Ležela jsem na slaměné podestílce a dívala se do stropu. Bruxa už spala, ale já nemohla usnout. Prostě ne... Myslela jsem na to, že jsem vlastně odlišná a pro všechny jsem neviditelná. Až na výjimky samozřejmě.

Moje přemýšlení náhle vyrušilo šustění venku. Nevěděla jsem kolik bylo hodin, ale počítala jsem s tím, že tak kolem dvanácti večer. Jelikož mi to nedalo, vstala jsem a vyšla z dřevěného domku ven, abych zjistila, odkud jde ten zvuk. Nikde ani noha. Náměstíčko bylo prázdné!

Zavrtěla jsem hlavou, otočila se a chtěla zajít zpátky do domu, ale najednou mě někdo popadl za pas, dal na hlavu pytel a začal mi svazovat ruce. Začala jsem řvát na plné pecky, ale přes ten pytel mi dali roubík.

,, Pomoc!'' snažila jsem se ze sebe vydrat, ale bohužel to nešlo.

Surově a prudce mě někam táhli. Bušilo mi srdce a měla jsem strach jako nikdy předtím. Co teď se mnou asi bude?

BUM!

Spadla jsem na zem. Neviděla jsem sice, co se děje, ale naopak jsem velmi dobře slyšela. Řehot koně, dusot těžkých nohou a souboj meče proti meči nešel přeslechnout.

Pokusila jsem se vstát, ale jakmile jsem si stoupla na nohy, opět jsem ležela zase na zemi, jelikož mě kdosi znovu strhl dolu.

V ten moment klid. Srdce se mi ještě víc rozbušilo, protože jsem nevěděla, co se stalo. Stále jsem na hlavě měla pytel, který mi zabraňoval vidět.

Rachot brnění byl stále hlučnější a hlučnější. Vyvodila jsem z toho, že se ke mě někdo přibližoval. Ucítila jsem něčí prsty na mé tváři, jak mi rozvazoval roubík a hned poté mi strhl pytel z hlavy. Trochu jsem zamrkala, abych zaostřila a to co jsem viděla mě uchvátilo. Ritari v tom svém černém brnění shlížel na mě a nabízel mi ruku.

Nehybně jsem seděla a ignorovala jeho pomoc. Takhle mi nabízel pomoc snad minutu. Už to bylo trapné, ale stále jsem se nehýbala. ,, Budeš tady jen tak sedět a necháš se nastydnout? '' zvolal svým překrásným hlasem. Založila jsem si ruce na prsa a začala být tvrdohlavá.

,, Jo...''

,, Kdybych zachránil život někomu jinému, začal by šílet z toho, že jsem to já, ale ty? Sedíš tady jako mrkev!'' lehce jsem se usmála jeho přirovnání. Jako mrkev! Ha...já jsem banán!

,, Děkuju...'' pověděla jsem. ,, ale víc vám neřeknu a nikam s vámi nepůjdu, protože vás neznám a jak se říká moje mamka: Nikam s cizími lidmi nechoď!''

Uslyšela jsem smích. ,, Něco směšného?'' povytáhla jsem obočí a podívala se na něj.

,, A když se seznámíme, tak půjdeš se mnou?'' na to jsem mu nic neřekla a to nejspíš bral jako ano. Sedl si jako já na zem a chvilku čekal než se na něj otočím...