Světlo z obrazovky notebooku ozařovalo tmavou místnost a Emminy unavené oči pálily. Ruce jí pomalu klouzaly po klávesnici, zatímco se snažila dát dohromady poslední odstavec referátu. Byly skoro tři hodiny ráno. Ve sluchátkách se linula tichá melodie, kterou si Emma pustila, aby jí udržela bdělou. Prázdné šálky od čaje a několik drobků po večerním občerstvení lemovaly její pracovní prostor jako důkaz dlouhé noci.

Emma zívla a protáhla se, ale neměla čas na přestávku. Ještě trochu, opakovala si v duchu jako mantru. Kromě referátu se snažila přehodnotit i své poznámky ke zkouškám, které se rychle blížily. Proč to vždycky dělám takhle? Vyčítala si, ale věděla, že odpověď nikdy nepřijde. Taková prostě byla. Odkládala věci na poslední chvíli a pak bojovala s časem.

Slunce začalo líně prosvítat škvírami mezi závěsy, když Emma konečně zavřela notebook a položila hlavu na stůl. „Hotovo," zašeptala, ale její tělo bylo naprosto vyčerpané. Hlava jí klesla na ruce a na chvíli zavřela oči, přestože věděla, že nemá čas na odpočinek.

Zvuk otevření dveří ji přiměl zvednout hlavu. Ashley vešla do pokoje se svou typickou sebevědomou energií. Na sobě měla úhledný sportovní outfit a vlasy svázané do perfektního copu, jako by už stihla zaběhnout maraton.

„Ty jsi ještě vzhůru?" zeptala se Ashley s náznakem pobavení. Její pohled okamžitě přelétl chaos na Emmině stole. „Nebo jsi vůbec nespala?"

„Neměla jsem na výběr," zamumlala Emma a unaveně si mnula oči. „Musela jsem dokončit referát."

Ashley se ušklíbla a posadila se na svou postel. „Jasně. Ty a tvoje last-minute móda. Klasika."

Emma na ni vrhla pohled, který říkal, že na tyhle řeči teď vážně nemá energii. „Nemám na to teď náladu, Ashley."

Ashley si však všimla, že její slova Emmu alespoň trochu naštvala, což ji zjevně bavilo. „Nemusíš být hned tak napjatá," odpověděla nevinně. „Jen říkám, že tohle máš vždycky. Možná bys měla trochu zorganizovat svůj čas. Víš, jak já to dělám."

Emma se zhluboka nadechla, aby neodpověděla něco, co by později litovala. Místo toho se otočila zpátky ke svým poznámkám a ignorovala Ashleyino zrcadlení dokonalosti. Ale Ashley očividně neměla v plánu skončit.

„Hele," začala znovu, tentokrát s jiným tónem. „Jak to vlastně teď máš s Chandlerem?"

Emma ztuhla. Tuhle otázku nečekala a už vůbec ne v tuhle chvíli. „Co tím myslíš?" odpověděla opatrně, aniž by na Ashley pohlédla.

„No, víš," Ashley se lehce usmála, „včera jsem vás viděla, jak spolu jdete ven. A ty a Chandler jste si vždycky byli tak blízko. Takže... něco mezi vámi je?"

Emma zaklapla poznámky a otočila se k ní. „Ne. Jsme jen přátelé," odpověděla přímo, i když věděla, že Ashley nebude spokojená s tak jednoduchou odpovědí.

Ashley se opřela na posteli a zvedla obočí. „Jen přátelé, jo? Takže by ti nevadilo, kdyby se začal víc zajímat o mě?"

Ta otázka byla jako bodnutí. Emma se krátce nadechla, ale rychle si přikázala zachovat klid. „Dělej si, co chceš," odpověděla ledově. „Chandlera a mě to nijak neovlivní."

Ashley na chvíli zůstala zticha, ale její úsměv zůstával. Emma věděla, že si to Ashley užívá. A možná právě proto se rozhodla na to dál nereagovat. Místo toho se zvedla, vzala si svou tašku a knihu a zamířila ke dveřím. „Musím jít," řekla, aniž by čekala na odpověď.

