Nápad: já
Počet slov: 7600
Shipy: Hiccstrid, lehce i Eugenzel
Postavy: jde o crossover na Frozen tak vám vypíšu kdo má být kdo.
Astrid- Elsa (s ohnivými silami)
Locika- Anna
Evžen- Kristoff
Eret- Hans
Buřina- Olaf
Tlamoun- Oaken
Maximus- Sven
Objeví se ještě Škyťák, Merida, Jack Zuběnka, Sever Santa a Valka ale jako originální postavy, ne ty z Frozen
Děj: Všichni znají příběh královny Astrid z Arendelle. O jejich ohnivých silách, jak nechtěně proklela království, o výpravě její sestry, ledaře Evžena a koně Maxe, kteří se jí vydali hledat, malém dráčku Buřině, Lociče měnící se v lávový kámen, zrádném princi Eretovi z jižních ostrovů a o tom jak sesterská láska překonala všechny nástrahy. Teď se však Astrid ptá, od kud pochází její schopnosti. Představují kniha legend a deník jejich otce odpověď?
~~~~~~~
Astrid:

Seděli jsme s Locikou na parapetu v mém pokoji a já vytvářela ve vzduchu ohnivé obrazce. Locika se zamyšleně dívala z okna.

"Končí léto." Ozvala se. "Summer Shooter předá žezlo Atumn Furymu."

"Neříkej mi že věříš na takovéhle dětské povídačky." Zasmála jsem se.

"Jo věřím." Usmála se potrhlým úsměvem." Když ty můžeš ovládat oheň, proč by nemohli existovat duchové ročních období?"

"Nooo..."

"Někomu tu došli argumenty." Šťouchla mě.

Má pravdu...

"Kde jsi tu knihu vůbec našla?"

"Ve tvé pracovně. Mezi věcmi po tátovi. Byla tam i nějaký zápisníkem."

Byla v pracovně?

"Hele, nemáš támhle Evžena?" Ukázala jsem ven z okna, ve snaze odvést pozornost k něčemu jinému.

"A jo vlastně. Máme jít na piknik."

"Tak na co čekáš? Běž!"

"Půjdu. Pod podmínkou že si tohle přečteš." Podala mi knihu v hnědé kůži, se zlatým zdobením.

"Eh. Dobře."

"Super. Ahoj." Poskočila si a vyběhla vstříc své lásce. A jeho koni.

Vstala jsem z parapetu s knihou v podpaží. Vydala jsem se do mé pracovny, musela jsem ještě vyřídit nějaké papírování.

Položila jsem knihu na stůl a usedla na židli.

"Co tu máme..." Zamumlala jsem pro sebe. "Spor o pole, pozvánka na dvůr zahraničního krále a krádež v pekárně..."

Začala jsem pročítat všechny materiály. Bylo to zdlouhavé a nudné.

Po hodině v papírech jsem se nudila tak, že jsem se natáhla po Locičinu knihu a otevřela ji.

Stránka byla popsaná zdobeným písmem, doplněným ilustracemi. Začetla jsem se do textu.

Spolu s naší zemí, vznikli dvě bytosti. První živí tvorové. Matka Příroda a Otec Čas. Matka Země pokryla půdu květy a trávou, Otec Čas, jak napovídá jeho jméno, rozproudil čas.

Pod odstavcem byly obrázky dvou lidí. Muže s dlouhým bílým plnovousem, oblečeného v červeném s milým pohledem v očích.

Otec Čas.

Matka příroda byla žena středního věku, oděná v dlouhých hnědých šatech. Splétané vlasy zdobil věnec květin.

Otočila jsem na další stránku.

Nedokázali však vše uřídit sami. Proto měli čtyři děti, mezi které rozdělili čtyři roční období a čtyři živly.

Nejmladším z jejich dětí Winter Frost, vládce zimy a vody byl věčně dětinský záškodník. Zmrazoval okenice a cesty, zasypával střechy a ulice sněhem.

Podle pověstí si ho oblíbili hlavně děti, se kterýma se denně hrával.

Na ilustraci byl tentokrát asi patnáctiletý kluk, s ledově bílými vlasy, a očima stejné barvy jako jeho modrý plášť. V ruce držel hnědou, pasteveckou hůl pokrytou ledem.

Jeho starší sestrou byla Spring Queen, vládkyně jara a země. Byla jiná povaha než její bratr. Klidná a starostlivá.

Obcházela vesnice, nechávala rostliny růst a starala se aby nikdo nebyl o hladu.

Byla nejoblíbenější ze 'Sourozenců roku', jak se této čtveřici říkalo.

Žena na ilustraci byla víla. Její tělo pokrývaly šaty z duhových peříček a ze zad jí rostla křídla. Ze stejných peříček jako šaty, byl i vějíř v její ruce.

Mezi mladými dívkami se stala oblibenou divoká paní léta a větru, Summer Archer.

Byla zastánkyní toho, že ženy jsou mužům rovnocenné. Učila dívky bojovat, jezdit na koni a střílet z luku.

K velké nelibě jejich rodičů...

Vzhled Summer Archer byl stejně stejně divoký jako její povaha. Divoké rudé vlasy jí padali kolem ramen a tvořily ostrý kontrast se zelenými, otrhanými šaty. U pasu měla toulec, v ruce luk.

Nejstarší sourozenec, oheň, podzim, Atumn Fury, nebyl oblíbený u nikoho a nikdy. Z jediného prostého důvodu. Lidé se bojí ohně. A on je oheň sám.

Jeho ohnivý meč a společník v podobě obrovského, černého draka mu na děsivosti ještě přidávali.

Atumn Fury nikdy nechodil mezi lidi. Kdykoliv se někde objevil, propukla panika. Z toho důvodu tráví čas sám, jen s draky.

Atumn Fury neměl přesný vzhled. Byla to jen postava v černé kapy, z niž svítily zelené oči, s ohnivým mečem v ruce a černým, v porovnání s Buřinou obrovským drakem.

Bylo mi Atumn Furyho líto. Věděla jsem, jaké to je, když vás lidé nenávidí kvůli tomu, že jste oheň. Všichni v ohni vidí jen zlo,né tu krásu, kterou má.

S povzdechem jsem knihu zavřela a vrátila se k papírovaní.

*****

"Ahoj sestřičko." Dovnitř vběhla Locika s Buřinou v patách.

"Ahoj Lociko." Pozdravila jsem jí. "Tak co? Jak jste se s Evženem měli?"

"Úžasně. Stavili jsme se u Škaredého káčatka na zmrzlinu, projeli se na Maxovi, dokonce jsme potkali Tlamouna, který přišel do města nakoupit zásoby. Co ty?"

"Ále. Papírování, papírování a papírování."

"Takže jsi se na tu knihu ani nepodívala?" Zeptala se sklamaně.

"Podívala. Přečetla jsem pár stránek o vládcích období."

"Jo. Ti jsou zajímaví. Mně se nejvíc líbí Summer Archers. Tobě?"

"Atumn Fury."

"Jasně. Oheň k ohni sedá." Zasmála se Locika.

"Co o ohni?" Otevřeli se dveře a dovnitř vešla Buřina. Malý dráček, s azurově modrými šupinami na zádech, žlutých na břiše a s trny na ocase a hlavně. Vytvořila jsem jí svými schopnostmi.

"Bavíme se o vládci podzimu. Atumn Furym."

"O tom, kterého moc stvořila Astrid?" Zeptala se.

"Cože?!" Vykřikli jsme s Locikou zároveň.

"O tom, kterého moc...." Začala opakovat svou větu ale já ji přerušila.

"To jsme slyšeli. Ale kde jsi na to přišla?"

"No. Četla jsem o tom v tom koženém deníku." Vy jste o tom nevěděli?" Naklonila nechápavě šupinatou hlavu.

"N-nevěděli."

Podívala jsem se na Lociku a ona na mě. Na tváři se jí mísil nechápaví a vyděšený výraz. Zakroužila si prstem kolem spánku a ukázala na Buřinu.

Má pravdu. Tomu drakovi hráblo.

"Hej! Já vás vidím!" Ozvala se Buřina naštvaně. "Ale když mi nevěříte, přečtěte si to sami."

Přeletěla k jedné z mnoha knihoven a z nejvyšší police vytáhla zubama tenkou, hnědou knížku.

"Tady to je." Pustila jí přede mě na stůl.

Vzala jsem jí do rukou a otevřela. Hned na první stránce bylo okrasně napsáno jméno.

"Astrid! To je deník našeho otce!" Vykřikla Locika vzrušeně.

"Vidím. Pokud má Buřina pravdu, mohl by v něm být důvod, proč mám ohnivou moc. I když pochybuji, že pochází od Atumn Furyho."

Podívala jsem se na Buřinu, s pocitem že bude znovu protestovat. Ale neposouchala, věnovala se svému odrazu ve skleněných tabulkách okna.

"Tak pojďme číst!" Vykřikla nadšená Locika.

"Ehm Lociko, pokud dovolíš, nejdřív bych si to přečetla sama."

"Ale, ale proč?" Zatvářila se ublíženě.

"Kdyby tam vážně byl důvod, proč mám moc, chtěla bych si to přečíst sama. Prosím."

"Dobře." Povzdechla si a toužebně se zahleděla na deník.
*****
Byl už pozdní večer, když jsem ulehala na postel, s deníkem v ruce. Pohodlně jsem se opřela a začala číst. Datum na první stránce ukazovalo na den asi tři roky před mojim narozením. Listovala jsem dál a snažila se zahlédnout co li jen zmínku o mě.

Otec si deník nepsal pravidelně, mezi některými zápisy byly klidně i několika měsíční mezery.

Byla jsem asi ve třetině, když se objevila zmínka o tom, že by chtěli dítě.

