/7.8. 1993/

„Tati, ještě jsi nám neřekl, co je ten signál,"řekl Harry a otočil se na tátu. Bylo ráno mých narozenin, všichni jsme seděli u stolu, já jako oslavenec v čele a netrpělivě jsme vyčkávali, až přijde profesorka McGonagallová.

„První signál bude, že zavolám na mamku z obýváku, že ta její kytka je úplně uschlá. Podruhé rozbiju hrnek s čajem. Mějte otevřený dveře, abyste to slyšeli, ale zároveň, abychom vás my slyšeli, až to bude potřeba. Hlavně, dokud se neozve signál, musíte bejt naprosto zticha. Anebo vlastně ne. Trochu tam šramoťte, ale ne tak nahlas, abyste nevzbudili podezření. Asi byste ještě měli-"co bychom ještě měli, to jsme se už nedozvěděli.

Táta asi něco zaslechl, protože se rychle zvedl se židle a běžel do obýváku. My s Harrym nechápali, co to dělá, ale když na mamku z obýváku zavolal, že ta její kytka je úplně uschlá, vyměnili jsme si s Harrym pohled a pelášili nahoru po schodech do našeho pokoje.

Snažili jsme se nedupat a překvapivě se nám to dařilo. Oba jsme brali schody po dvou a ještě že jsme tak udělali, protože zrovna když jsme nahoře zahýbali za roh, ozval se domovní zvonek.

Pohled třetí osoby:

Amy s Harrym zmizeli na schodech a hned potom se ozval domovní zvonek. Lily kývla na Jamese a šla otevřít.

„Dobré rá- Ó můj bože,"vyhrkla šokovaně Minerva.

„Chcete jít dál, paní profesorko?"zeptal se James. Profesorka vypadala, že za chvíli omdlí.

„Přestaň jí děsit, protože jestli budeš takhle pokračovat, asi dostane infarkt dřív, než vůbec dorazí Brumbál,"zašeptala Lily výhružně, aby to slyšel jenom James. Ten se jenom škodolibě usmál a ukazoval ještě značně vyděšené profesorce, kam si má odložit cestovní plášť a boty.

„Můžu vám nabídnout čaj, kafe nebo něco ostřejšiho?"zeptal se s šibalským úsměvem a zamířil do kuchyně.

„Ohnivou Whiskey, prosím,"odpověděla.

„Hmmm, tu nemáme, ale normální Whiskey by se tu možná našla...,"mumlal James a prohledával skříňky v kuchyni, „tady je! Lily, nevíš, jak dlouho jí tady máme? Protože já si myslím, že už docela dlouho,"zeptal se a otočil se na Lily, která mluvila k profesorce, aby jí trochu uklidnila.

„Hmmm...nevím, ale myslím, že tu tak dlouho nebude, podle toho, jak jsem jí asi před měsícem našla v nákupní tašce,"otočila se na něj. James jenom pokrčil rameny a vyndal láhev z jedné z otevřených skříněk.

„Kdo, kdo teda jste?"zeptala se Minerva, když se všichni posadili ke stolu a James před každého postavil panáka Whiskey.

„Lily a James Potterovi, rodiče Harryho Pottera, narozeného 31. července 1981,"odpověděl James.

„Ale-ale to není možné. Vždyť...vždyť..."koktala profesorka přeměňování.

„Naše těla se nikdy nenašla. Přemístili jsme se z Godrikova dolu, protože jsme si mysleli, že Harry je mrtvý,"přerušil jí James.

„Jak víte, že Potter není mrtvý?"zeptala se zmateně profesorka a podívala se z jednoho na druhého.

„Na tom teď nezáleží. Paní profesorko, mohla byste zavolat Albuse? Potřebovali bychom s ním probrat nástup Amy do Bradavic, kvůli kterému tu taky určitě jste,"řekla Lily. Minerva skoro neznatelně kývla a vytáhla hůlku.

„Expecto Patronum,"vyslovila zaklínadlo a mávla hůlkou. Z její hůlky vystřelila modrá mlha, která se zformovala do mourovaté kočky.

„Albusi, dostavte se prosím do Kvikálkova, do Muškátové ulice číslo 48,"sdělila kočce zprávu a ta se rozplynula.

A tak čekali. Necelé dvě minuty potom, co kočka zmizela, se, dnes už podruhé, rozezněl domovní zvonek. James kývnul na Lily a s širokým úsměvem vyrazil do předsíně.

„Co je to za zvuky?"zeptala se z ničeho nic bradavická profesorka.

„To bude Amy."

„Tak vás tady vítám, pane profesore!"zvolal James, když vstoupil do kuchyně s ředitelem za zády. Brumbál vypadal, že za chvíli dostane infarkt. V jeho vždy klid vyzařujících pomněnkově modrých očích se teď odrážel šok.

