/28.7. 1993/
Amélie:
„Mami, kde mám oblečení?"zeptala jsem se mamky. Před nedávnem jsme se stěhovali a já mám všechny svoje věci v krabicích, které jsou různě rozmístěné po domě.
„Na půdě,"zavolala na mě mamka z kuchyně.

Nezbývalo mi tedy nic jiného, než jít na půdu pro oblečení. Vyšla jsem schody nahoru a ocitla se ve spoře osvětleném podkroví.
To málo světla, které jedna žárovka poskytovala, dopadalo na kartónové krabice všeho druhu.

Některé velké, některé malé, potom tu ale byly takové ty střední a jedna z nich obsahovala moje oblečení.

Začala jsem hledat příslušnou krabici.
„Povlečení...Hrnce...Koření...Věci z Bradavic...Čepice...Počkat co?! Věci z Bradavic?!"postupně jsem četla názvy
všech krabic, ale tohle mě v mém hledání zastavilo, samozřejmě.

Zatím vyšel jen první díl, ale stejně ho znám nazpaměť. Vždycky mi přišlo zajímavé, že se moji rodiče jmenují stejně jako rodiče Harryho. Ale je pravda, že jméno Potter není nijak neobvyklé. Ale o tom až později.

Samozřejmě jsem ihned zapomněla na to, proč jsem chtěla na půdu jít a rozhodla se tu krabici pořádně prozkoumat.

„Takže, co tu máme, hůlka, druhá hůlka, nějaké učebnice, Nebelvírská šála, hábit, další šála, odznak, pravděpodobně prefektský, pak další dva, ty nevím co jsou a potom nějaký deník,"mumlala jsem a prohrabávala se krabicí.

U deníku jsem se zastavila a koukla se na hřbet.
Tam bylo okrasným písmem vyryto:
Deník Lily Evansové

Jak se mamčin deník dostal mezi tyhle fascinující věci. Řekla jsem si ale, že si ho vezmu k sobě a v nejbližší době ho prozkoumám.

***

„Dobrou noc!"křikla jsem na rodiče ze schodů
a vydala se k sobě do pokoje. Samozřejmě, že nebudu spát, chci prozkoumat ten deník.

Otevřela jsem deník na první stránce a začala číst:
5.září 1977
Školní rok teprve začal a Potter mě stihnul pozvat na rande nejmíň stokrát.
Vážně mě chce jenom zesměšnit? Protože to jeho: „Evansová, nedáme rande? Nebo: Evansová, já vím, že mě miluješ." Začíná být pěkně ohraný. Nechápu proč mi nedá pokoj.

Třeba dneska na Přeměňování, před hodinou si ke mě přijde, s Blackem za zadkem, a řekne mi: „Evansová, nedáme konečně to rande? Já vím, jak mě strašně miluješ a čekáš až tě pozvu."

Jako vážně! Tohle se nedá vydržet! Ještě že mám holky, jinak bych to asi psychicky nwzvládala.

No nic, musím jít spát, ať ráno na Bylinkářství nevypadám jako strašák.

Lily Evansová

P.S. K čertu s Potterem!

Teda, to jsem nečekala, že máma tátu na škole takhle nenáviděla. Ale moje přemýšlení o tomhle tématu nahradil fakt, že táta mámu na rande pozval na Přeměňování a že na Bylinkářství nechce vypadat jako strašák.

Buď je to jenom nějaký vtip nebo kouzla vážně existujou. Chvíli jsem nad tím dumala, ale potom jsem se rozhodla, že půjdu spát, protože jak se říká, ráno je moudřejší večera. Zhasla jsem tedy lampičku, deník schovala pod polštář a s myšlenkou to je teda nářez jsem si vlezla pod peřinu a rozhodla se jít spát.

Usnout mi však nešlo. Pořád jsem musela myslet na ten deník, který mi pravděpodobně obrátil život vzhůru nohama. V hlavě se mi rodila jedna otázka za druhou.

Jak je to možné?

Proč mi o tom nikdy neřekli?

Jak to, že jsem je nikdy neviděla použít kouzla?

Je možné, že moji rodiče jsou rodiče i Harryho Pottera?

To mě přivádí na další otázku, může být Harry Potter skutečný?

Mohla bych být sestra Harryho Pottera?

Nemohla, vždyť jeho rodiče jsou mrtvý, chytrolíne! Okřikla jsem sama sebe ve svých myšlenkách.

Ale co když, ne to je blbost. Povzdechla jsem si nakonec a zachumlala se ještě více do peřiny.

***

Snídáme s rodiči. Já jím svojí oblíbenou topinku s meruňkovou marmeládou, když někdo zazvoní.

,,Amy, běž otevřít prosím, to bude pošta,"poprosila mě mamka.

,,Jasan."

Šla jsem otevřít a za dveřmi stál nějaký pán, celý v černém.

,,Uhni!"vybídl mě, ale já se ani nehnula. Stála jsem jako přikovaná mezi dveřmi a koukala se na něj.

,,Ne!"vydala jsem ze sebe po chvíli.

Najednou jsem však letěla pryč. Ten chlap šel dovnitř. Chtěla jsem se za ním rozběhnout, ale nešlo to. Stála jsem na půl cesty mezi vstupními dveřmi a dveřmi do kuchyně a nemohla se ani pohnout.

Slyšela jsem křik, srdcervoucí křik,  a potom, najednou, jsem se mohla hýbat. Rozběhla jsem se do kuchyně, tam, na zemi, leží máma s tátou s doširoka otevřenýma očima, ani jednomu se nezvedá hrudník, jsou ledoví, oba dva mrtví...mrtví...mrtví...jsou mrtví...

Rychle se posadím. Jsem ve své posteli, moji rodiče jsou na živu.
Podívám se na budík, na kterém svítí číslice 2:13.
„Byl to jenom sen...byl to sen...jenom sen...,"šeptám si pro sebe.