~~~~
Pořád se Ingrid snažíme o dítě ale nejde to. Už dvakrát potratila. Bojím se, že není schopná mít dítě. Nebo je snad chyba ve mě?

Zkoušíme různé lékaře i kouzelníky. Teď se chytáme do lesů za troly. Doufám, že aspoň oni nám budou umět pomoci.
~~~~

"Trolové o tom věděli?" Zalapal jsem po dechu. "Proč mi nic neřekli?"

Četla jsem dál.

~~~~
Trolové nám nepomohli. Tedy, né přímo oni. Jejich vůdce nám s lítostí oznámil, že s tím nemůže nic udělat ale ví kdo ano. Samotná Matka Příroda.

Nedávno jsem o ní četl v jedné knize. Nevěřil jsem že existuje.

Začal přímo před námi rýt do země přírodní vzory a recitovat nesmyslné verše.

Jakmile dořekl poslední verš, objevila se před námi Matka Příroda. Řekli jsme jí o co se jedná a byla ochotna nám pomoct.

Prý ale musíme pár dní počkat, musí ještě něco zařídit. Každý den se s Ingrid modlíme, aby nám bylo dopřáno dítěte.
~~~~

Po tomto zápisu byla asi měsíční pauza. Ani slovo o Matce Přírodě ani o mně.

Nemohla jsem si pomoct, musela jsem se dozvědět víc.

~~~~
Matka Příroda se nám dnes zjevila uprostřed večeře. Vítr, který přišel s ní rozevlál záclony a poshazoval věci na zem.

Mezi nimi i tu starožitou, drahou vázu od krále Německa. Nechtěl jsem si však Matku Přírodu rozhněvat, tak jsem to raději neřešil.

Matka Příroda nám dala malou lahvičku s červenou tekutinou. Prej to byla esence z moci, jenž nám pomůže mít dítě.

Prej jí poskytlo jedno její dítě. Nechtěla ale říct které, chce zůstat v tajnosti. Bojím se toho. Nevím jestli to na dítěti nezanechá následky. Co když bude vypadat jako některý ze strážců období?
~~~~

Buřina měla pravdu. Vážně existuji díky strážčům období. Jen nevím jestli díky Atumn Furymu.

Musím to vědět, musím.

~~~~
Jsem po dlouhý době konečně šťastný! Narodila se nám holčička. Pojmenovali jsme jí Astrid, podle mé babičky.

Je krásná. Má zlaté vlásky jako Ingrid, oči má však po strážci. Zářivě modré. Ingrid má hnědé, a já modré ale ledově, né zářivě.

Je hodně živá a veselá. Každý si ji hned zamiluje.
~~~~
Myslím že je od Summer Archer. Živá, divoká, odvážná... Dnes se pokusila zlést z postele. Má sakra kuráž.

S Ingrid jsme se shodli, že se Summer Archer poděkujeme. Léto sice končí ale i tak uspořádáme velké letní slavnosti.

A budeme je pořádat rok co rok.
~~~~

Přitáhla jsem si k sobě z nočního stolku knihu o obdobích. Otevřela jsem jí na stránce a Summer Archer.

Až na oči jsme si nebyli moc podobné. Vlastně vůbec. Ani moc jsme vlastně neměli stejnou moc. Ona byla vítr, já oheň.

Možná se otec spletl. A podle dalších zápisků, vážně ano.
~~~~
Spletl jsem se. Och bože jak strašně jsem se spletl. Astrid není od Summer Archer, není. Je od Atumn Furyho.

Dnes ráno byla kolébka v plamenech. S Ingrid jsme se příšerně lekli když jsme plameny viděli. Rozběhli jsme se k ní s úmyslem zachránit Astrid. Ale jí nic nebylo. Ležela uprostřed ohně a smála se, bez jediné popáleniny. Z prstíků jí létali jiskry.

Je od Atumn Furyho. Od toho nejhoršího ze strážců.
~~~~
Atumn Fury se nám mstí. Nejspíš za ty oslavy, co jsme pořádali pro Summer Archer. Měli jsme oslavovat podzim a né léto.

Nechává chřadnout naši úrodu. Hub je v lesích málo, na stromech není skoro žádné ovoce, je příšerné horko, panují sucha.

Musíme svou chybu odčinit.
~~~~
Navštívil jsem troly. Chtěl jsem radu, jak se usmířit s Atumn Furym.

Odpověď? Nejde to. Jeho hněv se nedá mírnit.
~~~~

Buřina měla pravdu. Atumn Fury mi dal moc. Existuji jen kvůli němu.

Rodiče si ale mysleli že to byla Summer Archer a urazili ho. Proto máme do teď na podzim horší úrodu než okolní království.

Položila jsem otcův deník i knihu na noční stolek. Zachumlala jsem se pod peřinu a začala přemýšlet.

Ví o mně vůbec Atumn Fury? Navštívil mě někdy?

Podařilo se mi usnout až nad ránem. Věděla jsem co musím udělat.

Najdu Atumn Furyho.
*****

"Lociko?" Podívala jsem se přes stůl, kde do sebe moje mladší sestra cpala palačinky.

"Ho e?" Zahuhlala s plnými ústy.