„Můžu vám nabídnout něco k pití? Kafe, čaj nebo vodu?"zeptal se James a zamířil do kuchyně.

„Čaj bude stačit,"usmál se vlídně Brumbál a posadil se vedle Minervy. James přikývnul a postavil na čaj. Když se natahoval pro hrnek, schválně ho upustil a hrnek dopadl s velikým třeskem na zem.

Amy:

„Harry! Hrnek!"zašeptala jsem co nejtišeji a prudce vyskočila na nohy.

„O co se hádáme?"zeptal se šeptem.

„Já nevim, třeba žes mi pokecal postel omáčkou z tvýho sendviče, kterej sis v noci tajně udělal,"prohodila jsem jen tak.
„No to teda ne!"zvýšil na mě hlas. Asi nevědomky, ale já se toho chytla.

„Ale jo!"zaječela jsem nazpátek. On se na mě zmateně podíval, ale potom pochopil.

„Co kecáš?! Vždyť víš, že jsem to nebyl já!"zaječel znovu.

„Ale jo! Vidíš ten hnědej flek?! Přesně takovejhle máš i na svý matraci!"

„Nene! To je omáčka z tvýho sendviče, kterej sis sem dneska v noci přinesla, když si byla náměsíčná!"

„Jaks na tohle přišel?! Já nejsem náměsíčná!"

„Ale jseš! Vždycky si v noci přineseš jídlo do pokoje, a když se tě zeptám, jestli mi dáš kousnout, nikdy mě nevnímáš!"

„To bych si snad pamatovala!"

„Ale prosimtě! Když jsi náměsíčná, tak spíš, takže si logicky nic nepamatuješ!"argumentoval Harry a prstem si zaťukal na čelo.

„TATI! MAMI!"zaječela jsem a zamířila ke schodům. Ty jsem sešla dolů a snažila se u toho co nejvíc dupat. Když jsem dodupala dolů do kuchyně, spustila jsem:

„Tati! Harry mě neskutečně štve! Pokecal mi postel omáčkou ze sendviče, kterej si v noci donesl a nechce to přiznat! Dokonce říká, že jsem to byla já!"

Mamka, profesor Brumbál a profesorka McGonagallová se na mě vyjeveně koukali a táta se jenom potěšeně usmíval, protože měl asi radost z toho, jak jsme to hezky zahráli.

„Jasně, že to byl Harry. Nikdo není takový čuně jako Harry...možná jenom Sirius...hmmm...jo, to bude ono. Větší čuně než je Harry je jenom Sirius,"začal mě "uklidňovat".

„Á dobrý den!"pozdravila jsem, když jsem si uvědomila, že u stolu sedí dva bradavičtí profesoři.

„Co vás k nám přivádí? Vždyť si o nás sousedi myslejí, že jsme divný!"řekla jsem a tátův úsměv se rozzářil ještě víc, protože tohle byl jeho nápad.

„Ehm, ehm,"upoutala na sebe pozornost mamka, „myslím, že to by stačilo. Nemusíš dělat všechno, co táta vymyslí."

Táta se na ní zamračil a dál poslouchal, co všechno ještě řeknu.

„Asi jsem zcela nepochopil, kdo je Harry,"ozval se Brumbál. I s touhle situací táta počítal a říkal, že pokud se na tohle profesor zeptá, všechno jde podle plánu.

„Harry? To je můj starší brácha. Je sice někdy otravnej, ale mám ho ráda."

„Jamesi? Jak dlouho tu Harry je?"zeptal se profesor Brumbál.

„Asi týden. Myslím, že se sem nastěhoval na jeho narozeniny, nemám pravdu?"položil řečnickou otázku a podíval se po mně a mamce.  Já přikývla. „Jo jo, 31.července, to zatracený datum,"dodal ještě a profesor se na něj nesouhlasně podíval.

„Tati! Amélie lže! Já to nebyl!"přiřítil se do kuchyně Harry a málem se přerazil o jídelní stůl. 

„Neříkej mi Amélie,"procedila jsem mezi zuby. V tu chvíli jsem úplně zapomněla na to, že to všechno hrajeme s zlostně jsem se podívala na Harryho. Ten na mě nenápadně mrkl pravým okem a já pochopila. Probodávat ho zlostným pohledem jsem ho ale nepřestala. Když už jsme začali, tak to taky dokončíme, no ne?

„Uklidněte se. Tohle už vážně není vtipný. Příště ti takovejhle nápad neprojde, Jamesi,"řekla mamka a zlostně se podívala na tátu. Ten se pod jejím pohledem trošku přikrčil, ale jeho úsměv mu na tváři zůstal.