Wp mi z nějakého důvodu odpublikoval kapitolu, takže jí vydávàm znova🤨 pokud jste ji už četli, nevšímejte si toho

Nápad: DestinyDraco
Počet slov: 2012
Ship: Hiccstrid
Děj: Škyťák je patnáctiletý, nerdský kluk žijící v Burgess. I přes to, že dávno není dítě, je schopný vidět Jacka Frosta, který je jeho nejlepším přítelem. Jednou se Jackovi svěří, že se mu líbí jedna holka u které ale jako školní blbeček nemá šanci. Jack se mu rozhodne pomoci. Špatnej, velmi špatnej nápad.
~~~~~~~~

Letěl jsem nad Burgess a vytvářel vločky. Podzim končil a nastupovala zima.

Slétl jsem do ulic. Vytvořil jsem námrazu na které uklouzlo několik lidí. Zasmál jsem se a letěl dál.

Už to bylo pěknejch pár let, co jsme zahnali Stína. Jamie vyrostl a přestal věřit. Ale nebojte, přátelé mám. Vlastně za jedním z nich zrovna mířím.

Zmrazil jsem semafory aby nemohli fungovat a sledoval zmatené řidiče.

Tenhle kámoš je trochu jiný než ostatní. Trochu starý na to, aby věřil. Bylo mu patnáct, skoro šestnáct.

Vytvořil jsem námrazu na oknech několika aut a vlétl oknem do obrovského domu.

Ocitl jsem se v rozbordelovaném pokoji. Po zemi se válelo oblečení, po stolech a skříňkách papíry. Postel rozestlaná, skříně a šuplíky vyházené.

Uprostřed nepořádku na posteli, ležela schulená černá kočka.

"Wow. Tady vybuchla atomovka nebo co?" Zeptal jsem se se smíchem.

"Ále ne. Jen hledám náčrtek Bezzubkovy protézi. Někam jsem ho založil a nemůžu si vzpomenout kam." Za skříní se objevila střapatá hlava.

Patřila hnědovlasému klukovi se smaragdově zelenýma očima, navlečeném ve svetru a košili, s chybějící nohou.

"Čau Škyťáku. Nenechal si to třeba v dílně?"

"Ne. Už jsem volal Tlamounovi a nikde tam není."

Tlamoun je jeho strýc. Vlastní autodílnu ve městě.

"Hmm." Podíval jsem se na něj. Něco mi na něm nesedělo. "Ty Škýťo, není na tobě něco jinýho. Nemáš jiný obličej?"

"Nemám brejle." Podíval se na mě jako na idiota. "Už tři neděle nosím čočky. Sis nevšim?"

"Nooo, ne."

Škyťák jen převrátil očima a pokračoval v hledání.

Skočil jsem zády na postel. Ta začala pérovat a vyhodila do vzduchu proti mě lehkou kočku.

Ta šíleně vyděšeně zamňoukala.

"Bezzubko!" Vykřikl Škyťák. Hodil se břichem na podlahu s nataženýma rukama a kočku chytil.

Když Škyťák před pár lety přišel o nohu při autonehodě, při které zemřela jeho máma, jeho táta mu chtěl udělat radost. Tak mu koupil Bezzubku. Jednonohá kočka s několika chybějícími zuby k jednonohému páníčkovi.

"Ups. Pardon Bezzubko." Kočka se na mě podívala a naštvaně zamňoukala.

"Jsi v pohodě bráško? Drží protéza?" Škyťák začal okamžitě kontrolovat železnou věcičku, co měl kocourek místo zadní, levé tlapky.

Opřel jsem se o polštář. Kocour ze mě nespouštěl oči.

Něco mě tlačilo pod zádama. Strčil jsem ruku pod polštář a vytáhl úzký, obdélníkový předmět. Náčrtník.

"Nehledáš tohle?" Ukázal jsem ho Škyťakovi.

"Jo. Kdes ho našel?" Vytrhl mi ho z ruky a nalistoval stránku s protézou tlapky. Bezzubka mezitím uraženě odkráčel na parapet a začal se vyhřívat.

"Pod polštářem. Co se s tebou děje Škyťáku? Normálně máš ve všem pořádek."

"Nic se neděje." Vyhrkl rychle.

"Takže děje. Jsem tvůj kámoš, řekni mi to."