"Potřebovala bych aby ses na pár týdnů starala o království."

"Cože?!" Vyhrkla, jakmile spolkla sousto.

"Pročetla jsem ten otcův deník. Buřina měla pravdu. Existuji díky Atumn Furymu."

"Fakt?! To je úžasné. Ale počkat. Jak to souvisí s tím že se mám postarat o království?"

"Chci ho potkat. Myslím Atumn Furyho. Půjdu ho hledat."

"Chceš jít hledat ducha podzimu? Jak sakra? Vždyť ani nevíš kde by mohl být."

"Zeptám se trolů." Pokrčila jsem rameny. "A možná se mi i povede zmírnit jeho hněv. Umíš si představit, že bychom měli na podzim stejnou úrodu jako ostatní království?"

"Ty jsi se zbláznila." Zakroutila hlavou .

"Lociko prosím... Udělej to pro mě."

"Astrid, víš že to nejde. Co řekneme lidem?"

"Že jdu na důležité zahraniční jednání. Prosím."

"D-dobře. Ale nevím jestli království zvládnu."

"Zvládneš. Evžen ti určitě pomůže. Bude to v pořádku. Uvidíš."

*****
Stála jsem u zadního vchodu zámku. Na sobě jsem měla modré legíny, červené, po kolena dlouhé, šaty s dlouhým rukávem, kožené boty a hnědý cestovní plášť s kožešinou kolem kapuce. Vlasy jsem si zapletla do copu, přes rameno přehodila brašnu.

Locika, která se se mnou přišla rozloučit, brečela. Evžen jí konejšivě obímal kolem ramen.

"Vážně to chceš udělat?" Zeptala se.

"Ano. Potřebuju ho najít Lociko."

"Dobře. Tak běž." Pousmála se.

"Jdu. S bohem."

Otočila jsem se vstříc hustému lesu. Listy byli stále krásné zelené, s přicházejícím podzimem se to však mělo změnit.

"S bohem." Slyšela jsem za sebou Lociku.

Vkročila jsem do hustého lesa. Po pár krocích jako by ze mě opadla všechna tíha. Nebyly žádné povinnosti, žádné papírování. Po chvíli jsem si i začala pískat.

"Ty si pískáš?" Ozval se zničehonic hlas. Leknutím jsem nadskočila.

"Buřino takhle mě nelekej! Co tu vůbec děláš?"

"Jdu s tebou. Přece bych tě nenechala jet samotnou." Odfrkla si.

"Ou holka..." Vzala jsem jí do náruče a drbala jí pod bradou. "Pamatuješ si cestu k trolům? Já v tom trochu tápu a nechce se mi vytahovat mapu."

"Jasně že znám. Poběž!"

Rozesmála jsem se a šla za ní. Chvíli poletovala, chvíli chodila tak abych za ní stíhla. Proplétali jsme se mezi stromy až jsme dorazili k mýtině plné kamenů.

"Trollové?" Opatrně jsem se dotkla jednoho z kamenů.

Jako na povel se dali všechny do pohybu. Musela jsem před nima uhýbat, Buřina se raději vznesla na větev stromu.

Kameny se shromáždili přede mnou a rázem se na mě upíraly desítky oček.

"Královnou Astrid! Je taková čest vás tu vidět!" Chytla mě za ruku jedna trollice.

"Královno, koukejte co umíme!" Ozvali se tři malí trollové. Vyskákali na sebe a utvořili tak kamenného sněhuláka.

"Krása. Jste šikovní." Zasmála jsem se.

Odevšad se ozývaly pozdravy. Každý mi chtěl potřást rukou.

"Ticho." Přerušil je hlas Pratrolla a oni uposlechli. "Královno. Proč k nám přicházíte?"

"Už vím o svém původu."

"Tušil jsem, že na to jednoho dne přijdete." Povzdechl si a zavrtěl hlavou.

"Tak nejspíš i víte proč jsem tu."

"Chcete ho potkat."

"Přesně tak. Prosím, poradíte mi jak ho najít?"

"Královno, tohle není dobrý nápad."

"Nesnažte se mi to vymluvit."

"Tak dobrá. Mohli bychom ho zkusit vyvolat ale pochybuji že by odpověděl. Budete muset jít za ním."

"Dobře."

Odněkud z pláště vytáhl hrst prachu a vyhodil ji do vzduchu. Prach se rozzářil a utvořil před námi ve vzduchu mapu. Barevnou, zářící mapu z prachu, ukazující vystouplé hory i prohlubně řek.

"Každý ze strážců pobývá jinde. Winter Frost má palác ve vysokých horách zvaných Himálaje. Spring Queen zas v hlubokých, barevných lesých pro vás ještě neznámého kontinentu. Summer Archer je nám nejblíže. Bydlí v kamenném hradě, na severu Anglických ostrovů. A ten jehož vy hledáte, Atumn Fury zas žije ve Skrytém Světě. Vikingové si mysleli, že je to hnízdo draků, plné zářicých krystalů a dračích vajec. Nebyli daleko od pravdy. Skutečně tam jsou draci, je to však barevná podzimní krajina, né jeskyně."

"A jak se tam dostanu?"

"Těžce. Vstup se nachází na moři. Musíte přeplout do Německa, tam žijí, pokud se nepletu, vaši příbuzní. Z tama se vydáte do Francie, země umění. Znovu nasednete na loď a poplujete na dál a dál na západ. Před vámi se otevře velká díra v moři s vodopády, vstup do Skrytého Světa. Jak si poradíte dál,je na vás. (Pozn. Autora: vím že ve filmu leží Skrytý Svět úplně jinde ale potřebovala jsem ho přesunout někam kde je tepleji, ve filmu je až moc na sever, kde se podzim nehodí. Doufám že chápete😅)

"Chápu. Moc vám děkuji." Usmála jsem se na něj.

"To je v pořádku. Jen mám na vás prosbu, vaše výsosti."

"Jistě."

"Když byl Atumn Fury ještě kluk, i se svojí matkou nás navštívil. Tohle tu zapomněl." Vytáhl z pláště kruhový zlatý medailon, s rytinami draků. Vypadal jako z dob vikingů. "Vraťte mu to. A pozdravujte ho, od nás všech."

"Budu. To se nemusíte bát."

*****
Cestovali jsme s Buřinou týdny. Obchodní lodí jsme se dostali do Německa kde jsme se setkali s mou rodinou. Strýc a teta byli tak hodní a dali mi koně na kterém jsem mohla pohodlněji cestovat a zásoby.

Z Německa jsem přešla do Francie. Bylo úžasné sledovat, jak se kultura a stavby město od města liší.

Několik dní jsem strávila v Paříži. Je to snad nejkrásnější město jaké jsem kdy viděla.

Z Paříže jsem se vydala víc na západ. Cestovala jsem klasickou venkovskou krajinou, až do velikého přístavu. Tam jsem vyměnila mého koně za malou loďku. Muž, jemuž loďka patřila za ní chtěl Buřinu, to jsme však já i ona odmítli. Přihodila jsem muži ještě pár zlaťáků a on se spokojil i s koněm.

Nasedli jsme na loď, kurz východ. V kuse jsme pluli na východ, bez jediné odchylky. Buřina si často stěžovala na nudu ale musela to vydržet.

Po pár dnech jsem se i já nudila. Až dokud Buřina nespozorovala náš cíl.

*****

"Astrid?!" Ozvala se panicky Buřina.

"Ano?" Vzhlédla jsem od knihy kterou jsem četla.

"Řítíme se k velké díře v moři."

