/2.1. 1994/

Zbytek Vánočních prázdnin se nesl v celkem poklidnym duchu. Pokud teda nepočítáme návštěvu u tety Petunie, to byla totiž pořádná jízda.

Ten den mamka u snídaně rozhodla, že je přece musíme navštívit, když jsou ty Vánoce. Takže se naše rodinka, ke které přibyl Remus, který se k nám na Vánoce nastěhoval, vydala do Zobí ulice. Od domu to byla asi půlhodinka pěšky, takže jsme tam tak za třičtvrtě hoďky byli. Mamka zazvonila. Chvíli se nic nedělo, pak se ale dveře rozrazily a my uviděli Vernona. Jakmile nás uviděl, zbrunátněl a evidentně nám zatoužil zabouchnout dveře před nosem. Než to ale stihl, já se rychle protlačila dopředu a vklouzla dovnitř. Okamžitě jsem zamířila tam, kde jsem tušila, že bude kuchyň. Když jsem procházela chodbou, zarazila jsem se uprostřed kroku a fascinovaně zírala na dvířka od přístěnku pod schody.

Tohle kdyby viděli holky ze základky, asi by se scvokly, pomyslela jsem si a pokračovala ve své cestě do kuchyně. Celej barák byl na mě až moc čistej. Tím nechci říct, že bych byla nějaká extra bordelářka, ale tohle bylo takovýto až nepřirozený čisto.

Jakmile jsem se dostala do kuchyně a všimla si mě teta Petunie, hrozně se lekla a odběhla do vedlejší místnosti. Asi si umíte představit, co se dělo dál. Pokud ne, řeknu Vám jedno, a to, že k dárkům jsme se nedostali.

„Amy, musíme vyrazit,"houkl na mě ze zdola taťka, čímž mě vytrhl ze zamyšlení.

„Už letim!"zavolala jsem a popadla kufr. Snažila jsem se ho dostat ze schodů dolů sama, ale stejně to nakonec dopadlo tak, že mi musel pomoct taťka. Ten kufr byl totiž extrémně těžkej. Ani si nepamatuju, co všechno jsem v něm měla, že byl tak těžkej.

„Co v něm táhneš?"zeptal se mě táta, ale pak pochopil. A i já. Nesla jsem tam tajný věcičky, který mi velice nenápadně táta jednou donesl do pokoje.

Jakmile se všichni nasnídali, mohli jsme vyrazit. Jeli jsme jako vždy autem, protože táta říká, že jsme i na asistované přemisťování moc malí. Diskriminace.

A tak jsme vyrazili k autu. A jelikož se asi Merlin rozhodl, že nám udělá ten odjezd co nejnepříjemnější, Remus na jednom ze schodů zakopl a pád si zbrzdil o mě, která šla před ním.
Já se s jekotem zřítila na chodník a rozedřela si ruce o asfalt.

Mamka mi ruce vyléčila a my mohli konečně vyrazit. Merlinovi to ale asi nestačilo, protože jsme po chvíli skončili v koloně. Na nádraží jsme tedy dorazili se strašným zpožděním.

„Podoba!"vykřikla mamka, těsně před tím, než jsme vystoupili z auta. U mě to bylo lehký, vlasy jsem měla přeměněný ve zlomku vteřiny, ale rodiče potřebovali víc času. Takže jsme z auta vybíhali za pět jedenáct.

„Mami! To nestihneme!"vykřikla jsem, když jsme se proplétali mezi davem mudlů. Myslím, že jsem jednoho kluka i omylem shodila, ale v tu chvíli jsem prostě neměla čas se tím zabejvat, protože odjezd vlaku se hodně rychle blížil.

„Stihneme, drahoušku, neboj,"ujistila mě mamka a ještě zrychlila.

„I kdybychom běželi jak nejrychlejší běžec na světě, ten vlak prostě nestihneme!"začala jsem vyšilovat a srazila ještě jednoho mudlu. Konečně jsme se protlačili k přepážce mezi nástupišti 9 a 10. Ani jsem se nezabejvala tím, jestli mě nějakej mudla uvidí, jak mizim ve zdi.

Ten kluk, kterýho jsem shodila, se za mnou otočil a když uviděl, jak mizim, vykulil oči a zatahal jeho mamku za rukáv kabátu.

Chudák kluk, asi si myslí, že se zbláznil, pomyslela jsem si a uháněla k červený lokomotivě. Hupsla jsem do vlaku a teprve teď si pořádně oddechla. Zjistila jsem, že mě ukrutně píchá v boku. Hned po mě nastoupil Harry a v závěsu za nim Remus. Teď už zase profesor Lupin.

Vyklonila jsem se z nejbližšího okna a zamávala rodičům. Když se vlak rozjel a nástupiště se mi v zatáčce ztratilo z dohledu, otočila jsem se na Harryho s Remusem.

„Jéé, pane profesore! Kde jste se tu vzal? Jaké byly Vánoce? Doufám, že jste si je užil. No nic, já musím. Holky na mě netrpělivě čekají. Harry, doufám, že hned jak dorazíme na kolej, půjčíš mi ty-víš-co." A s těmito slovy jsem se odporoučela pryč, hledat mé společnice.