A znovu moje další prvotinka je na světě :D tímhle stylem snad vypíšu všechny možný shipy z Naruta :D Berte to prosím s nadhledem, je to dost zvláštní pár ^-^

Mladý černovlasý muž se zamračeně díval z prosklené zdi jednoho městského mrakodrapu nad rozléhající se město pod sebou. Jeho nálada klesala stejně rychle, jako se nebe barvilo do tmavě šedé až skoro černé barvy a na zem začala dopadat pomalu sprška kapek.

,Vážně zrovna dneska?' pomyslel si skoro s neuvěřením a založil si ruce za zády.

Ne, že by mu snad déšť nějak vadil, to určitě ne, jen zrovna nepočítal s tím, že se dnešní tak hezké počasí ke konci jeho dne v práci takhle pokazí. Respektive ani v předpovědi počasí nic takového nehlásily a on spoléhal na to, že pěkné počasí vydrží. Ne snad proto, že by měl něco v plánu dělat venku, ale spíše proto, že byl po x letech v práci pěšky, jelikož jeho auto bylo momentálně v opravně a samozřejmě s sebou neměl deštník. Prostě s tím nepočítal.

,To je jak naschvál,' odvrátil raději zrak od okna a přemístil se k velkému dubovému stolu, ze kterého si začal sklízet dokumenty, které si s sebou chtěl odnést domů na prostudování do koženého tmavého kufříku.

Byl ve firmě, jako klasicky, mezi posledními a všichni jeho známí, kteří by ho snad mohli svézt ten kousek cesty autem už byli dávno fuč, už jenom z toho důvodu, že byl pátek a oni si chtěli užít co nejvíc svého jistě zaslouženého volna.

Itachi si chvilku pohrával s myšlenkou, že by si zavolal taxíka a nechal se prostě domů odvézt, ale nakonec to zavrhnul. I když by ho několik stovek jenů za projetou cestu rozhodně nevytrhlo, odmítal platit takovou dardu za takový kousíček. Jistě, kdyby bydlel na konci města, neváhal by ani vteřinu, ale když to měl domů necelých patnáct minut... Zmoknul by jak při nástupu do auta, tak i z něj, až by přebíhal po dlážděné cestě k hlavním dveřím, takže suma sumárum, spršce se prostě nevyhne, i kdyby chtěl sebevíc. Navíc to venku stejně vypadalo jako jenom nějaká obyčejná rychlá přeháňka, co nebude mít dlouhého trvání, tak proč si s tím nakonec lámat hlavu. Nakonec přece jenom troška vody nikdy nikoho nezabila...

***

,,Ksakru!" zaklel černovlasý mladík, když ušel od firmy několik desítek metrů a ta troška vody se najednou změnila snad ve vodopád.

Během několika krátkých vteřin zmoknul na kost, až se mu drahé kvádro přilepilo těsně na pevné tělo a uhlově černé vlasy se mu nepříjemně přitiskly k tváři.

Zastavil se a rychle se rozhlédnul kolem sebe, aby našel nějaký vhodnější přístřešek, kam by se před deštěm mohl schovat a zavolat si taxíka, i když předpokládal, že si vyslechne nepříjemnou přednášku o tom, že je mokrý až na kost, až se bude soukat do označeného auta. Tohle byla jedna z mála věcí, které taxikáři nesnášeli. Ožrali, zfetované lidi a lidi, co si prostě neuměli vzít s sebou deštník.

Jenže snad jako na potvoru se nacházel zrovna na místě, kde nikde nebyla žádná stříška nebo podlouhlejší výklenek, kam by se mohl nyní před nepříjemnou vodou schovat.

Stál na ulici, zmoklý jako slepice a měl chuť začít křičet a dupat do země jako vzteklé dítě, kterému máma nekoupila oblíbenou sladkost v obchodě. Zatínal pěsti a navztekaně skřípal zuby. Tělo se mu zničehonic odmítalo pohnout z místa.

,,Koukám, že jste nějak nevychytal počasí," ozvalo se najednou vedle něj a zčistajasna už na něj nedopadala studena sprška.

Překvapeně zamrkal a zvednul hlavu, aby se zadíval do pěkné, ale trochu pobledlé tváře vyššího šedovlasého muže s podivnou táhlou jizvou přes levé oko, který nad ním držel rozevřený černý deštník.

,,Uhm, v předpovědi nic takového nehlásili," zamumlal trochu roztěkaně.

,,Předpovědím se nedá nikdy věřit," usmál se na něj mile muž a kývnul bradou kupředu, ,,jdete někam daleko?"

,,N-ne, mám to kousek domů. Jindy bych jel autem, ale bohužel je v opravně."

Mladý Uchiha absolutně nechápal proč se mu svěřuje. Vždyť to byl naprosto cizí chlápek!