"No..." Sedl si na kraj postele. "...ve škole je jedna holka..."

"Líbí se ti?!" Vykřikl jsem.

"Jo."

"To je super." Usmál jsem se.

"Není." Povzdechl si.

"Proč sakra?"

"Je totálně mimo mojí ligu. Je super hezká, chytrá a sportovkyně. Hraje fotbal a závodně běhá. Je předsedkyní studetské rady. Když řekneš Astrid Hoffersonová, každému se vybaví dokonalá holka. Když řekneš Henry Haddock, nikdo nebude nic vědět. A když Škyťák, tak ti všichni odpoví stejně. Ten jednonohej šprt."

"To jako fakt? Jednonohej šprt?"

"Jo. To už bylo lepší Snoplivcovo zbytečný."

"Ani ne. Je to tak nastejno."

Chvíli jsme mlčeli.

"Co s ní hodláš podniknu?"

"Nic."

"Srabe."

"Lepší srab než zoufalec ze kterýho si všichni budou dělat srandu protože ho odkopne Božská krása."

"Božská krása?" Vstal jsem a přešel ke stolu. Vzal jsem ze stolu knihu se symbolem našeho města. Škyťákova školní ročenka.

"To je význam jména Astrid."

"Chápu. Ukaž mi aspoň, která to je." Hodil jsem po něm ročenku.

Povzdechl si a otevřel jí na straně talentů. Tam byli fotky těch nejtalentovanějších.

"To je ona." Poklepal na fotku s popiskem:

Astrid Hoffersonová. Předsedkyně žákovské rady, kapitánka dívčího fotbalového týmu, reprezentantka školy v běžeckých závodech.

"Páni, božská krása jí fakt vystihuje. Nedivím se, že se ti líbí."  Řekl jsem při pohledu na blondýnu s copem přehozeným přes rameno, očima jako safíry a drzým úsměvem.

Tehdy mě to trklo. On je možná srab ale já ne. Jo, pomůžu mu s ní.
                             *****

Druhý den ráno jsem ho následoval do školy. Když mu chci pomoct, musím líp spoznat cíl. To je jasné.

Letěl jsem pod stropem přímo nad ním. Pro jednou jsem byl rád, že mě nikdo nevidí.

Zastavil u skříňky a vytáhl z ní knihy.
Jeho pohled se upřel na konec chodby.

Dav se rozestoupil jako Rudé moře a vytvořil tak cestu pro tři holky.

Jedna z nich byla blondýna s dlouhými blond vlasy svázanými do dvou copů. Na tváři jí hrál úsměv který na první pohled řval ,Průšvihářka'.

Další měla černé vlasy v copu a zelené oči. O téhle by jste řekli že bude takový ten andílek ale něco mi říkalo že to tak nebude.

A nakonec, Škyťákova božská krása. Vypadala ještě líp než na fotce.

Škyťák rozhodně nebyl jediný, komu se líbila. Otáčeli se za ní klučičí hlavy po celé chodbě.

Otevřela svoji skříňku a stejně jako před tím Škyťák, začala vytahovat knihy.

"Ahoj kotě." Zničeho nic se vedle ní objevil černovlasý kluk.

Tohohle od někud znám...

"Vypadni Snoplivče."

Snoplivec. No jasně, ten idiot co šikanuje Škyťáka. A to je jeho bratranec.

"Nebuď směšná. Napadlo mě, ty, já, rande."

"Nikdy v životě."

"Chápu. Hraješ nedostupnou. Ale já vím že mě v hloubi srdce mi..."

Nestihl ani doříct slovo a Astrid ho praštila do nosu. Zřítil se k zemi za obdivného pískání.

"Au. Můj nos! Můj krasný nosík." Kontroloval si nos a hleděl vyčítavě na Astrid.

"Jak jsem řekla. Nikdy."

Obrátila se na podpatku a s těma dalšíma dvěma v závěsu odkráčela chodbou pryč.

Škyťák to celé pozoroval s pobaveným výrazem ve tváři.

                               *****
Měl jsem plán jak je dát dohromady, rozdělený na tři části. Byl sestavený podle scén z romantických filmů co jsem viděl. Šlo vlastně o klasické situace při kterých se dva lidi do sebe zamilovali na první pohled.

