- FLASHBACK –

Na černé kožené sedačce naproti sobě pololeželi dva mladíci a každý z nich se zády opíral o jednu opěrku, stejně jako měli jednu nohu nataženou a druhou pokrčenou, aby si zbytečně nepřekáželi a měli dostatek místa. Drželi v rukách rozevřenou knihu, i když každý se zcela jiným žánrem a byli zahleděni do natištěných řádků. Nebo aspoň jeden z nich.

Itachi se totiž každou chvilku díval přes okraj knihy do opáleného obličeje, aniž by věděl, co v něm skutečně hledal. Poslední dobou jej neskutečně nahlodával červíček podezřívavosti. Čím dál víc musel myslet na to, jak je možné, že blondýnovi nevadí, že spolu skoro netráví čas a kolikrát se v bytě jenom prostřídají.

,Že by mu to bylo jedno jenom proto, aby si nemusel hledat někde nějakej jinej byt a přitom má někde bokovku?'

To byla otázka, která černovláska napadala téměř každý den. Vždycky nad tím však v duchu zakroutil hlavou a vtloukával si do ní, že Naruto takový není.

Z myšlenek jej vytrhnulo zapípání telefonu, který však nebyl jeho. Uhlově černým zrakem sledoval, jak blondýnek odpoutal pozornost od knihy, natáhnul se na stolek pro mobil, přečetl si zprávu, odepsal a položil ho nazpět.

Trvalo jenom několik vteřin, než přístroj znovu zapípal a Itachi nakrčil nepříjemně obočí, když zahlédl, jak se Naruto u čtení uchechtnul.

,,Kdo ti píše?" zeptal se ho a snažil se, aby to vyznělo klidně.

,,Máma," odvětil mu jednoduše druhý a otočil stránku v knize.

Tuhle odpověď slyšel z osmdesáti procent pokaždé. Zbylých dvacet procent zaujímal Narutův šéf, jeho nejlepší kamarádka Hinata, jeho táta nebo kamarádi, kterými byl Kiba a Shikamaru.

,,Odkdy si tak často píšeš s mámou?"

,,Poslední dobou docela často," pokrčil zcela nevinně rameny, ,,ví, že nejsem na to, abych s ní prokecal hodiny, protože když se rozjede, zastavíš jí jenom tím, že jí típneš hovor, ale to ti hned volá nazpátek a seřve tě, jak sis dovolil jí to položit, když byla uprostřed věty. Tak jsme se shodli na komunikaci formou zpráv. Je to prostě pohodlnější."

Itachi naprosto nechápal, jak může mluvit tak klidně a bez problému. V životě neslyšel nikoho, kdo by si rád vypisoval s vlastními rodiči. Ani on sám to nedělal. Jasně, napsal jim sem tam zprávu, když neměl moc času, ale většinou dával přednost hovoru. Bylo to přece sakra rychlejší.

,,Proč to prostě už k sakru nepřiznáš?!" vyštěkl na něj najednou zcela nekontrolovatelně a prudce zaklapnul knihu.

Naruto k němu zvedl překvapený pohled. Málokdy zvyšoval hlas, proto ho to tak překvapilo.

,,C-co jako?" nechápal ho.

,,To, že máš někoho jinýho! Nebo s ním minimálně chrápeš! Myslíš, že jsem úplně blbej?! Komu by v tvým věku stačilo šukat pomalu jednou za čtrnáct dní?!"

Blondýnek zaraženě zamrkal.

,,Ehe, co? O-o čem to mluvíš, ttebayo?"

,,Přestaň ze mě už konečně dělat vola!" vykřiknul na něj vztekle.

Nejvíc na světě nesnášel to, když mu někdo něco zapíral. Byl tak extrémně přesvědčený o tom, že ho druhý musí určitě podvádět, že nebral vůbec ohled na to, že když na něj v ničem netlačí, ať už to bylo chození do společnosti nebo sex, když měli zrovna chvilku volna, tak je to projev toho, že akceptuje, že toho má opravdu hodně a nemá vždycky na všechno chuť.

Uzumaki pootevřel pusu úžasem. Už chtěl vydat první hlásku slova, když mu telefon zapípal znovu. Ani se nestačil vzpamatovat a už ho měl Itachi ve svých rukách.

Uchiha vůbec netušil, co ho teďka momentálně popadlo, ale chtěl se přesvědčit o tom, že má zatraceně pravdu a omlátit Narutovi o hlavu to, že mu lže ksichtu.

Jaké pro něj však bylo naprosto bolavé ponížení, když zjistil, že mu skutečně psala máma.