Cesta na fakultu byla chladná a klidná. Emma cítila, jak se jí myšlenky víří hlavou – od Ashleyiných slov až po její vlastní nejistoty ohledně Chandlera. Jsme jen přátelé, zopakovala si, jako by tomu potřebovala sama uvěřit.

Na fakultě se brzy ponořila do známého ruchu studentů. Před referátem se snažila potlačit únavu a soustředit se na prezentaci. Ale myšlenky na Ashley a Chandlera se stále vracely.

Co si vlastně myslím o Ashleyině otázce? pomyslela si. A proč mě tak štve?

Emma procházela univerzitními chodbami, zatímco jí myšlenky vířily v hlavě. Slunce se konečně vyhouplo vysoko na oblohu a zaplavilo celou budovu teplým světlem. Zároveň se však zdálo, že každý paprsek jí připomíná, jak málo spánku za sebou má. Přitáhla si tašku blíž k tělu, jako by jí to mohlo dodat odvahu čelit zbytku dne.

Ashley a její věčné poznámky, pomyslela si Emma a její čelist se trochu napnula. Je jako chodící reklama na dokonalost. To, jak Ashley zmínila Chandlera, se jí ale stále vracelo. Emma si nebyla jistá, co ji na té poznámce tak zneklidnilo – jestli to, že Ashley o Chandlera možná opravdu měla zájem, nebo to, že se sama necítila jistá, co mezi nimi je.

Když vešla do učebny, byla už plná studentů. Všichni mluvili mezi sebou, gestikulovali nebo si ještě rychle projížděli poznámky. Emma si vybrala místo uprostřed místnosti, kde se mohla trochu ztratit v davu, a rozložila si svoje věci. Ostatní studenti se zdáli energičtí a odpočatí. Emma se na okamžik zamyslela, jestli je na ní vidět, jak málo spala.

„Hej, Emmo!" ozval se hlas vedle ní. Byl to její spolužák Jacob, vysoký kluk s roztřepenými vlasy, který vždycky působil lehce roztržitě. „Jsi připravená na referát?"

Emma se na něj unaveně usmála. „Jak se to vezme. Tvoje noční příprava byla jak dlouhá?"

Jacob si zívnul a pokrčil rameny. „No, víš, nějaké čtyři hodiny spánku jsou víc než dost. Co ty?"

Emma se zasmála, i když trochu ironicky. „Myslím, že by se mi ty tvoje čtyři hodiny hodily."

Jacob se krátce uchechtl, ale pak se zadíval na její poznámky. „Jana Eyrová? To je dost silná volba."

„Jo," přikývla Emma a zamrkala, aby rozehnala únavu. „Líbí se mi, jak je jiná. Měla těžký život, ale našla způsob, jak zůstat věrná sama sobě. Myslím, že je inspirativní."

Jacob si povzdechl a zaklonil hlavu. „Mám dojem, že jsi na tom o dost líp než já. Já jsem si vzal Gatsbyho a sotva jsem ho stihl prolistovat. Takže gratuluju k tomu, že máš aspoň něco hotovýho."

Emma jen pokrčila rameny a sklopila oči ke svým poznámkám. Jacobovy poznámky na ni působily, jako by se snažila působit lepší, než se cítila. Ale pravda byla, že její referát nebyl perfektní – a i kdyby byl, pořád by se necítila dost dobrá.

Během přestávky si sedla na lavičku na chodbě a snažila se nasát poslední energii z kafe, které si koupila. Okolní ruch jí pomáhal soustředit se, ale její myšlenky se neustále vracely zpátky k Ashley.

Co kdyby to myslela vážně? Emma si vzpomněla na Ashleyin výraz, když se zmínila o Chandlerovi. Chce ho jen proto, že si myslí, že je nedostupný? Nebo proto, že si myslí, že mezi námi něco je? Vzdychla a napila se kafe. A proč mi na tom vlastně záleží?

Myšlenky na Chandlera jí zůstávaly v hlavě jako naléhavý šepot, který nedokázala umlčet. Myslí na to Chandler stejně jako já? Přemýšlí o tom, co se děje mezi námi?