První bod. Náhodné vražení. Dva lidé do sebe vrazí na chodbě a upustí svoje věci.

To bude lehký. Prostě smrazím podlahu.

Druhý bod. Poprat se s klukem co jí otravuje a dokázat jam mu na ní záleží.

Tohle bude těžší. Jak sakra zařídím aby se šel poprat se Snoplivcem?

A bod tři. Jako zakončení příběhu po tom co si uvědomí jak se milují, se políbí v dešti/ padajícím sněhu/při západu slunce.

Geniální, já vím. Teď jen to dát do pohybu.

                              *****

Byli jsme na chodbě, stejně jako minulé ráno. Dav se znovu rozestoupil a uvolnil jí cestu.

Vzala si věci a otočila se k odchodu. To byla moje chvíle. Namířil jsem hůl Škyťákovy nohy. Podrážku jeho boty a protézu pokryl led.

Pokusil se udělat krok ale nohy mu podklouzly. Zamotal se a spadl. Přímo na Astrid.

Zatajil jsem dech.

"Slez ze mě idiote." Vykřikla Astrid.

Ok. Tak tohle fakt není reakce kterou jsem chtěl.

"Promiň! Omlouvám se. Nechtěl jsem. Uklouzl jsem..." Odvalil se z ní a začal sbírat její věci.

"Mlč." Odvrkla, vzala svoje věci a vstala.

"A hele." Ozval se kluk co vypadal jako mužská verze tý drzí holky z Astridiny party. "Neschopný se nedokáže ani udržet na nohou. Teda pardon. Noze."

Všichni naokolo se rozesmáli. Škyťák rychle vstal, natáhl si kapuci a odešel. Přísahal bych, že jsem v jeho očích viděl záblesk slz.
                           *****
Tak jo. Vím že první krok zrovna nevyšel ale nesmím to vzdávat. Že jo? Že jo?!

Tenhle krok byl o dost těžší než ten první. Jak mám sakra donutit Škyťáka se s někým poprat? A s kým?

Když jsme vycházeli ze školy, trklo mě s kým.

Snoplivec. Stál tam a flirtoval s Astrid, která ho náležitě ignorovala.

To je on. A taky už možná vím jak je donutit se rvát.

Vytvořil jsem v ruce kouli sněhu. Stoupl jsem si těsně vedle Škyťáka a kouli po Snoplivci mrštil.

Ten stuhl. Po chvíli se ale otočil a hodil po Škyťákovi ledový pohled.

"Co to mělo být neschopný?"

"C-cože?" Zeptal se Škyťák vyděšeně.

"Hodil si po mě kouli sněhu."

"Nehodil."

"Ale hodil."

Popadl ho za bundu a třískl s ním o zeď. Pak ho pustil na zem a kopl do něj.

"Snoplivče..."

"Drž zobák."

Znovu do něj kopl. Tentokrát do břicha. Pak ho udeřil do čelisti. A do nosu. Další kopanec do břicha. A další a další...

Když skončil, Škyťák ležel na zemi, svíral si břicho a jeho tvář pokrývala krev.

Dav kolem něj se až na jednu osobu rozptílil. Tou jedinou byla ona, Škyťákova vysněná.

"Na." Podala mu papírový kapesník. "Máš něco, všude tady na tváři." Zakroužila si rukou před obličejem.

Pak se otočila na podpatku a odešla. Škyťák se za ní jen díval, neschopný jediného slova.
                             *****

Prolétl jsem oknem Škýťova pokoje.

Škyťák seděl u stolu a cosi psal. Vedle papíru ležel kapesník který mu dala Astrid aby si utřel tvář. Nebyla na něm však ani kapka krve.

"Čau Škyťáku." Pozdravil jsem ho.

"O co ti jde Froste?" Vstal a naštvaně se na mě podíval.

"C-cože?" Nevěřícně jsem koukal do jeho naštvané, zmodřinované tváře.

"Nehraj hloupího. Vím žes to byl ty. Zmrazil jsi mi podrážku a protézu abych na ní spadnul. A byl jsi to zase ty, kdo po Snoplivci hodil sníh. Znovu se ptám, o co ti jde?!"

"Chtěl jsem ti jen pomoct u té holky."