Máti: A jak se jinak máte? Všechno v pořádku? Doufám, že mu nejsi přítěží a neotravuješ ho neustále, víš, že jako doktor toho musí mít až nad hlavu.

Naruto: Máme se fajn, mami, nemusíš se v tom pořád vrtat. A ne, neotravuju ho, nebo si aspoň myslím, že ho neotravuju.

Máti: Víš, jak kolikrát dopadlo to, že jsi myslel, že jo? Já jen doufám, že tě nepustí k vodě. Máme ho s tátou rádi a hodíte se k sobě, nechceme si zvykat na někoho jinýho. Teda... Kdyby sis domu přitáhnul milionáře, to je něco jinýho, že jo. Ne, že mu tohle řekneš, ty kecko!

Naruto: Šmarjá, mami, neměj pořád péči. Klape nám to a nikoho jinýho ani nechci.

Máti: Nechcete se stavit v sobotu na oběd? Něco bysme si ugrilovali. Táta si konečně pořídil ten gril, o kterým už půl roku básnil, tak by ho chtěl vyzkoušet.

Itachi hleděl rozšířenýma očima na displej telefonu a cítil, jak se mu tělem rozlévá nepříjemný pocit trapnosti, studu a ponížení. Byl to takovej vůl! Omluvně vzhlédnul od telefonu a setkal se s kamenným výrazem svého partnera, jemuž se v modrých hloubkách leskla ublíženost.

,,J-já," polknul.

,,Početl sis? Jestli tě tak strašně zajímají moje soukromí konverzace, jsou ti k dispozici. Zprávy, Messenger, Instagram, WhatsApp, cokoliv," vydechnul, odložil knihu a postavil se, ,,přeju příjemný čtení."

S tím se odebral z obývacího pokoje pryč a Itachi jenom o několik sekund později zaslechl prásknutí dveří od ložnice. Zhluboka si povzdechl a naposledy se podíval na telefon. Nějaká chuť šmírovat ho rázem přešla, kdo ví, jestli vůbec nějaká nastala, i když mu to dovolil. Odložil telefon na konferenční stolek a postavil se. Věděl, že tohle podělal. Rozešel se do ložnice.

Otevřel dveře a tiše vstoupil dovnitř. Nalezl blondýnka, jak sedí na svojí půlce postele s nohama přehozenýma přes okraj, rukama složeným a v klíně a sklopenou hlavou.

,,Seš docela rychločtenář, že sis to všechno stihnul přečíst," zamumlal potichu.

Uchiha k němu beze slova přistoupil, kleknul si před něj a posadil se na paty. Chytnul jeho spojené ruce do svých a snažil se naklonit hlavu tak, aby mu viděl do obličeje.

,,Omlouvám se, nevím, co to do mě vjelo," zašeptal upřímně.

,,Dal jsem ti snad někdy nějakej důvod, abys mě podezříval z toho, že mám snad někoho jinýho?" vydechl ublíženě blondýnek.

,,Vědomě asi ne," uchechtl se smutně tmavovlásek.

,,Heh?" zamrkal Naruto a udiveně se na něj podíval.

,,No, víš... Vrtalo mi to v hlavě už delší dobu," přiznal Itachi nechtěně, ,,prostě... Nevadí ti, že když se mi nechce jít ven a jsem radši po práci doma, nezlobíš se, když musím zůstat v práci dýl a odřeknu tak něco, co jsme měli dopředu domluvenýho. Neudělal si ani vyčítavou scénu, když jsem jednou usnul při kouření."

Tady se tmavovlásek zarazil a jeho líce zlehka zrudly další dávkou studu. Jo, byla to tehdy vážně trapná situace. Přišel domů po dvaceti čtyř hodinové směně a ještě ve dveřích bytu měl neutuchají chuť se po dlouhé době pomilovat. Všechno šlo dobře, líbání, objímání, hlazení, erekce se dostavila téměř bleskurychle... Ale jakmile se jeho záda dotkla měkkých peřin, usnul asi šest vteřin potom, co se mu blonďák začal orálně činit v klíně. Tak moc na něj dolehla únava. Druhého dne se mu omlouval snad až do večera.

Naruto se slabě zasmál.

,,Proč bych ti to měl vyčítat? Měl jsi dlouhou směnu."

,,No a to je přesně ono!" vyhrknul Itachi o trochu hlasitěji, než měl v úmyslu a vyskočil na nohy.

,,Co jako?" zamrkal modroočko a zvedl hlavu, aby se podíval na to, jak jeho partner chodí po ložnici a máchá kolem sebe rukama.

,,Ta tvoje chápavost! Bereš to automaticky jako úplnou samozřejmost! Netlačíš na mě, nehysterčíš, nevyvádíš! Kdo by si sakra aspoň na sekundu nepomyslel, že jsem ti vlastně ukradenej a seš tu jenom proto, že máš kde složit hlavu, ale přitom chodíš za někým jiným?"