Vstala jsem a podívala se před nás. Opravdu jsme pluli k díře, do které stékaly vodopády.

"To je ono. Skrytý Svět."

"Ehm, to je fajn ale jak se tam chceš dostat?"

"Cože?"

"Je to jen díra. Takže předpokládám že za okrajem je pěkných pár metrů ničeho. Což znamená pád."

"Sakra! Máš pravdu! Musíme pádlovat.....Aaaaaaaa!" Zječela jsem když loď zachytil proud a táhl nás k vodopádům. Vyděšeně jsem se chytila okraje lodě.

Jakmile loď přepadla přes kraj, vyhodilo mě to z lodi. Padala jsem prázdnotou. Buřina mi zaryla pařáty do ramene a snažila se zpomalit pád. Byla však moc malá na to, aby mě unesla. Klesala jsem hlouběji a ječela.

Podemnou jsem viděla vodu.

Sakra!

Dopadla jsem do vody. Náraz mi vyrazil dech. Snažila jsem se plavat, máchala rukama, snažila se udržet nad vodou. Ale nešlo to. Vzduch mi unikal z plic a já klesala hlouběji. Pak se mi zatmělo před očima.

*****
Když jsem se probrala, byla jsem v teple. Ležela jsem na něčem mněkém.

Jsem mrtvá? Tohle je nebe.

"Pšššt." Uslyšela jsem nad sebou, byla jsem však moc slabá na to abych otevřela oči. Mých rtů se dotklo cosi tvrdého. "Pij." Ozval se znova ten hlas.

Poslušně jsem otevřela ústa. Z předmětu který se dotkl mých rtů mi do nich začala proudit teplá tekutina.

Miska.

Znovu jsem usnula.

*****
Cukala jsem s sebou. Znovu a znovu jsem padala. Zas jsem se topila ve vodě a moje plíce plnila voda.

Teplá ruka mě pohladila po čele.
*****

"Ne Bezzubko. Musíme jí nechat spát."

Bezzubko?

*****
Znova jsem byla vzhůru. Tentokrát dost silná na to, abych otevřela oči. Nade mnou byl strop z větví. Opřela jsem se o lokty.

Ležela jsem na dřevěné posteli, pokryté spoustou kožešin. Na stolku vedle ležela miska s tekutinou. To kde jsem se nacházela nebyl přesně dům. Viděla jsem naproti sobě mohutný pokroucený kmen, jehož koruna nerostla nahoru ale rozprostírala se do stran a klesala dolů, čímž tvořila zdi. Některé větve se vrývaly do země. Větve tvořili shluky, mezi nimi se objevovali mezery kterými dovnitř proudilo světlo.

Chtěla jsem se posadit a vstát, když se mezi větvemi objevil muž.

"Nevstávej. Ublížíš si." Hlas který jsem předtím slyšela patřil jemu. Přišel blíž a sedl si na kraj postele. Tím mi umožnil si ho pořádně prohlédnout. Měl protáhlý obličej, ostře řezanou čelist, zakulacený nos, vlasy barvy kaštanů a trávově zelené oči. Byl možná o pár let starší než já, jeho oči však vypadali tak nějak stařeji. Vyzařovaly z nich léta zkušeností.

Vzal ze stolku misku s podal mi ji.

"Napij se." Z jeho hlasu sálala jakási autorita, která mě donutila uposlechnout. Vzala jsem si misku a do dna ji vypila.

"Kdo jste?"

"Zkus si vzpomenout, co se stalo. Rozhodně na to přijdeš."

Změřila jsem si ho nedůvěřivým pohledem ale pak jsem se doopravdy zamyslela. Naposledy, naposledy jsem padala vzduchem do Skrytého Světa, sídla...

"Atumn Fury." Vydechla jsem. "Jste Atumn Fury?"

"Ano. Vypadáš zklamaně." Zadíval se mi do tváře.

"Ne, to nejsem. Jen jsem čekala že budete vypadat, jinak."

"Děsivěji? Jako démon?"

"Ehm, tak nějak."

"Smrtelníci." Odfrkl si.

"A Vy víte kdo jsem?"

"Vím. "Vstal a přešel k jednomu z otvorů. "Viděl jsem tě jako malou. A taky čekal že se jednoho dne objevíš Astrid."

Dotkla jsem se nohama země a vstala. Zavrávorala jsem ale pak se mi podařilo chytit rovnováhu. Udělala jsem pár kroků a dostala se k němu.

"Chci říct, že je mi ctí vás poznat."

"To mě taky. A prosím netykej mi. Jmenuji se Škyťák."

"Škyťák?" Měla jsem co dělat abych se nerozesmála.

"Já vím. Pitomé jméno."

"Ani ne. Mimochodem, mám vás, teda tě pozdravit od Pratrolla. A tohle vrátit." Nahmatala jsem pod šaty medailon s podala mu ho. On si ho však nevzal.

"Nech si ho."

"Cože?"

"Ten medailon mi dala matka." Povzdechl si. "Dostala ho od otce. Prej ho mám dát dívce která mě bude milovat. Ale mě nikdy žádná milovat nebude. Tak si ho nech."

"Ale, někdo tě milovat musí.

"Mě mají rádi jen oni. "Vyšel ven a já za ním.

"Páni." Vydechla jsem, jakmile jsem uviděla tu scenérii. Všude byli draci. Barevní, s ostny, s obřími křídy či s rohy. Většina byla větší než Buřina. Někteří se proháněli po obloze, matky krmily malá dráčata, která se spolu hrála.

"To jsou oni. Můj národ."

"Je to úžasné."

"Projdeme se? Určitě máš otázky."

"To ano."

Vydal se směrem mezi draky.

"Tak se ptej."

"Všimla jsem si že je Buřina, mnou vytvořený drak o hodně menší než jiní draci. Víš proč?" Měla jsem v hlavě spoustu otázek ale na začátek jsem vybrala jednu z těch lehčích.

"To je jednoduché. Máš v sobě jen zlomek mojí moci, proto jsou mí draci větší a mocnější než Buřina."

"To dává logiku." Zamyslela jsem se nad další otázkou. " Říkal jsi že si mě viděl jako malou. Kdy přesně?"

"Jednou v noci. Tvý rodiče byli pořád vzhůru, měli jste zahraniční návštěvu. Probudila jsi se a začala brečet. Sedl jsem si na křeslo které měla tvoje matka vedle kolébky. Začal jsem vytvářet ohnivé mini zvířata a nechával je poletovat nad kolébkou. Smála si se a chytala je. " Zasmál se. Pohladil jednu z hlav dvouhlavého zeleného draka a ta druhá se okamžitě začala dožadovat stejné pozornosti.

Cítila jsem jak se mi do tváří hrne krev. Byla to tak trapné. Ten chlap přede mnou mě viděl jako ubrečené miminko s teď se tu s ním snažím vést rozhovor.

Určitě mě nebere vážně.

"Co ta červená tvář?" Podrbal pod bradou obtloustého hnědého draka.

"Já, jen si přijdu hrozně trapně... Určitě mě nebereš vážně."

"Ale beru. To se nemusíš bát."

"To se mi ulevilo." Zasmála jsem se a on k mému překvapení taky. "Viděl jsi mě ještě někdy? Myslím kromě dneška."

"Jo. Když jsi utekla z toho plesu do hor. Musím říct že ten ohnivý zámek byl impozantní."

"Ee, díky?"

On viděl co jsem provedla s Arendelle? Tak proč to nenapravil?