"Tos mi fakt pomohl. Akorát si mě ponížil. A k tomu ještě nechal zmlátit."

"Omlouvám se."

"Vypadni." Ukázal k oknu.

"Co?"

"Vypadni."

Udělal jsem pár kroků pospátku. Pak jsem vyletěl.

Chtěl jsem jen pomoct...
                              *****
Seděl jsem na stromě a díval se na něj. Ležel v posteli s Bezzubkou vedle hlavy.

Po tom, co mě vyhnal, ještě strávil dobrou hodinu psaním kým zalezl do postele.

Co vlastně psal?

Vlétl jsem oknem dovnitř a přišel opatrně ke stolu.

Bezzubka měl velmi dobré uši a já nechtěl riskovat, že je vzbudím.

Vzal jsem do ruky papír. Byl to dopis.

Milá Astrid.
Chtěl bych se ti omluvit. Za to jak jsem tě strapnil, když jsem tě na chodbě shodil k zemi. Musí to být potupa, když někoho jako ty dostane k zemi někdo jako já.

I když, kdybych mohl, nejspíš bych to udělal znova. Je to totiž jediná možnost jak bych se k tobě mohl přiblížit.

Ty jsi úžasná božská krása, hvězda školy a já... Jednonohý, neschopný. Škyťák.

Víš, mám tě hodně rád. Fakt hodně. Srdce mi buší kdykoliv projdeš kolem mě. Nevím co se mnou je...

Přál bych si tě obejmout. Ale to bych riskoval že skončím se zlomeným nosem jako Snoplivec.

Ahoj,
Henry 'Škyťák' Haddock.

"Kdo by řekl že je Škyťák takový romantik? Je to jak z nějakého romantického filmu..."

Nad hlavou mi zablikala žárovka. Je to riskantní nápad ale...

"Čas přidat do plánu další bod." Popadl jsem dopis a urychleně zmizel.
                             *****
Byl druhý den večer. Škyťák mě celý den ignoroval. Zkoušel jsem na něj mluvit ale dělal že neslyší.

Teď seděl na tribuně běžeckého stadionu. Pozoroval Astrid při tréninku s běžeckým teamem a tvářil se že dělá úkoly do fyziky.

Každou půl minutu však bloudil pohledem k ní.

Seděl tam asi hodinu, kým trénink neskončil. Jakmile smrzlí běžci zmizeli z dráhy, nechápu proč vůbec běhaj i v zimě, začal si balit věci.

"Ahoj." Ozval se dívčí hlas. Škyťák leknutím nadskočil.

"A-ahoj Astrid. Co potřebuješ?"

"No víš, ohledně toho dopisu..."

"Dopisu? Jakého dopisu?"

"No toho, co jsi mi poslal."

"Já ti nic neposílal?"

"Tak co je potom tohle?"

Vytáhla z kapsy kus papíru. Ten, který jsem včera ukradl ze Škyťákova pokoje a hodil ho do schránky domu Hoffersonů.

Škyťákovi se na tváři objevil výraz čistého zděšení. Začal šmejdit očima až našel mě.

Už to vypadalo že mě půjde zabít, když se znovu ozvala Astrid.

"Je to, moc hezký."

"To si fakt myslíš?" Zrudl jako rajče.

"Jo. Vím že líbím hodně klukům. Balí mě kamkoliv jdu. Pokřikují na mě  na chodbě, snaží se mě osahávat ale nikdo z nich mi nikdy neposlal něco takového."

Usmála se a on taky.

"Děkuji."

"Nemusíš děkovat. Já bych měl děkovat tobě. Myslel jsem že když se to dozvíš tak..."

"Škyťáku."

"...mě zmlátíš nebo..."

"Škyťáku."

"Co?"

Popadla ho za bundu a přitáhla do polibku.

Bod čtyři! Bod čtyři!

Začal jsem vytvářet sníh který jim padal do vlasů.

Jakmile se odtáhli, celý udýchaný se podíval na mě a usmál se. Pak se vrátil k jeho milované.

"Můžu dostat ještě jednu?"

Podle zadání měl Jack Škýťu pořádně ztrapnit. Úplně se mi to nepovedlo, nic mě nenapadalo :/

DestinyDraco doufám že jsem zadání splnila a příběh se ti líbí.

Anabeth