Později během dne, po skončení referátů, ji Jacob znovu zastavil. „Hej, máš teď chvilku?" zeptal se. „Potřeboval bych trochu probrat to, co učitel zmínil na konci hodiny. Ty tomu asi rozumíš líp než já."

Emma přikývla, i když cítila, že se jí tělo vzpírá jakékoliv další aktivitě. „Jo, jasně. Pojďme si sednout někam do knihovny."

V knihovně, když si Jacob rozložil své poznámky a začal vysvětlovat, co nechápe, Emma se znovu přistihla, jak myšlenkami odbíhá. Tvář neznámého chlapce z knihovny jí najednou znovu vyvstala v paměti. Jak bych ho mohla najít? A proč na něj pořád myslím? Zavrtěla hlavou, aby se vrátila do přítomnosti.

„Všechno v pohodě?" zeptal se Jacob, když si všiml, že je roztržitá.

„Jo, promiň," odpověděla rychle a pokusila se zaměřit na jeho otázky.

Emma zabalila své poznámky do batohu a usmála se na Jacoba, který si právě sbíral své věci. „Díky, Emmo," řekl s úlevou. „Mám pocit, že jsem tomu teď o něco blíž. I když ne o moc."

Emma se zasmála. „To zvládneš. Je to jen o zvyku. A o tom, nepouštět všechno na poslední chvíli," dodala s mírnou ironií, když si vzpomněla na své vlastní ranní úsilí.

„No, kdybys potřebovala pomoct s něčím jiným, dej vědět," odpověděl Jacob a zamával jí, než zmizel mezi regály.

Emma si povzdechla, hodila si batoh na rameno a přemýšlela, jestli má ještě energii na cokoliv dalšího. V tu chvíli jí telefon zavibroval v kapse. Otevřela zprávu od Chandlera.

„Hej, co děláš? Chceš si dát sraz? Třeba v kavárně za půl hodiny?"

Emma chvíli zírala na obrazovku. Nebyla si jistá, jestli má po dnešním vyčerpání náladu na Chandlerovu společnost. Ale než stihla odpovědět, podívala se na svůj batoh, kde jí připomínala svou přítomností kniha Jana Eyrová. Měla bych ji vrátit, když už jsem tady.

Knihovna byla klidná, jako vždycky. Emma zamířila k pultu vrácení knih a postavila se do krátké fronty. Když se dostala na řadu, knihovnice si od ní knihu převzala a usmála se. „Doufám, že jste ji využila dobře," poznamenala mile.

„Ano, moc mi pomohla," přikývla Emma a otočila se, aby se vydala zpět ke dveřím. Ale než stihla odejít, zastavil ji známý hlas.

„Tak co, stálo to za to?" ozvalo se za ní.

Emma se otočila a spatřila chlapce, který jí knihu přenechal. Tentokrát vypadal uvolněněji, v ruce držel jinou knihu a na tváři měl lehký úsměv. Teď bych se ho měla zeptat na jméno, napadlo ji, ale jako obvykle nedokázala hned reagovat.

„Ano," odpověděla rychle. „Moc mi pomohla. Díky za to. A mimochodem, ještě jsem ti nepoděkovala pořádně."

„No, pořádný dík můžeš projevit tím, že mi řekneš, jestli byla dobrá," odpověděl klidně a přistoupil blíž.

Emma se trochu usmála. „Byla. Jane Eyre je fascinující. Mám pocit, že jsem z ní získala spoustu inspirace."

„To rád slyším," řekl a natáhl k ní ruku. „Já jsem Nathan. A ty?"

„Emma," odpověděla a potřásla mu rukou. Jeho stisk byl pevný, ale ne nepříjemný.

„Tak, Emmo," pokračoval Nathan. „Teď, když už máš referát za sebou, co kdybys mi o tom vyprávěla víc? Třeba u kafe?"

Emma se zarazila. Jeho otázka ji zaskočila, ale než si to stihla rozmyslet, přikývla. „Proč ne."

~~~

Jaký máte názor na Ashley? A co Nathan? Jak to s ním a Emmou bude? :)

Těším se na Vás u příští kapitoly <3

Nat