"Asi se ptáš proč jsem s tím nic neudělal."

"Jak to..."

"Intuice. Odpověď je jednoduchá. Nemohl jsem. Nesmíme zasahovat do světa smrtelníků jinak než přinášením období. A taky jsem věřil že to dokážeš." Mrkl.

Mezitím jsme došli na vyvýšený kopec. Stál u kraje a koukal na draky pod námi.

"Můžu ještě otázku?" Zeptala jsem se po chvíli ticha.

"Hmm."

Zhluboka jsem se nadechla. Tohle byla pro mě nejdůležitější otázka.

"Proč jsi to uděl? Proč jsi daroval svou moc abych mohla být?"

"Do toho ti nic není." Úsměv mu na tváři zmrzl.

"Proč ne? Týká se mě to." Dožadovala jsem se odpovědi.

"Protože prostě není! Je to moje věc." Otočil se ke mě zády a opřel se rukama o lávový kámen vyčnívající za země.

"Pokud máš nějaký zvláštní důvod, řekni mi to. Já to pochopím."

"Pochopíš?!" Vykřikl a obrátil se zpět. Vlasy mu hořeli, v očích se odráželi plameny. "Ty nic nepochopíš! Nevíš jaké je to být mnou! Kam se hnu, tam mě nenávidí. Lidé se mě bojí, utíkají přede mnou. Moje rodina se o mě nestará, navštíví mě jednou za století! Kurva, já celý život trávím s draky! Nevíš jak jsem osamělí. Proto jsem to udělal, protože jsem chtěl aby byl někdo jako já, někdo kdo by se mě nebál! Tak to máš stačí?!"

Nevěděla jsem co mu na to říct.

"Já..." Vztek z něj opadal, vlasy přestali hořet. Teď vypadal spíše zničeně. "...už nechci být sám."

Přistoupila jsem k němu a obejmula ho. Potřeboval to. Jeho tělo hřálo, voněl jako kouř a kůže. Možná to zní divně ale vonělo to hezky. Bylo to přijemné objetí. Jak pro mě, tak i pro něj. Taky mě objal a pomalu se uvolnil.

"Promiň." Zašeptal když se odtáhl. "Nechtěl jsem tak vyjet."

"V pohodě. Každému z nás občas rupnou nervy." Pousmála jsem se. Úsměv mi však nevydržel dlouho.

"Tvoje oko." Ukázala jsem na jeho tvář zděšeně. " Krvácí ti oko."

"Cože?" Utřel si prstem pramínek červené, dalo by se říct svítící tekutiny. Podíval se na prst a k mému údivu se zasmál. "To není krev."

"Není?"

"Ne. Já, ehm, brečím lávu."

"Co?!"

"Já vím. Je to divné ale co nadělám." Uchechtl se. "Budu hádat že tobě se to neděje."

"No to ne." Zasmála jsem se.

"Škýťo zachraň mě!" Přiřítil se k nám černý drak se stejně zelenýma očima jako Škyťák.

"Co se děje?"

"Ta malá modrá fůrie mi nedá pokoj!"

"Bezzubko!" Ozval se skřek. Jako střela k nám letěla Buřina. "Pojď si hrát!"

"Já nechci." Zaskučel černý drak, Bezzubka, lehl si na zem a přikryl si oči tlapami.

"Buřino." Zavolala jsem na dračici.

"Astrid! Už si vzhůru." Vletěla mi do náruče.

"Jsem, no. Co tady chudáku drakovi děláš?"

"Chci si s ním hrát ale on nechce." Fňukla.

"A to si nemůžeš hrát s někým jiným?"

"Ne! Nikdo není tak rychlí, mrštný, nemá tak hezký plamen..."

"Buřina má na Bezzubku menší zaláskovanost." Ozval se mi Škyťák u ucha, kým Buřina dál jmenovala.

"Chápu."

"... prostě si chci hrát s ním."

"A co se místo toho raději proletět?" Navrhl Škyťák.

"Proletět?" Bezzubka vytáhl hlavu a pod tlap.

"Jo." Bezzubka vstal a Škyťák mu vylezl na záda. "Přidáš se?" Natáhl ke mně ruku.

Zkousla jsem si ret.

Nikdy jsem na drakovi neletěla...

"Dobře." Přijmula jsem ruku a vylezla za něj. Škyťak ze sebe vydal jakýsi zvuk a Bezzubka vzlétl.

Zječela jsem a chytla se Škyťáka kolem pasu. Stoupali jsme výš a výš, když jsme se konečně vyrovnali.

"Hej, otevři oči." Jedno oko po druhém jsem je otevřela. Vznášeli jsme se vysoko nad zemí. Kolem nás poletovaly šedé oblaky a já začala přemýšlet, jak se ti vzali, když jsme pod zemí.

"Jak se sem dostali oblaky?" Zeptala jsem se Škyťáka.

"To je kouř, ne oblaka. Podívej se na levo."

Na samém kraji Skrytého světa stála sopka. Chrlila dým a v proudech z ní stékala láva. Vlévala se rovnou do jezera kolem sopky a tuhla. Pokud jsem se nepletla, v jezeře plavalo několik draků.

"Už chápu."

Kolem nás najednou prudce proletělo několik velkých draků. Vyděšeně jsem s sebou cukla. Škyťák se nad tím jenom smál. A Bezzzbka s Buřinou taky.

Drak jeden mrňavej drzý.

Rozhlédla jsem se. Skrytý Svět byl hodně rozlehlý. Viděla jsem kamenné okraje světa, kde na útesích hnízdili draci, rozlehlé louky, kopce a husté lesy. Všechno bylo zbarveno do barev podzimu. Skrz vším tím protékal potok který se vléval do jezera. Na vysokém kopci, odkud by se dalo dohlédnout na celé to podzimní území, stál osamocený strom.

"To je můj trůn." Ozval se podzimní vládce, když si všiml kam koukám. "Od tud to nejde vidět ale je to tak. Koruna je vlastně opěrka. Tam se vždy jednou za dva týdny setkávají všichni draci a řešíme problémy co mají. To co jsi viděla totiž nejsou zdaleka všichni. Hodně jich žije ve světě."

"To vážně? Nikdy jsem o žádném neslyšela."

"Umí se velmi dobře schovávat."

*****
Byla jsem ve Skrytém Světě už skoro dva týdny. Nechtělo se mi odejít. Škyťák se ukázal jako skvělý společník. Inteligentní a vtipný. Ukázal mi jeho vynálezy a učil mě jak pracovat s draky.

Teď jsem ležela na posteli, drbala Buřinu pod bradou a pozorovala hezké rysy Škyťákovy tváře. Nemohla jsem si pomoct.

On ležel na zemi na kožešinách ,svou postel přenechal mně, a zády se opíral o Bezzubku. V ruce měl zápisník vázaný v kůži a podle pohybů ruky ve které držel uhlík, jsem usoudila že kreslí.

Vstala jsem z postele a vydala se k němu. Sklouzla jsem na kožešiny vedle něj.

"Co kreslíš?"

"Ale nic." Natočil se do boku abych se nemohla kouknout do zápisníku.

"Notak, ukaž mi to." Chňapla jsem po zápisníku ale on ho zaklapl a natáhl ruku co nejdál ode mě.

"Ne."

"Prosím..."

"Astrid."

"Co tam kreslíš tak tajného že to nemůžu vidět?" Zeptala jsem se abych upoutala jeho pozornost na mou tvář, zatímco jsem se natahovala po zápisníku.

