3) Psycholog

Raní sluneční svit mi prosvítil celý pokoj. Protáhla jsem se a podívala se na hodiny. Půl sedmé ráno. Bezva. Snídaně už bude čekat na stole.

Seběhla jsem schody a běžela do kuchyně, kde samozřejmě snídaně už krásně voněla. Hned jsem poznala, co to je. Smažená vajíčka! ,, Ahoj mami a tati.'' Pozdravila jsem a už jsem si chtěl sednout, když se najednou zahledím do okna. Na zahradě se mihl právě kdosi v křiklavě zeleném klobouku a nebylo to velké!

,, Elis?'' zavrtěla jsem hlavou a pohlédla na své rodiče. ,, V pořádku?'' zeptala se mamka a já se usmála na důkaz, že je všechno jak se patří, avšak podle jejího výrazu jsem poznala, že jsem ji neujistila. ,, Víš...s tátou jsme se zrovna o něčem bavili. Volali ze školy, že neustále nedáváš pozor a neustále fantazíruješ a také nám připadá, že si extrémě paranoidní. Ohlížíš se za sebe a ...no abych přešla k věci-''

Nemusela mi ani říkat, co právě chtěla říct. Věděla jsem to. ,, Zavolali jsme k psychologovi, ke kterému budu chodit. Je mi to jasný a teď mě omluv, vezmu si snídani nahoru, obleču se a jako duch se vypařím do školy a to - jako duch - jsem samozřejmě nemyslela vážně, aby jste si zase neřekli, že fantazíruju.'' už jsem chtěla odejít, kdyby mě tátovo odkašlání nezastavilo.

,, Domluvili jsme schůzku na dnešek. Máme tam být za hodinku,'' zvolala máma a já na ní pohlédla s ústy dokořán. Já...v duchu jsem doufala, že to nemyslí vážně. ,, Takže se obleč a za půl hodinky jedeme. Táta pojede s tebou, já musím do práce.''

Prošla kolem mě, jako kdybych tam opravdu nestála a zamířila ven ke svému autu. Co jiného mi zbylo než odejít do svého pokoje, obléci se a čekat, až vyrazíme? Nic... Musela jsem to udělat.

,, Všechno bude v pořádku. '' uklidňoval mě táta v autě. Já jsem hleděla ven a snažila jsem se na to nemyslet. Je teď ze mě blázen! A to myslím doslova. Což pak je špatné se jen tak prostě zapomenout v myšlenkách? Očividně je i špatné si povídat sám pro sebe! V tom případě jsme všichni blázni.

Právě jsme dorazili včas. Rovnou jsme vstoupili do prostorné místnosti, která měla působit sympaticky. Bohužel pro mě vypadala spíše depresivně. Táta měl zůstat venku. Sakra proč? Bylo tady snad nějaké riziko, že psycholožka ukousne tátovi hlavu nebo se táta prostě jen bojí?

,, Posaď se nebo si klidně lehni, jestli chceš,'' zvolala a hleděla do svých papírů. Já pokrčila rameny a lehla si. Viděla jsem dost filmů, kde se vyskytovali psychologové, takže jsem v podstatě i věděla, co se bude dít teď. ,, Pověz mi tvé pravé jméno.'' zamračila jsem se. Dobře, tak mohu být dokonce i překvapená. Realita oproti filmu se hodně liší očividně.

,, Elisabeth Jessica Graysnová.'' odpověděla jsem a ona si to zaznamenala.

,, Dobře Elisabeth a teď na začátek ti předložím pár obrázků a ty mi popíšeš, co na nich vidíš.'' sebrala ze stolu deset kartiček a začala postupně ukazovat všechny. Já jen pouze říkala, co v nich vidím. Byly to inkoustové skvrny na papíře a přesto jsem v tom skvrny žádné neviděla. Viděla jsem obrazce. Na prvním jsem viděla nějakého temného anděla. Na druhém dva slony, kteří se pusinkujou. Na třetím Paříž...

Takhle jsem popisovala všechny a ona si všechno zapisovala. ,, Dobře,'' odložila karty a pohlédla mi skrz brýle do očí. ,, Máš nějaké potíže? Deprese? Neslyšíš hlasy? Někdy i to se může stát.''

,, Ehm...ne!'' zvolala jsem hned. ,, Jen prostě nedávám pozor při hodinách.''

,, To ale není jenom tím. Když jsem se bavila s tvojí maminkou, tak mi říkala, že někdy na zahradě vidíš věci, které ve skutečnosti nejsou. Je to pravda?'' otevřela jsem ústa dokořán. Máma ze mě dělá opravdu takového blázna, který ve skutečnosti nejsem!

,, Tak zajíce či veverku vidět nesmím?'' obhájila jsem se.

,, Jistě. To samozřejmě někdy vidět můžeš, ale že by veverka měla na sobě oblečení?'' povzdechla jsem si a posadila se, jelikož jsem až do teď ležela.

,, Dobře, tak jsem viděla liliputa s oblečením, což myslím, že je taky normální!''

,, Liliputa, který vás sleduje,'' něco si načmárala do toho svého notesu a pokračovala dál v otázkách. ,, Mluvíte často sama pro sebe?''

Probodla jsem ji pohledem a vymyslela větu, která mě sama překvapila. ,, Víte, proč lidé mluví sami pro sebe?''

,, To netuším.'' zvolala.

,, Protože ví, že je někdo poslouchá, i přesto, že jsou sami. Každý má společníka a víte, kdo je ten společník?'' zrovna teď jsem si připadala, že jsem zastoupila místo psychologa já.

,, Netuším slečno Graysnová.'' zavrtěla hlavou psycholožka s trochou strachu v obličeji. Usmála jsem se.

,, Strach! Strach je náš společník paní Roswaldová!''