeš toho laskavě nechat? Snažím se tu něco vysvětlit!"vyjela jsem na ní.

„Holky!"to ruply nervy Daisy, „nemohly byste toho nechat? Amy se nám tady snaží něco vysvětlit, Sar. Tak jí prostě nech mluvit a vyprávění toho, co se nikdy nestalo, můžeš nechat na potom. Tohle není vtipný! Noro, řekni něco!"vyštěkla a otočila se na naší čtvrtou společnici.

„Daisy má pravdu, holky. Tohle se nedá poslouchat." 

„Dobře, dobře. Amy, máš slovo,"řekla na oko nabručeně Sar a pokynula mi rukou. 

„Takže. Kde jsme to skončili? Jo, už vím. Mám skvělej nápad, jak si vystřelit z Filche,"řekla jsem a začala šmátrat v tašce, hledající pár věciček, co jsem si přivezla z domova. Lépe řečeno, s taťkovou pomocí propašovala. 

Jako první jsem vytáhla čokoládový pralinky a hned po nich se v mý ruce objevila lahvička nápoje lásky.

„To je-" „nápoj lásky,"doplnila Nora Daisy.

„Kdes ho vzala?"zeptala se užasle Sar.

„Víte co, normálně jsem se změnila na nějakou ženskou a došla si ho na Příčnou koupit,"odpověděla jsem. Ve skutečnosti mi ho dal taťka. Byl to poslední, co měl ve své soukromé zásobárně, o které mamka zatím neví, protože jinak by ty lektvary byly dávno v koši.

„A víte, co mě napadlo?"zeptala jsem se.

„Napustíme ty pralinky nápojem lásky a podstrčíme je Filchovi?"zkusila Nora.

„Přesně tak, drahá Noro. Jenže my uděláme něco ještě zábavnějšího. Pokusím se přeměnit tak, abych vypadala co nejvíc jako Pinceová. Pak mu dám ty pralinky a on se zamiluje do naší knihovnice,"přednesla jsem svůj plán.

„Už se těším,"promnula si ruce Sar.

„Teď musíme ty pralinky napustit, ne? Jak to chceme udělat?"zeptala se Daisy.

„To fakt nevim,"zavrtěla jsem hlavou. „Ale, možná něco najdeme tady,"mávla jsem rukou k naší soukromé knihovničce. „Něco jako plnící kouzlo musí existovat, ne?"

„Určitě,"přikývla Nora a zvedla se z koberce, aby mohla dojít ke knihovně.

„Co třeba: ,Jak naplnit koblihy džemem, aniž by bylo vidět, kde jste je naplňovali?' Jako vážně? Kdo sem dal mudlovskou knihu vychytávek?"zeptala se o pár desítek minut později Daisy, když se podívala, co za knihu drží vlastně v ruce. Ihned se její pohled stočil na mě a já se nevinně usmála. A musím přiznat, fakt jsem v tom měla prsty já.

„Tak to asi taky nepoužijeme, co?"uchechtla se Sary.

„Přirozená aristokracie: Genealogie kouzelnických rodů? To sem dal kdo?"zeptala jsem se, když jsem k ní popošla a podívala se, co za knížku to drží v ruce. S politováním Vám musím sdělit, že s touto knihou se ještě několikrát setkáme.

„Tak dámy, pokračujeme v hledání,"sdělila jsem jim a sáhla pro další knihu, na které se skvěl nápis: 100+1 vychytávek pro šprýmaře.