"Nic ti do toho není. A přestaň se natahovat po tom zápisníku, moc dobře tě vidím."

"Sakra." Zaklela jsem. Rozhodla jsem se na to jít úplně jinak.

Rychle jsem mu vyskočila na klín a čapla zápisník. Moje ruka sevřela jeho okraj ale Škyťák ho odmítal pustit. Svalili jsme se na zem a přetahovali se o něj. Loktem jsem zatlačila Škyťákovi do břicha a on zaskučel bolestí. Zápisník byl můj. Vyskočila jsem na nohy a utíkala spět na postel. Nalistovat v zápisníku poslední kresbu mu zabralo pár sekund. Zalapala jsem po dechu.

Kresba znázorňovala mě. I když nebyla hotová, chyběly oči a nos, tvar tváře, rty a účes byly moje.

"To je super."

"Ale není. Je to jen rychlokresba. A k tomu né hotová" Sbíral se ze země.

"Stejně je to hezké."

Lehl si na postel vedle mě a vzal mi zápisník.

"Mohla by ses chvíli nehýbat? Chci to dokreslit podle originálu."

"Dobře." Usmála jsem se a opřela se o zeď. Škyťák si sedl naproti mně na turka a začal kreslit.

Začala jsem si dlaní třít paži. Nasadila jsem nervózní úsměv, do tváří se mi hrnula krev. Seděla jsem na portrét jako královna už hodněkrát ale tohle bylo jakýmsi způsobem jiné. Kreslil mě vládce podzimu, místo trůní síně na jeho posteli, místo královských šatů v tunice a legínách. Kdybych měla vybrat nějaké slovo, vybrala bych intimnější.

Škyťák při kresbě neřekl ani slovo. Jen se usmíval a bloudil pohledem mezi mnou a papírem.

"Hotovo." Odložil uhlík a posunul se vedle mně.

Kresba byla nádherná. Vypadala jako živá. Každá linka, stín svalu či vlas byl stejný jako originál. Nedokázala jsem pochopit jak to dokázal tak přesně nakreslit.

"To je úžasné. Jak živé. Máš talent."

"Páni. To je poprvé kdy mi někdo řekl že mám talent na něco jiného než ničení." Zasmál se.

"To ani rodiče?"

"Ne. Neměli jsme zrovna nejlepší vztah."

"Neříkej mi že i oni se báli tvých schopností."

"To né ale... Máma je hodně rozlétaná, většinu času cestuje po světě. Jako malou sebou brávala Tianu (Toothiana nezní zrovna jako jarní jméno, tak jsem to zkrátila😅) , Spring Queen. Táta zas miloval Jacka, Winter Frosta. Merida, Summer Archer zas trávila čas jen tréninkem. Takže já jsem byl většinou sám."

"To je mi líto."

"Nemusí. Pak jsem omylem, když jsem byl naštvaný, vytvořil Bezzubku a byl jsem v poho." Podíval se na draka spícího na podlaze. "Vytvářel jsem další a další draky a nakonec jsem měl celý národ."

"Trochu děsivý národ." Zasmála jsem se.

"Mně děsivý nepřijdou." Slezl z postele, klekl si k Bezzubkovi a začal ho drbat pod bradou. Drak šťastně vyplázl jazyk a převalil se na záda. Zahrabal nohou jako pes. "Přijde ti snad děsivý?"

"Ne. Tohohle by nikdo nepovažoval za děsivého. Teda, v téhle pozici. Když vrčí vypadá děsivě."

"A to je ten problém. Lidé vidí jen tu děsivou stránku, né tu hezkou."

"Stejně jako u ohně."

"Pravda. Oheň je krásný." Vstal a natáhl ke mně ruku. "Pojď ven."

"Proč?" Nevěděla jsem co čekat.

"Oheň je nejhezčí za tmy."

Vyšli jsme ven na noční vzduch. Moje bosé nohy se dotýkali studené země. Díky mému vnitřnímu ohni mi to ale nevadilo.

Škyťáka jsem neviděla, dokud tmu neprozářil plamínek. Osvětlil okolí a já uviděla Škýťovu ruku, ze které vycházel.

"Můžu?" Podíval se na mě. Nevěděla jsem co čekat ale stejně jsem přikývla.

Vyhodil plamínek do vzduchu, kde se nad našima hlavama rozprskl. Jiskry padali kolem nás jako záplava hvězd.

Rozesmála jsem se a mávla rukama. Jiskry se zastavili ve vzduchu. Škyťák rozpažil a vlna ohně se znesla na zem. Pár pohybů prsty a oheň vytvářel obrazce. Vydechla jsem.

"Trumfneš mě?" Zeptal se mě.

"To má být výzva?"

"Možná."

Dupla jsem nohou a oheň vytvořil kruh.

Škyťák tentokrát nepohl ani prstem a kolem začali létat ohniví draci. Ovládal je myslí.

Vyslala jsem několik plamenů. Vytrvořili nad námi oblouk.

Podzimní vládce se dotkl oblouku a změnil jeho tvar. Vypadal jako dva zrostlé stromy se spoustou listí.

Začala jsem chodit do kola. Kam jsem stoupla, tam vyrostla krásná, elegantní květina z rudých krystalů.

Jiskry které jsem zastavila ve vzduchu se točili kolem nás. Škyťák měl zavřené oči, rozpřáhlé ruce a točil zápěstími.

Dotkla jsem se rukami země. Květiny se šířili všude. Vedle mojich rukou přistály dvě větší. Škyťákovi květiny byly větší a robustnější, jestli se to vůbec u květin dá.

Chytla jsem ho za ruku a společně jsme vstali. Naše spojené ruce zářili. Škyťák mi pustil ruku ze sevřetí a položil jí na jeho. Záře se zformovala do koule světla.

"Tři... Dva... Jedna!"

Vyhodili jsme kouli do vzduchu. Jiskry padali kolem nás, na zemi se vytvářeli další květiny, z jisker se formovali zlaté stromy a draci, jenž létali kolem. Bylo to kouzelné.

Udělala jsem pár kroků a zády vrazila do Škyťakovi hrudi.

"Myslím, že vyhlásíme remízu." Chytl mě za ramena a otočil tváří k sobě. Díky všemu tomu ohni jsem mu mohla vidět tvář.

"Jsem za." Položila jsem mu ruce na ramena.

V záři ohně je ještě hezčí.

Rozhlédla jsem se kolem.

Tohle všechno jsme vytvořili mi dva. Jen mi dva. Jsme dokonalí tým. Patříme k sobě.

Zarazila jsem se. Na co to sakra myslím. Nemůžu ho mít ráda.

Ale můžu. A mám.

Stoupla jsem si na špičky. Úplně spontální rozhodnutí.

Teď a tady.

Přitiskla jsem rty na jeho. Byly teplé a mněké.

Zničeho nic mě odstrčil.

"Škyťáku..."

"Tohle už nedělej."

"P-proč?"

"Protože ty jednoho dne odejdeš. A já nechci riskovat že se budu kvůli tobě trápit. Nebo ty kvůli mě."

"O-odejdu?"

"Ano. Přece se chceš vrátit za svou sestrou o které jsi mi vyprávěla."

Nechci. Teda chci. Chci jí vidět ale zároveň chci zůstat tady. S tebou. Tady se cítím dobře.

"Nechci." Řekla jsem nakonec. "Chci být s tebou."

"To není pravda."

"Je."

"Ale není." Odešel o pár kroků dál.

"Proč mi nevěříš?"

