/25.12. 1993/

„Tak oblíkat oblíkat! Není čas ztrácet čas!"začala jsem je popohánět, protože už jsem stála na verandě v plné parádě, navlečená do bundy, čepice, šály a rukavic.

„Tak se uklidni, jo? Klídek, klídek, klídek. Stejně je to moje koště a já si ještě rozmyslím, jestli tě nechám se proletět,"pohrozil mi Harry a já se na něj naštvaně podívala.

„Tak ale dělejte! Už je mi vedro!"

„Ale my nemůžeme za to, že ty si hned vystřelila do pokoje a během dvou minut si byla zpátky nabalená jako bys chtěla letět na Antarktidu,"ohradil se Harry a začal si zavazovat tkaničky.

„Když vy se strašně couráte. Kdybyste trochu zrychlili, rozhodně by vás to nezabilo."

Po chvilce se na verandě objevil i zbytek obyvatel domu a já byla krutě vyhnaná před barák do šílenýho vichru. Ani v nejmenším mi to ale nevadilo, protože jsem měla pocit, že pokud bych vevnitř zůstala ještě minutu, asi bych se roztavila.

„Co jste tam tak dlouho vytvářeli?"obořila jsem se na ně, jakmile se po asi deseti minutách
vynořili ze dveří.

„Táta se rozhodl, že si musí vzít i svoje koště, víš?"ušklíbl se Remus.

„Jenomže ho nemohl najít,"dodala mamka. „Mimochodem, nevíš náhodou, kam se ztratil můj deník?"

„Ehmmm...no...jasně, že nevím...teda, ty máš nějakej deník?"snažila jsem se o nevinnej úsměv, ale i slepýmu by bylo jasný, že lžu.

„Nelži, nejde ti to. Uděláme to takhle, já na to teď zapomenu a až se vrátíme domů, vrátíš mi ho. Jasný?" Když jsem přikývla, mohli jsme vyrazit. Nasedli jsme do auta a vyjeli na nějaký pole, kde nás nikdo neuvidí. Jeli jsme asi půl hodiny, ale mě připadalo, jako bychom jeli aspoň tři hodiny.

„Harry! Teď já!"zavolala jsem a přihnala se k Harrymu, který právě přistál.

„No dobře,"zabrblal, takže mu přes ten vichr nebylo téměř rozumět. Podal mi koště a já na něj nasedla. Jakmile jsem se odrazila od země a vyletěla pár metrů do vzduchu, celým tělem se mi rozlilo teplo. Byl to nádhernej pocit. Mnohem lepší, než když jsme se učili lítat. Bylo jasně vidět, že ani všechny školní košťata dohromady, se nemůžou vyrovnat Kulovýmu blesku. Když jsem pořádně zjistila, jak se ovládá (což mi trvalo asi dvě minuty, protože práce s ním je prostě nádherná), rozhodla jsem se, že zkusím nějakou otočku. A řekněme si to upřímně, dobrej nápad to rozhodne nebyl.

Jakmile jsem se ocitla vzhůru nohama, nohy mi sklouzly z koštěte a já tak, ve výšce asi dvou metrů, zůstala viset a jediný, co mě drželo ve vzduchu, byly moje ruce, který se mi ale začaly neskutečně potit a sklouzávat. Visela jsem tam, zuby nehty se držela, ale rodiče ani Harry si mě nevšímali, protože stáli zády ke mně a já byla míč hrdá na to, abych ze sebe vydala jakýkoli zvuk, který by je upozornil, že vidím na koštěti a za chvíli asi spadnu. Nejdříve mi sklouzla jedna ruka, kterou jsem se pokusila vrátit zpátky, ale nepodařilo se mi to. Místo toho mi sklouzla i ta druhá. To si mě ale všiml už taťka a na poslední chvíli na mě vyslal kouzlo, které zpomalilo můj pád. Takže jsem se ani tolik nenatloukla, maximálně jsem si odřela koleno, ale to se dalo čekat. Navíc po tom, co jsem dostala od mamky přednášku, že musím bejt opatrnější, mi to koleno jediným kouzlem spravila, takže se vlastně nic nestalo.

Hned jak jsme dojeli domů odchytila jsem si taťku a dovedla ho k sobě do pokoje. Měla jsem totiž veledůležitou otázku, na kterou mi musel odpovědět.

„Tak, co se děje?"zeptal se mě, jakmile se za náma zavřeli dveře.

„Víš, tak jsem si myslela, jestli bych nemohla holkám říct o tom, že jsem metamorfomág. Dost by nám to ulehčilo práci a navíc si myslím, že McGonagallka už nám víckrát nepomůže. Kdyby to šlo, prozradila bych jim i to, kdo jsou mí rodiče, ale samozřejmě chápu, že to asi nejde,"spustila jsem.

„Máš pravdu, o tom, kdo jsme bys jim neměla říkat, ale že jsi metamorfomág jim koneckonců říct můžeš. Když už jsme u vtípků, nechtěla bys s nějakým pomoct? Mám pár návrhů, ale tvoji schopnost jsem tam samozřejmě nezařadil."

„Samozřejmě, že chtěla!"vyhrkla jsem nadšeně.

—————

Moc moc děkuju za 200 hvězdiček, moc si toho vážím❤️