Otevřela jsem jedno oko a hned poté to druhé. Bylo těžké neusnout, navíc, když jsem neměla budík, který by mě vzbudil. Bruxa znovu už tvrdě spala. Rychle jsem vystartovala, převlékla jsem se aspoň do slušného oblečení a nenápadně se vykradla ven.

Pohlédla jsem na oblohu. Měsíc byl tak něco mezi. Ne...nevěděla jsem, kolik je hodin, ale doufala jsem, že jdu včas.

Narovnala jsem se a pomaličku se začala procházet. Doufala jsem, že na mě nevybafne zase nějaký bandita, protože by to bylo trapné, kdyby mě musel znovu šlechetný rytíř znovu zachránit. Vlastně by to bylo už stupidní!

Náhle jsem uslyšela dusot koňských nohou. Otočila jsem se a čekala jsem temnou postavu na hřbetu oře, ale naopak. V sedle seděl Ritari ve své bílé košili... Neměl žádné brnění neměl nic železného! Jen meč u pasu. Taky se na dnešní večer vyfikl.

Seskočil s koně, vzal mi ruku a políbil její hřbet. ,, Smím vás madam vzít na menší projížďku?'' musela jsem se trochu uculit. No co...vyrůstala jsem ve dvacátém prvním století a tohle se mi nikdy nestalo. Většina kluků spíše šahala na zadek a na prsa. Tohle bylo jen v pohádkách a ve filmech.

,, Jistě...'' usmála jsem a Ritari mi pomohl posadit na koně. Trochu jsem vyvalila oči, protože jsem měla strach a on to vycítil.

,, Neboj, nic se ti nestane...'' přesvědčil mě Riatri a zadíval se mi hluboko do mých očí. Nějak jsem prostě věděla, že mu mám věřit. Ten jeho neuvěřitelný pohled mě přesvědčoval.

,, Dobře...'' zatahal za uzdu a už jsme pomalu klusali. ,, Kam mě to vedeš?'' chtěla jsem vědět, jelikož jsem byla zvědavá.

,, Něco ti chci ukázat. Poblíž vesnice je takové jezero, které...no uvidíš sama.'' najednou se kůň pořádně rozběhl a já se musela prudce chytit Ritariho kolem pasu. Zavřela jsem i oči, protože jsem se strašně bála. Nikdy v životě jsem na koni nejela a nejspíš už asi nikdy nepojedu.

,, Neboj!'' zařval můj jezdec. ,, Nemůže se ti nic stát...''

,, To doufám...'' oba jsme se zasmáli, ale já stále nechala zavřené oči, takže jsem vůbec neviděla tu krásu, která kolem nás jistě byla.