"Protože mě nemá rád nikdo!"

"Já ano." Přišla jsem k němu a položila mu ruku na rameno. "Jsi úžasný Škyťáku. A já chci být s tebou." Jemně jsem se opřela druhou rukou o jeho hruď a znovu ho políbila. Tentokrát mi překvapivě polibek opětoval.

"Řekni mi. Jsi si jistá na sto procent?"

V hlavě se mi objevil obraz Lociky.

"Úplně ne ale..."

"To jsem si myslel."

"Ne! Chci!" Lekla jsem se že se znovu naštve. "Jen mi dej prosím trochu času na rozmyšlenou."

"Dobře. Tak dohoda." Natáhl ruku a vytvořil plamen. Když zhasl, držel jablko barvy ryzího zlata." Za týden je ples období. Koná se jednou za tisíc let. My období se tam setkáváme se smrtelníky. Půjdeš tam se mnou jako doprovod. A hned po bále mi řekneš jak si se rozhodla. To je týden. Stačí ti to?"

"Ano. A co se stane když se rozhodnu?"

"Pokud budeš souhlasit, sníš tohle jablko. Říká se mu Jablko Nesmrtelnosti. Když si dáš jen jediné sousto, staneš se nesmrtelnou a zůstaneš se mnou. Pokud ne, odejdeš se svou sestrou. Ta tam určitě jako člen královské rodiny Arendelle bude." Vložil mi jablko do ruky.

"To zní dobře. Ale teď..." Zkousla jsem si ret. "...tě můžu znovu políbit? Jako spečetění dohody?"

Zasmál se a přitáhl si mě do polibku.

Měla jsem vědět, že už v tu chvíli bylo jasné jak se rozhodnu.

*****
"Páni já se na ten ples těším. Myslíš že bych si tam mohla zatančit se Zubkou?" Buřina létala kolem mě a vesele třepotala křídly.

"Zubka?" Zasmála jsem se.

"Zkrácenina pro Bezzubku." Převrátila očima.

Byl večer před plesem a my se chytali na oslavy.

"Slyšel jsi bráško? Máš novou přezdívku." Škyťák se smíchem vešel do ložnice, s Bezzubkou v závěsu.

'Zubka' bolestně zaskučel, lehl si a přikryl si uši tlapama.

Otočila jsem se na Škyťáka a prohlédla jsem si co měl na sobě. Byla to taková slavnostní verze jeho leteckého obleku.
Černé kalhoty, černé boty a černý kabátec, všechno z kůže.(Nebo bundu? Sako? Nevím jak se tomu v té době říkalo. Doufám že víte co myslím." Kolem límce který mu obepínal do půlky krk, kolem manžet, celého okraje saka a dolního kraje kalhot se tahala zlatá výšivka. Zlaté nitě vytvářeli vzory listí a ohně. Když na ně dopadlo světlo z ohně, vypadali jakoby hořeli.

"Hezký oblek."

"Díky."

"Jen, není podzimní barva spíš hnědá?"

"Je no, jenže tu nosí máma jako Matka Příroda."

"Aha."

Lusk a v prstech se mu objevil plamínek ohně, který si položil na rameno. Oheň se rozšiřoval po jeho ramenou a pak na zem, kým z něj nebyl černý, zase kožený plášť. Jeho spodní půlku zdobil stejný motiv jako zbytek oblečení.

"Co budeš mít ty?"

"Nevím. Nejspíš si něco vytvořím z ohně jako ty." Pokrčila jsem rameny.

"Tak si s ním pohni. Za chvíli musíme jít. Bezzubko vytáhni z pod postele tu truhlu." Přikázal drakovi.

Bezzubka strčil ocas pod postel a jedním pohybem z pod ní vytlačil velkou dřevěnou truhlu. Škyťák jí otevřel a začal vytahovat věci. Nejdřív to byl velký zlatý pás s rytinami listí a velkým medailonem ve předu. Bylo to na člověka velké, vypadalo to spíš jako pro koně. Nakonec jsem se ani nedivila když to navlékl Bezzubkovi kolem krku.

"Páni. Sluší ti to Zubko." Ozvala se znovu Buřina.

"Díky. Asi."

Otočila jsem se k velkému zrcadlu v rámu ze dřeva. Začala jsem přemýšlet nad svými šaty. Po chvíli jsem změnila legíny a tuniku na červené šaty s dlouhou sukní volného střihu a třpytivým živůtkem s dlouhým rukávem.

"Trochu slavnostněji by to nešlo?" V odrazu se objevil Škyťák. Na kaštanových vlasech mu seděla masivní, zlatá koruna. A znovu, asi po milionté, se vzorem vystouplého listí. Mezi nimi se objevovali velké drahé rubíny.

"Nevím. Můžu to zkusit."

Mávla jsem rukou. Na sukni se objevili vzory listí, půlka sukně se zbarvila do hněda, z ramen mi padal plášť.

"Pořád to není ono. Zkus je nechat červené, tu hnědou zruš. Přidej zlatou ať aspoň trochu ladíme. Jo a taky bys mohla zrušit plášť a dlouhé rukávy.

"Ty seš teda náročnej."

Přejela jsem rukama po sukni a od zápěstí k ramenům, jako bych zkracovala rukávy. Představila jsem si vzor na Škyťákově plášti a v mysli je přenesla na šaty.

Otevřela jsem oči a koukla jsem do zrcadla. Šaty teď byly celočervené, kolem lemu byla zlatá výšivka. Stejná výšivka pokrývala i živůtek a pásky kolem ramen. (Viz. obrázek nahoře v médiích.)

"Skoro dokonalý." Vydechl podzimní vládce. "Jen jednu drobnost." Rychle mi rozpletl cop a trochu mi vlasy rozchuchal, takže mj padaly ve vlnách na záda. Na hlavu mi položil zlatý diadem s rubíny. Vypadal jako složený z listů javoru. "Teď je to perfektní."

"Myslíš?"

"Jo." Vzal mě za bradu a políbil. "Půjdeme?" Luskl prsty a objevil se ohnivý portál.

*****
Kráčeli jsme dlouhou chodbou k tanečnímu sálu. Svírali se mi vnitřnosti. Dveře sálu byli otevřené, uvaděč na vrcholu schodiště právě uváděl Spring Queen a její doprovod E. Astera Bunnymuda.

"Bunny je ve skutečnosti přerostlej zajíc, tak se ho nelekni, jo?" Zašeptal mi do ucha Škýťa a já se zahihňala.

Zastavili jsme za Summer Archer, vedle niž stál obrovský medvěd. Summer Archer se na nás otočila a na tváři se jí objevil překvapený výraz. To už však oznamovali její jméno, společně s jménem toho medvěda, Mor'du.

"Si připravena?" Zeptal se mě.

"Pokud jsi i ty."

*****
Locika:

Stáli jsme s Evženem a dalšími zástupci královstích v plesovém sálu, v Sídle Roku. Byl to domov Matky Přírody a Otce Času.

Přišlo mi to šílené. Ještě nedávno jsme se o všem tomhle s Astrid mluvili jako o mýtech a nejednou... jsem byla tady. Když už mluvím o Astrid, čím dál víc jsem se o svou sestřičku bála. Byla pryč už dva měsíce. Nevěděla jsem co se s ní stalo. Před pár dny mě začali napadat ty nejhorší scénáře a Evžen mě musel uklidňovat.