,,Doprovodím vás."

,,To nebude potřeba. Nechci zdržovat," zavrtěl černovlásek odmítavě hlavou.

,,To nic není, mám to stejným směrem, než byste v tomhle nečase došel domů, stihnul byste dozajista pěkně nachladnout. Už teď určitě budete mít pěkně namále."

Na to už Itachi nic neřekl a jenom zlehka přikývnul hlavou.

Dali se tedy společně do kroku a černovlásek se nepřestal divit tomu, že i v téhle době existuje někdo, kdo by rád pomohl někomu dalšímu. Spousta lidí, které mladý Uchiha znal, byla bezohledná a raději si hrála na vlastním písečku, než aby se starala o druhé. I když se to týkalo třeba staré paní, která prostě špatně našlápla a spadla na zem. Pamatoval si, že když si toho všimnul na jedné ze svých obvyklých víkendových procházek, neváhal ani vteřinu a přeběhnul silnici, aby staré ženě pomohl dostat se zpět na nohy, přičemž se naštvaně díval na ostatní přihlížející, kteří stáli kousek opodál a něco si jenom šuškali.

Jistě, kdyby spadnul na zem nějaký opilec, asi by možná váhal, zda mu má jít pomoci nebo ne, protože přece jenom si ten stav zavinil dozajista svojí chybou, ale stará paní, která se poté sotva držela na nohou, to bylo něco dozajista jiného. Ona už za svoje zdraví a téměř nesloužící nohy nemohla.

Ze vzpomínek jej vytrhnul hluboký hlas, který k němu promlouval.

,,Uhm, promiňte, můžete to zopakovat? Zamyslel jsem se," omluvil se rychle a trochu se zastyděl, že místo toho, aby se věnoval nějaké konverzaci se svým zachráncem, raději tápe v minulosti.

,,Neříkal jsem nic důležitého," usmál se na něj přívětivě šedovlásek a mrknul na něj, ,,jen, že se to počasí pěkně pokazilo."

,,S tím souhlasím," kývnul Itachi, ,,a... Dovolte mi se zeptat... Jak to, že máte deštník? Vím, že jste říkal, že se nedá předpovědím věřit, ale přece jste nemohl čekat, že bude pršet. Nebo jste vyrazil do města už v tomhle počasí?"

,,Vždycky ho s sebou nosím," ušklíbnul se tmavooký a pozdvihl ruku s koženým kufříkem, ,,tahle situace se mi stala už několikrát, tak jsem to přestal podceňovat. Deštník v tašce přece jenom tolik neváží a nezabere zase až tolik místa."

Konverzace se mezi nimi příjemně rozvinula a začali se bavit o různých patáliích a nepříjemných situacích, které je za život potkali. Cesta jim tak příjemně ubíhala, až se Itachi podivil tomu, když se o chvilku později zastavil kousek o branky ke svému domu.

,,Tak... Tady bydlím. Moc vám děkuji za ochotu."

,,Není vůbec za co. Rád pomáhám lidem v nouzi."

,,Tak to jste jeden z mála," usmál se na něj černovlásek a přešlápnul trochu nervózně na místě, ,,smím vás pozvat aspoň na čaj jako malou odměnu?"

,,Nechci zbytečně zdržovat, musím si ještě něco zařídit."

Itachi absolutně netušil, proč se cítí tak podivně odmítnutě. Nakonec nad tím jenom v duchu zavrtěl hlavou a uvědomil si, že by zval do domu úplně cizího chlapa, který si ho sám od sebe na ulici vyčekoval.

,,Dobře tedy, tak ještě jednou vám moc děkuji. Mějte se," rozloučil se s ním a přidal do kroku, když se dostal zpod deštníku zpět do nepříjemného deště.

Rychle vyštrachal v mokrém saku klíčky, odemknul vstupní dveře a zapadnul dovnitř. Bleskurychle se zul a začal se svlékat z nepříjemného mokrého oblečení, aby se mohl rovnou převléci do suchého.

***

,,Mohl jsem se ho aspoň zeptat na jméno," zamumlal si pro sebe, když skládal prádlo na topení, aby uschlo.

,Byl docela hezký,' pomyslel si pak v duchu, až se nad tím sám zarazil a musel mírně zčervenat.

Už to byla docela doba, co naposledy s někým randil, ať už se to týkalo skleničky v baru, jídla v restauraci, kina nebo procházky. O sexu raději ani nemluvě. Byl hodně zaneprázdněný prací a málokdy si jen tak vyhodil z kopýtka a lov neznámých cizích lidí, se kterými by strávil jednu noc plnou vášně, mu byl zase docela proti srsti.

,Ale s ním bych si dal říct.'

