S lahvičkou bezpečně schovanou jsem se vrátil zpátky do druhého světa, konkrétně do nemocnice, kde Elisabeth byla hospitaliozována. Popravdě už nebyla na svém pokoji, ale v márnici na druhém konci nemocnice. 

Jelikož jsem tam jako její příbuzný nemohl kvůli hysterickém záchvatu, který by mohl nastat poté, co bych uviděl její zesnulé tělo, musel jsem se tam nenápadně vkrást. Prohledat to tam netrvalo moc dlouho... Našel jsem ji během chvilky. Vypadala tak překrásně, když spala...ale doufal jsem, že takhle nezůstane.

Vytáhl jsem ampulku se slzy fénixe, lehce jsem ji otevřel ústa, do kterých jsem nalil celý obsah. Chvilku jsem čekal, avšak se nic nedělo. Nastával moment, kdy mě tohle čekání přivádělo do depresí a pak moment, kdy jsem si myslel, že už je pozdě a není žádná naděje. Jenže právě v tenhle moment se to dostavilo. Ta záře, která jí začala hojit všechny vnitřní rány. Všechno, co ji Eretmises s tělem způsobila se během pár vteřin zahojilo, ale zahojila se i její rána v srdci?

,, Elisabeth?'' přistoupil jsem k ní a začal ji hladit po vlasech a po obličeji. Nehýbala se ani jsem necítil na tváři její dech. Dal jsem svoje ucho na její hruď a když jsem uslyšel tlukot jejího srdce, do toho prázdna jsem se šťastně zasmál. Jenže hned jsem přestal. ,, Pane bože ovládej se! '' zanadával jsem si pro sebe. ,, Jsou tu mrtví lidi všude kolem tebe a ty se tady šťastně směješ...sakra já už nemám žádnou úctu! No...aspoň mám tebe, že?'' a znovu jsem Elisabeth pohladil.

Jelikož jsem nechtěl strávit v márnici celou věčnost, oblékl jsem ji, vzal jsem ji do náruče a nenápadně se vykradl ven z nemocnice, kde jsem vytvořil portál zpátky do mého světa. Přeci tady v tom světe mají všichni - jak rodina, tak přátelé - Elisabeth za mrtvou, ale v tom mém? Může poklidně žít...se mnou...

Jeden záblesk a už jsem stál na místě, kde jsme poprvé měl takové menší rande. U Smaragdového jezera, který v měsíčním svitu zářilo tak jasně, že to bylo až uspávající. Položil jsem ji vedle břehu a já si lehl vedle ní.

Slyšel jsem ševelení listů toho úžasného kouzelného stromu a dokonce jsem slyšel hladinu jezera, jako kdyby se v něm něco pohybovalo. Nadzvedl jsem hlavu a zahleděl se do vody a co jsem neviděl. Krásné mořské panny, které se na Elisabeth dívali, jako na královnu světa. Cítil jsem, že mají nutkání se dotknout.

A jak se ukázalo, jedna mořská panna vyplula na hladinu, připlavala k břehu a lehce se usmála. Jelikož neuměla mluvit naší řečí, naznačila gestem, zda se může na Elisabeth podívat a já s nedůveřivostí přikývl.  

Mořská panna natáhla lehce ruku a dotkla se Elisabethinina čela. Nevěděl jsem, co to mělo znamenat, ale podle mořské panny očividně něco nevídaného. Usmála se tak zářivě a poté zaplula zpátky pod hladinu, jako kdyby tu vlastně vůbec nebyla. Čekal jsem nějakou dobu, že se vrátí, ale tak se nestalo...Co to mělo znamenat? Vrtalo mi hlavou...