Rozhlížela jsem se po krásně nazdobeném sále a koutkem oka pozorovala Summer Archer scházející po schodech. Najednou však oznámili další jméno a já šokovaně zvedla hlavu k vrcholu schodiště.

"Atumn Fury a královna Astrid z Arendelle."

Má sestra scházela po schodech, ohromných červených šatech. Blond vlasy jí padali po zádech, na vrcholu hlavy se leskla koruna. Né však koruna Arendelle. Neměla na sobě nic co by připomínalo Arendelle.

Já myslela že se jí něco stalo. Ale ona ve skutečnosti našla koho hledala. Když ho ale našla, proč se nevrátila domů?

Byla zaháklá do muže v černém, s kaštanovými vlasy a zářivě zelenýma očima. Atumn Fury.

Představovala jsem si ho děsivějšího. Ve skutečnosti vypadá celkem hezky.

Pohledy všech v síni se upírali na ně. I Matka Příroda a Otec Čas na ně kulili oči, kdy se jim uklonili. Pořád ostře sledovaní se zařadili vedle ostatních vládců.

Astrid zachytila můj pohled s usmála se. Jakoby čekala že tu budu. Kývla jsem na ní aby přišla ke mně ale ona zavrtěla hlavou a pak svůj pohled odvrátila.

Astrid, co se s tebou děje?

Otec čas vstal a začal k nám mluvit. Byl to zdlouhavý projev o tom proč ples pořádá, že se lidé nemusí vládců bát, že si navzájem pomáháme a podobně. Atumn Fury se po celou dobu nakláněl k Astrid a něco jí šeptal. Astrid se smála a přikrývala si ústa rukou. Otec Čas je několikrát spražil pohledem.

"Teď prosím uvolněte místo pro první tanec vládců."

Všichni vládci, kromě Summer Archer která neměla doprovod, přešli doprostřed parketu. Winter Frost měl za partnerku platinovou blondýnku v modrém a Spring Queen zase přerostlého zajíce.

Hudba začala hrát a oni tančit. Pozorovala jsem Astrid a jejího tanečníka. Astrid se mu s úsměvem dívala do očí.

Proč se na něj tak dívá?

Přidali do tempa a hířili po parketu rychleji. Jakoby létali. Z lemu Astridiných šatů a pláště Atumn Furyho začali létat jiskry. Po chvíli úplně hořeli. Winter Frost a Spring Queen si toho všimli a ustoupili z parketu. Podzimní vládce a moje sestra ho teď měli jen pro sebe.

Oheň se šířil z jejich šatů po podlaze a vzduchu s tvořil vzorce. Jakmile zazněl poslední tón hudby, zastavili. Všechen oheň který byl kolem nich se rozprskl kolem. Vyděšeně jsem zavřela oči ale plameny mnou jen neškodně prošli. Když jsem oči otevřela, sál vypadal jinak. Všechno bylo pokryto zlatem, kolem sloupů se točili zlatí draci s rubínovýma očima, na podlaze byl zlatý vzor, ze stropu padal zlatý prach. Bylo to kouzelné.

"Ups." Ozvala se do ticha Astrid když zjistila co se stalo. Fury se rozesmál a zabořil jí nos do vlasů.

Vypadala tak šťastná....

*****

Astrid se po tanci někam vytratila. Natahovala jsem krk abych jí našla, když jsem zaslechla rozhovor Matky Přírody s jednou z královen.

"Ta dívka která tančila s Furym, mají spolu něco?" Zeptala se královna.

"Nevím. Vůbec jsem o ní nevěděla, dokud se s ní neobjevil tady. Ale musím uznat, že Škyťák s ní vypadal velmi šťastně."

Škyťák?!

"To ano. I ona vypadala šťastně. Oba měli na tvářích takové šťastné úsměvy. Až zamilované bych řekla. Myslíte že o ní můžeme uvažovat jako o nové královně podzimu?"

"No nevím. Nejsem si jistá jestli by byla ochotna se vzdát království."

Vzdát království?!

Spanikařeně jsem se rozběhla po sále. Musela jsem jí najít. Nakonec se mi to povedlo.

Atumn Fury seděl na křesle v tmavém rohu, Astrid mu na klíně s hlavou opřenou o jeho hruď. Drželi se za ruce a tiše si povídali.

"Astrid..." Vydechla jsem.

"Lociko!" Vyskočila na nohy a přešla ke mně. "Tak ráda tě vidím."

"To já tebe taky."

Za ní se zjevil Fury.

"Lociko, tohle je Škyťák." Ukázala na ně. "Škyťáku, tohle je Locika."

Nastavila jsem mu ruku a on jí vzal do své a políbil. Neřekl však ani slovo.

"Můžem si promluvit osamotě?" Škyťák to hned pochopil a vzdálil se.

"Astrid kde jsi tak dlouho byla?"

"Ve Skrytém Světě. Se Škýťou." Řekla jakoby to byla úplná samozřejmost.

"Já se o tebe bála!

"Tak to promiň. Nechtěla jsem tě vyděsit. Jen se mi tam hrozně zalíbilo,víš? Poprvé jsem cítila že někam patřím." S úsměvem se zadívala do země.

Ale ty přece patříš do Arendelle!

"Astrid... Že se tam nechceš znovu vrátit?"

Provinile sklopila pohled.

"Ne. Astrid ne..."

"Mně je tam vážně dobře Lociko..."

"V tom to určitě není. On tě tam nutí zůstat že?" Narážela jsem na Furyho.

"To není pravda. Lociko, já ho miluju."

Srdce mi v tom okamžiku vynechalo úder.

"Ne!" Vykřikla jsem tak že to muselo být slyšet přes celý sál." To nemůžeš. Musíš se vrátit se mnou do Arendelle!"

"Miluju ho a miluju Skrytý Svět. Do Arendelle se nevrátím." Pronesla pevně.

"To nedovolím." Popadla jsem jí za zápěstí a zkoušela táhnout pryč. "Kdo pak bude vládnout?"

"Ty." Vyškubla se mi. "Jak jsem řekla, zůstanu s ním." Natáhla dlaň a vytvořila plamen. Ten se zformoval do podoby zlatého jablka.

"Jablko nesmrtelnosti." Vydechl kdosi do ticha. Pochopila jsem o co jde.

"Astrid prosím..."

"Omlouvám se." Zakousla se do jablka.

Polkla a jablko jí vypadlo z ruky. Oči se jí zasklily a padala do zadu. Škyťák byl v mžiku u ní a chytl ji. Celé její tělo pokrýval oheň. Jakmile uhasl, otevřela oči.

"Jak ti je?" Zeptal se jí opatrně.

"Cítím se...mocná."

"To ta nesmrtelnost." Zasmál se. Vytáhl jí na nohy a ona se obrátila ke mně.

"Od teď si královna Locika z Arendelle." Usmála se.

Cítila jsem jak mi po tvářích stékají slzy. Evžen mi konejšivě položil ruku kolem pasu.

Moje sestřička...

Otočila se spět k Furymu a chytla ho kolem krku. Když se jejich rty spojili v polibek, věděla jsem že jsem o ní, svou milovanou sestru a královnu Arendelle, navždy přišla.

S tímhle jsem se srala skoro dva měsíce. Včera jsem kvůli tomu byla vzhůru do půlnoci! Ke konci mě to už tak sralo, že jsem měla chuť mrdnout mobilem o zem. A nakonec se mi po té práci ani ta jednodílovka nelíbí😑

Jako jediné plus vidím že to má 7600 slov a je to nejdelší věc co jsem kdy napsala.

Anabeth