Jen co to dořekl, zarazil se na místě a útrpně zaskučel. Dneska nebyla štěstěna volby slov na jeho straně.

,,Uhm, takže... Chápu dobře, že bys byl teda radši, kdybych ti denodenně vyčítal, že spolu nikam nechodíme, skoro spolu nespíme, třeba tě i podezříval z toho, že to táhneš se sestřičkama v nemocnici, který po tobě slintaj, aby se ze mě stala stíhačka a kontroloval jsem tě?" pozdvihl nakonec trochu pobaveně obočí.

,,No... V-v určitý míře by mi to asi nevadilo," pokýval mírně černovlásek hlavou.

Teď když to všechno slyšel nahlas vyřčené z blonďákových úst, přišlo mu to jako totální pitomost. Co by za to ostatní dali, kdyby měli takhle klidný vztah?!

,,Fajn," souhlasil modroočko a ušklíbnul se, ,,svlíkni se."

,,C-co?" zamrkal na něj nechápavě.

,,Nekoukej a svlíkej se, nedělali jsme to už čtyři dny a já už to potřebuju dostat ven," postavil se na zem a začal se před ním pobaveně svlékat, ,,a nemysli na to, že mi u toho znova usneš, protože jinak ti ho ukousnu a to teprve bude podnět pro to, aby si začal vyšilovat, že mám někoho jinýho."

- KONEC FLASHBACKU –

Ze vzpomínky na jejich milování, které poté následovalo, jej příjemně zabrnělo v podbřišku a musel několikrát zamrkat, aby se konečně ze snění dostal zpátky na zem. Stále v rukách držel telefon s již potemnělým displejem, který pak rozsvítil pomocí snímače otisku prsů, po kterém přejel ukazováčkem.

Itachi: Ahoj, budu rád, když se pro mě zastavíš, snad budu končit tak jak mám a nestane se zase něco, abych tu musel trčet déle. Nevím, co bych si dal k večeři, můžeš uvařit cokoliv tě napadne, víš že sním všechno. A neboj se, krabička už zeje prázdnotou. Posílám pusu.

- O několik dní později –

Bylo právě třiadvacátého prosince a mladý pár právě dozdoboval velký umělý stromeček.

,,Vypadá nádherně," usmál se Itachi, když poodstoupil o dva kroky dozadu, aby si ho prohlédnul v celé parádě.

,,Jo, letos se nám to fakt povedlo," přikývnul blondýnek a postavil se vedle něj.

Rty se mu roztáhly do něžného úsměvu, když kolem svého pasu zacítil pevnou paži a hlavu si opřel o černovláskovo rameno.

Tenhle rok se Itachimu konečně poštěstilo vzít si aspoň třídenní volno na svátky a chtěl si to proto náležitě užít. Upřímně se takhle na Vánoce netěšil už dlouho.

Jenže to by nesměl existovat zákon schválnosti, který mu prostě nepřál, aby prožil klidné svátky po boku milované osoby. Podělalo se to hnedka druhý den po obědě, kdy mu začal zvonit telefon jako zběsilý. Na nemocnici měl nastavené zvláštní vyzvánění, aby věděl, jak moc má k odloženému telefonu pospíchat. Rychle k němu tedy přiskočil se srdcem až v krku.

Naruto tiše přihlížel tomu, jak Itachi zamračeně chodí po pokoji, rozhazuje volnou rukou a s někým se nejspíš dohaduje. Nemusel být génius, aby mu došlo, o čem ten telefonát je, zvláště když se černovlasý muž začal u pochodování oblékat.

,,Já se na to můžu fakt vykašlat!" rozezněl se chvilku poté Itachiho vytočený hlas, když hovor típnul.

Se sklíčeným výrazem došel už téměř zcela oblečený k blondýnkovi, který stál mezi futry do kuchyně.

,,Naruto," vzdychnul Itachi omluvným tónem, ,,musím do nemocnice, stala se nějaká hromadná havárka a já jsem nejbl-"

,,Já to chápu, jdi," usmál se na něj smutně blondýnek.

,,Mrzí mě to," přistoupil k němu a vzal jeho ruce do svých, ,,budu se snažit přiběhnout co nejdřív."

Za ty měsíce strávené po Itachiho boku už Naruto moc dobře chápal pojem hromadná havárka, to nikdy nebylo na chvíli. V duchu se už loučil se Štědrým večerem, protože slavit ho sám, nemělo vůbec smysl. A k rodičům jet rozhodně nechtěl.

