/7.9. 1993/
Zaklepala jsem na dveře profesorova kabinetu a po tlumeném Dále, vstoupila dovnitř.

„Amy, myslím, že můžeme vyrazit. Byl jsem u profesora Brumbála a ten dovolil, abys mohla na tento den opustit školu. Máte krb napojený na letaxovou síť nebo ne?"uvítal mě.

„Nejsem si jistá."

„Dobře...tak se radši přemístíme. Tady se ale nejde přemisťovat, takže musíme do Prasinek. Následuj mě. James ti vám určitě říkal o Pobertově plánku, že?"zeptal se, ale nečekal na odpověď a hned pokračoval:

„Dneska ti ukážu jedno tajemství, které plánek ukazuje."

Došli jsme až k soše jednooké čarodějnice. Remus jí hůlkou poklepal na krk a zamumlal:

„Dissendium."

Hrb čarodějnice se otevřel a vytvořil se v něm otvor. Remus mi pokynul rukou a řekl:

„Dáma má přednost."

Já přikývla a nebojácně do otvoru skočila.

Od čeho jsem taky nebelvírka pomyslela jsem si, když jsem sjížděla dolů po kamenné skluzavce. Ta byla snad nekonečná. Jelo se pořád dolů a ta skluzavka snad neměla konec. Ve chvíli, kdy jsem to nejméně čekala, jsem přistála na studené kamenné podlaze. Ještě studenější, než skluzavka. Než jsem se stačila rozkoukat a zvednout se, do zad mi něco narazilo.

„Omlouvám se, pane profesore, nestihla jsem uhnout,"omluvila jsem se a profesor jenom mávl rukou, na znamení, že se nic neděje.

„Tak jdeme, do Prasinek to není úplně kousek,"pobídl mě a sám se zvedl na nohy a vyrazil. Já mu byla hned v patách.

„Pane profesore?"promluvila jsem, protože ticho mě vyloženě rozčilovalo.

„Co se děje?"

„Jen vám chci říct, že Tichošlápek nezradil moje rodiče, zradil je Peter, který se proměnil v krysu a teď bydlí u Weasleyových, přesně řečeno dělá Ronovi domácího mazlíčka. Táta dokonce vyhlásil pátrací akci, jestli si dobře vzpomínám, nazval jí Mise najít Blešáka a zneškodnit krysu."

„To je Jamesovi podobné. Myslím, že teď jsem ti začal na sto procent věřit,"uchechtl se.

„Vy jste mi nevěřil?"zeptala jsem se na oko dotčeně.

„No...řekněme, že ze začátku to moc důvěryhodné nebylo, ale potom jsem ti začal tak něj věřit. Minimálně jsem doufal, že máš pravdu,"vysvětlil mi.

„Aha."

Zbytek cesty jsme šli tiše. Sice mě to ticho strašně rozčilovalo, ale vůbec mě nenapadlo, jak navázat rozhovor. Tak jsem radši mlčela, než abych se nějak nemožně ztrapnila.

***

„SLÁVA NAZDAR VÝLETU, VÝLETU! STIHLI JSME TO, UŽ JSME TU, UŽ JSME TU, UŽ JSME TADY!"začala jsem nahlas zpívat, když jsem otevřela dveře.

„Amy, říkal jsem ti přece, že nemáš takhle hulákat. Nepotřebujeme, aby se všichni v okruhu dvaceti mil dozvěděli, že jsi přijela domů,"pokáral mě potichu taťka a zatvářil se vyděšeně. Pak jeho pohled ulpěl na Remusovi a celý se rozzářil.

„Remíku! Tak rád tě vidím! Jak ses celou tu dobu měl?"

„Šlo to,"zabručel, ale hned na to tátu silně chlapácky objal.

„Reme!"vykřikla mamka, odstrčila tátu a div nerozdrtila Remuse v objetí. Kdyby ho objímala o chvilku déle, možná bych zaslechla zvuk praskajících žeber.

„A já jsem co? Vzduch?"zeptala jsem se na oko dotčeně.

„Pojď ke mně, miláčku,"řekla mamka a taky mě objala.

***

„Takže Tichošlápek je nevinný?"zeptal se už po několikáté Remus.

„Náměsíčníku, kolikrát ti to mám opakovat? Ten zablešenec je nevinnej,"odpověděl taky po několikáté taťka.

„Když jsme chodili do školy, myslelo ti to líp, Remíku,"pokáral ho ještě a Remus pobaveně zakroutil hlavou.

„A ty po mně chceš, abych ti dal vědět, když Siriuse uvidím, protože si myslíš, že se dřív nebo později objeví v Bradavicích?"zeptal se.

„Přesně tak,"přisvědčil taťka.

„A můžu se zeptat, co tě k tomu vede?"

Taťka se zvedl ze sedačky, zamířil ke knihovně, vzal mamčinu kuchařku, otevřel jí na straně 78 a vytáhl z ní výstřižek z novin, který poslal Harrymu o prázdninách Ron.

„Tohle!"vyštěkl táta a ukázal prstem na červenou permanentkou zakroužkovanou krysu. Když si jí Remus pořádně prohlédl, vytřeštil oči.

„Jediné, co z Petera zbylo, byl...prst...téhle kryse chybí prst...a vypadá přesně jako on...jenom možná trochu hubenější a vypelichanější,"začal rychle mumlat.

„Už mi věříš?"přerušil jeho mumlání taťka. Remus zvedl pohled od fotky a odpověděl:

„Já? Vždycky."