/1.9. 1993/

„A to budu muset v Bradavicích nosit tuhle hnědou?"zeptala jsem se sama sebe a kriticky se podívala do zrcadla.

„Vždyť nevypadám vůbec zajímavě! Nikdo si nebude pamatovat moje jméno, protože už nebudu jediná zrzka ve třídě! Já vůbec nebudu zrzka,"zaúpěla jsem a vlasy se mi zbarvily do modra.

„No to už je lepší,"zašeptala jsem a rozeběhla se do ložnice rodičů.

„MAMÍ! TATÍ! VSTÁVAT A CVIČIT! JEDE SE DO BRADAVIC!"zaječela jsem a taťka po mně hodil polštář.

„Vždyť už vstávám,"zamumlal táta a začal se zvedat.

„Žádný remcání, honem, honem z postelí! Dnes je tak skvělý den, chce se mi zpívat jen!"zanotovala jsem a rozeběhla se zpátky na chodbu.

„Tramvají či autobusem, nestíhám, tak běžím klusem!"zazpívala jsem další verš a seběhla po schodech do kuchyně.

„Hmmm, tak copak si dneska dáme..."zašeptala jsem a začala prohledávat šuplíky v kuchyni.

„Mami, máme salám?"zavolala jsem a hned se mi dostalo rozespalé odpovědi:

„Koukni se do ledničky!" 

„Jasan!"

Když jsem se nasnídala, do kuchyně se přišoural taťka s mamkou v závěsu.

„Zbyl ještě salám?"zeptal se taťka, když si sedal ke stolu a já přikývla.

„Amy, co to máš na hlavě?"vyjekla mamka, když spatřila můj nový účes; dlouhé, rovné, křiklavě modré vlasy.

„Líbí?"zeptala jsem se a zašklebila se na ní.

„Nebo je to lepší takhle?"otázala jsem se a moje vlasy najednou byly růžové a kudrnaté.

„Anebo...takhle?" Moje vlasy byly na mikádo a hrály všemi barvami.

„Amy, prosím, změň si vlasy na hnědo-zrzavou a neděs maminku,"naklonil se ke mně taťka.

„Jasný...ale jakou si mám nechat délku? Mikádo, na ramena nebo až po pás?"zeptala jsem se a postupně nechávala moje vlasy, aby se prodlužovaly. Během toho týdne jsem tu schopnost tak zdokonalila, že už ani nemusím zavírat oči. Stačí jenom pomyslet a už je hotovo.

„Tak dost!"vykřikla popuzeně mamka a zvedla se od stolu.

„Promiň, mami,"zamumlala jsem.

„Jdu se oblíct, za chvíli jsem zpátky!"vykřikla jsem už zase nadšeně a vyrazila ke schodům.

„Asi si ty vlasy nechám na ramena a trošku vlnitý...jo, to je vončo, milá Amčo,"zamyslela jsem se a podívala se do zrcadla.

***

„Jestli okamžitě nevyrazíme, nestihneme to!"začala jsem vyšilovat. Stála jsem ve dveřích a čekala, až se mamka s taťkou uráčí přijít.

„Co všechno v tom kufru máš? Takhle těžkej ho neměl ani Sirius v sedmým ročníku!"zaúpěl taťka.

„Kouzla, drahý, kouzla!"vykřikla mamka z koupelny a taťka se volnou rukou plácl do čela.

„A jo, vlastně!"vykřikl a vytáhl hůlku. Když s ní mávl, můj kufr se zmenšil tak, že se vešel tátovi do kapsy.

„Dělejte, tímhle tempem tam budeme asi za týden! A tys mi tati slíbil, že pojedu ve předu!"začala jsem se rozčilovat.

„Neslíbil!"ohradil se taťka.

„Na tom teď nezáleží! Prostě. Musíme. Vyrazit!"odsekávala jsem jednotlivá slova.

„Uklidni se, drahoušku. Vždyť už jdeme,"přistoupila ke mně mamka.

***

„Už...jsme tady,"vydechl táta a zaparkoval. Všichni tři jsme vystoupili z auta a zamířili k velkému vchodu na nádraží King's Cross.

„Tudy, pojďte,"popohnal nás taťka, „za chvíli to odjíždí, musíme pohnout!"

A opravdu. Když jsem se podívala na nádražní hodiny, velká ručička se nějak nebezpečně blížila k jedenáctce, tudíž něco přes pět minut do odjezdu vlaku. Doběhli jsme až na nástupiště 9 a 10.

„Tak, teď proběhnem touhle přepážkou,"řekl taťka a rozhlédl se kolem sebe. Když měl jistotu, že nás žádný mudla nepozoruje, popadl mě za ruku a rozeběhl se proti přepážce mezi nástupišti 9 a 10.

„Tati!"vykřikla jsem, když jsme proběhli přepážkou a objevili se na nástupišti 9 a 3/4 a zapíchla ukazováček do jeho hrudi.

„Neboj, sovu má mamka a kufr mám v kapse, můžeš bejt úplně klidná,"promluvil taťka a naklonil se blíž ke mně.

„Ale mamka tu ještě není!"zakvílela jsem a vydala se blíž k té nádherné červené lokomotivě.

„Taťko, mám dotaz. Budu moct v Bradavicích psát kuličkovým perem?"

„Nevím, můžeš to zkusit,"odpověděla taťka. Najednou se vedle nás zjevila mamka. Když jsem se začala rozhlížet, uviděla jsem rudovlasou rodinku a spolu s nimi tam postávala hnědovlasá, kudrnatá holka a černovlasý kluk.

„Mami! Támhle je Harry!"řekla jsem a ukázala prstem tam, kde stál poslední člen naší rodiny.

„Amy, prstem se neukazuje,"pokárala mě mamka, ale i ona se tím směrem zadívala.

„Tak šup, šup do vlaku,"začal mě popohánět taťka a vytáhl můj zmenšený kufr z kapsy.

„Finite,"řekl a mávl nenápadně hůlkou a přede mnou už stál můj kufr v životní velikosti.

„Díky tati! Bude se mi stýskat!"zavolala jsem, když jsem nastupovala do vlaku.

„Proceď co nejvíc lumpá - AU! - teda, chovej se slušně!"zavolal na mě ještě taťka a zakvílel, když mu mamka šlápla na na nohu.

„Mějte se!"zavolala jsem ještě a zmizela v útrobách vlaku.