,,V pohodě, až přijdeš, tak přijdeš. Vánoce si přece můžeme udělat klidně i zítra," zamumlal a snažil se, aby nebylo vidět, jak ho to tentokrát opravdu ranilo.

Itachi se k němu sklonil, věnoval mu rychlý, ale procítěný polibek na rty a za několik sekund už Naruto uslyšel prásknutí domovních dveří.

Zůstal stát mezi futry a trochu zamračeně se díval do obývacího pokoje, kde stál ozdobený stromeček. Pak se podíval přes rameno a zrak mu ulpěl na kuchyňské lince, kde stála mísa s bramborovým salátem a tác s cukrovím. Trvalo to ještě několik sekund, než mu to v hlavě pořádně secvaklo a s jemným úsměvem na rtech se rozešel připravit kupu řízků.

- O tři hodiny později –

Blonďatý mladík ověšený taškami se přivrávoral do nemocnice, kde jej na recepci hnedka uvítala rudovlasá dívka s tenkými brýlemi na nose.

,,Ahoj, Naruto! Moc mě to mrzí, že sem Itachiho nakonec museli zavolat, ale nikdo další nebyl pořádně k dispozici," povzdechla si upřímně.

,,To je v pohodě, Karin, nezlobím se a navíc za to nikdo nemůže," usmál se na ní a přešel k ní, ,,mohl bych tě o něco požádat?"

,,Jasně, povídej!" vyhrkla na něj, ale jediný pohled na tašky jí stačil, aby to rychle pochopila.

Vševědoucně se na něj usmála.

,,Chceš mu udělat překvápko?" zamrkala na něj.

Naruto přikývnul.

,,Jestli to teda nebude vadit."

,,Nó," protáhla hraně, ,,nemělo by se asi nejspíš, ale vím, jak to udělat. Musíš jít do jeho ordinace, nechoď to zdobit do pokoje pro personál, akorát by vás tam každej rušil."

Zahihňala se a natáhla se za sebe pro klíček k chirurgické ordinaci, který mu po nablýskaném pultíku posunula.

Blondýnkova očka zazářila nadšením.

,,Budu pečlivě hlídat až skončej na sále a pošlu ho tam."

,,Máš to u mě, Karin!"

,,Za málo," usmála se na něj a pak už ho jenom doprovázela pohledem, než jí zmizel z dohledu.

Na výzdobu ordinace měl Naruto několik dlouhých hodin k dobru, než Itachi skončí na sále. Aby navodil aspoň trochu romantiky, rozestavěl po ordinaci světýlka na baterky a rozvěšel několik ozdobných vánočních koulí a barevných řetězů. Přes stůl přehodil látkový ubrus, který popadnul doma, aby se nic zbytečně nezašpinilo a vyskládal na něj krabičky s řízky, salátem a cukrovím. Pak mu už nezbývalo nic jiného, než čekat na svého partnera.

Když už mu ke druhé hodině raní začínala padat únavou hlava, dveře ordinace se konečně otevřely.

,,Naruto?" vydechl Itachi upřímně překvapeně, když spatřil blondýnka sedět unaveného na židli.

Nevěděl o tom, co se tu chystá, Karin ho jen s tajuplným výrazem na tváři poslala do ordinace s trapnou výmluvou toho, aby jí přinesl jeden z těch odborných časopisů ke čtení, které si schovával v přihrádce stolku.

,,Veselý Vánoce," usmál se na něj unaveně modroočko, ale když viděl jeho doslova zářící tvář, rychle se probral.

Itachi za sebou pořád dost vykolejeně zavřel dveře a několikrát zamrkal, jestli se mu tohle nezdá a není to jenom výplod jeho unaveného mozku, toužícího po pořádném volnu.

,,Jak si to udělal?"

,,Trávit Vánoce sám je pěkně naprd," uchechtnul se, ,,a já jsem tě je o ně taky připravit nechtěl, navíc jsem se sobecky těšil, že je strávíme spolu."

,,Mrzí mě to, Naru," posmutněl černovlásek.

,,Neomlouvej se, jsme teď spolu? Jsme. Takže všechno je dobrý," mrknul na něj rozverně, postavil se a objal staršího muže kolem krku.

,,Seš ten nejlepší chlap pod sluncem," zamručel Itachi spokojeně a políbil ho, ,,ale... Nemám tu pro tebe žádnej dárek, nevěděl jsem, že sem přijdeš. Nechal jsem je doma."

Blondýnkovi se však šibalsky zalesklo v očích. Stoupnul si na špičky, aby dosáhl k jeho uchu.

,,Nikdy jsem to nedělal na vyšetřovacím lehátku," zavrněl mu podmanivě do ucha.