***

Během krátkého víkendu Itachi na neznámého muže zcela zapomněl. Možná spíš své myšlenky na něj vytěsnil z hlavy, protože přece jenom jaká je pravděpodobnost, že se znovu potkají? Sice by nejspíš byl opravdu rád, kdyby se aspoň ze slušnosti oba představili a možná si na sebe, i když sice možná trochu uspěchaně, vyměnili kontakt, protože by neškodilo mít dalšího známého navíc, ale tuhle skutečnost už bohužel nemohl nijak ovlivnit.

***

I když opravdu promoknul toho pátečního odpoledne na kost, Jashin se nad ním smiloval a žádné nachlazení mu nenadělil, a tak mohl černovlasý Uchiha v pondělí ráno vesele do práce. Opět pěšky.

Avšak chvíli před koncem jeho pracovní doby se mu rozezněl telefon a mechanik, který opravoval jeho auto mu vesele ohlásil, že je všechno hotové a může se pro něj dostavit. Sbalil si tedy všechny potřebné věci do koženého kufříku a vyrazil tramvají na konec města, kde sídlila soukromá autodílna.

Jaké pro něj ale bylo překvapení, když uviděl toho šedovlasého muže, který mu v pátek tak ochotně pomohl, jak v montérkách a ušpiněný od oleje a kdovíjakých dalších maziv a tekutin, vyšel z malé kanceláře. Pamatoval si, že auto svěřoval někomu úplně jinému.

Šedovlásek se taktéž zarazil, když jej uviděl a otřel si ruce do zašpiněného hadru, který měl provlíknutý za očko u pasu montérek.

,,Pan Uchiha?" zeptal se ho s jemným úsměvem na rtech.

Itachi se nezmohl na nic, než na přikývnutí.

,,Vaše vozidlo je hotové," usmál se na něj starší muž a rukou na něj mávnul, aby jej následoval.

Černovlásek se za ním jako v transu rozešel.

,,J-jak je to možný? Přísahám, že jsem auto dával jinému mechanikovi a ten hlas v telefonu vám taky nepatřil," dostal ze sebe nakonec trochu zaraženě.

Tmavooký se na něj otočil přes rameno a zlehka se zaculil.

,,Svět je malý místo, že?... Mluvil s vámi můj otec," vysvětlil mu s úsměvem, ,,tohle je rodinná autodílna. Bohužel musel otec před chvílí odjet k jednomu zákazníkovi, takže předání vašeho auta zbylo na mě."

Itachi opět jenom tiše přikývnul a v duchu by si nejraději nafackoval za to, že jakmile se k němu muž otočil zády a opět se rozešel k jeho vozidlu, temný zrak mu automaticky spadnul na jeho kulaté pozadí ukryté pod tmavě modrými montérkami.

Šedovlasý mechanik poté předal Itachimu klíčky od vozidla a vyzval ho k tomu, aby ho následoval do druhé malé kanceláře, kde měl pro něj od otce vystavenou fakturu k zaplacení za provedenou práci.

,,Hotově nebo kartou?" zeptal se ho starší muž.

Černovlásek na něj zmateně zamrkal. Doteď byl zcela zažraný do svých myšlenek a nějak vůbec nevnímal to, co se teď a tady právě dělo.

,,H-hotově," vydechl nakonec, když se vzpamatoval a už lovil peněženku z náprsní kapsy saka.

Vyndal požadovanou částku i s tučným dýškem a položil peníze na stůl.

,,Ještě jednou bych vám chtěl poděkovat za tu páteční pomoc," pronesl pak s mírným úsměvem na rtech.

,,To nestálo za nic," kývnul mu muž hlavou.

Celou dobu na něm visel pohledem, aniž by se staral o bankovky na stole. Jako kdyby snad čekal na něco víc.

,,Eh a... Taky mi došlo, že... Jsme se ani nepředstavili," polknul nakonec tmavovlásek a mírně se pod tím tmavým pohledem ošil, ,,jsem Itachi."

Natáhnul k němu zdvořile ruku.

,,Kakashi."

Mladší z dvojice nechápal, jak se mu pod tím jednoduchým pohybem, kdy mu druhý stisknul ruku, tak moc rozbušilo srdce a jeho tělo se začalo nepatrně třást.

,,Hm, t-takže, když už se teda známe," pousmál se trochu nervózně a odkašlal si.

Neměl zrovna ve zvyku zvát někam starší lidi, ale u tohohle muže prostě tu výjimku udělat musel. Něco ho na něm neskutečně lákalo a on chtěl zjistit, co to je.

Kakashi jen tiše vyčkával, co z černovláska nakonec vyleze.

,,Máte po práci čas? Rád bych vás na něco pozval, jako vděk. Minule jste mě sice odmítnul, ale nenechám to jen tak být. Samozřejmě pokud nemáte zájem tak-" začínal se do toho zbytečně zamotávat.

,,Moc rád."