/20.12. 1993/

„Nebojte, holky, určitě napíšu. Když mi táta pomůže vymyslet další vtípek, určitě se ozvu. Budete mi chybět,"řekla jsem a všechny objala. Vlak právě zastavoval na nádraží King's Cross.

„Mě taky budete chybět. Hned jak se vrátíme, přivítáme Filche, jak se sluší a patří. Mluvila jsem s Fredem, Georgem a Leem. Slíbili, že nám pomůžou, takže to bude vážně pecka,"dodala Sar.

„A jo, vlastně,"plácla jsem se do čela, „já zapomněla, že nám pomůžou. Bude to mít grády, holky."

„Tak ahoj, musím, ať na mě rodiče a sestra moc dlouho nečekaj,"rozloučila se Daisy a začala nás objímat.

„Neříkala jsi, že máš dvě sestry?"zeptala jsem se.

„Mám, ale Lauren nechtěla přijít."

***

„Daisy, myslíš, že se tvoji rodiče dostali na nástupiště?"zeptala jsem se, když jsem zjistila, že se nástupiště vylidnilo a zbyli jsme tu já, Daisy a Harry a pár dalších lidí na druhé straně.

„Asi ne."

„Tak jdeme, vždyť tu stojíme dobrejch deset minut,"popohnala jsem je a rozběhla se s vozíkem na kufry před sebou, k přepážce, která nás má dostat na mudlovskou část nádraží.

„Co jste tam tak dlouho dělali?"obořila se na mě mamka, když nás spatřila, jak k ní běžíme. Kousek od ní stáli pravděpodobně rodiče Daisy, protože vedle nich stála asi osmiletá holčička, nápadně podobná Daisy, která se k ní hned vrhla a začala jí objímat. Táta si povídal s jejím tátou, pravděpodobně o autech.

„Nevěděli jsme...že tam na nás...nebudete čekat,"vydechla jsem a snažila se propadnout dech po ne tak dlouhém běhu.

„Tak pojď, Daisy, ať na nás Laury doma nečeká,"usmála se na ní její máma, „Suzy, pusť sestru."

„Tak ahoj, uvidíme se po Vánocích,"usmála se na mě a ještě jednou mě objala.

„Tak jdeme,"zavelela mamka, hned jak McDonaldovi odešli ven z nádraží. Vyšli jsme ven a zamířili k autu. Když jsme nasedli a táta se rozjel, mamka promluvila:

„Tak jak bylo v Bradavicích?"

„Skvěle!"vypískla jsem.

„Udělala jsi nějakou lumpárnu?"zeptal se taťka a mamka se na něj nesouhlasně podívala.

„Samozřejmě! Do ročníku se mnou chodí Nora McGonagallová, neteř-"

„Minnie?"přerušil mě táta.

„No jasný! A s její pomocí se nám podařilo paní profesorku přesvědčit, aby nám pomohla s dárkem pro Filche. To jste měli vidět, ta napodobenina koč- promiň mami- paní Norrisová byla celá zelená a Filch měl zelený vlasy, který vypadaly spíš jako malý zelený anténky."

„Předpokládám, že tímhle to neskončilo, co?"zeptala se podrážděně mamka.

„Jasně, že ne! Odvedly jsme je k Brumbálovi. A něco vám řeknu, vypadalo to, že Brumbál se taky hodně přemáhal, aby se vůbec nezasmál. Myslím, že hned jak jsme odešli, začal se šíleně smát a sežral kupu citrónových bonbónů."

„A co ty, Harry? Proč nic neříkáš?"zeptala se mamka.

„Hmmm,"zabručel.

„Vždyť jsem vám to psala. Kvůli mozkomorům spadl z koštěte, které se nějak dostalo k Vrbě Mlátičce, která jeho Nimbus 2000 rozcupovalo na kousky."

„Vážně? O tom nic nevím. Už jsi ale v pořádku, ne?"zeptala se starostlivě mamka.

„Jsem. Ale mám dojem, že jsem viděl Tichošlápka,"řekl Harry.

„Opravdu?"zeptal se taťka.

„Tati, myslíš, že bych o takových věcech žertoval?"

„Ne, to ne, ale to jsi do toho dopisu nenapsala, Amy."

„Já o tom nevě-"nedořekla jsem to, protože mamka najednou vyjekla a naštvaně se otočila na taťku.

„Tys to věděl! Věděl si, že Harry spadl z koštěte! Četl si ten dopis, ve kterém to Amy psala, ale nic si mi neřekl!"

„Uklidni se, drahoušku, za chvíli tam jsme. Uvařím ti kafíčko a ty budeš v pohodě."

„Já nechci kafe! Já chci vědět, proč si mi to neřekl!"zaječela mamka a taťka zaparkoval.

„Vyřešíme to doma, ano? Přece nechceš, aby celý sídliště vědělo, že jsme doma,"chtěl jí uklidnit taťka a vystoupil z auta.

„No dobře."