Pondělní sezení probíhalo poněkud normálně. Co jsem si tak všimnul, snažil se co nejvíc soustředit na všechny moje otázky ohledně jeho a jeho rodiny. Snažil se co nejméně koktat, strnule na mě zírat nebo rudnout jako rajčátko. Možná několikrát jsem si povšimnul, že se nenápadně ode mě na pohovce vzdaluje, jako kdyby mu najednou byla moje blízkost nepříjemná. Nebudu lhát, byl jsem z toho trochu zmatený, ale nedával jsem nahlas nic najevo. Když se dokázal svým rodičům po nějaké době svěřit, měl by snad dokázat i říct, že mu už moje přítomnost vedle něj vadí, no ne? Nebo bych se prostě měl zachovat jako profesionál a jít si sám od sebe sednout na svoje místo a přestat porušovat svoje jasně daná pravidla a zásady.

Stejně mi ale připadalo, že je sem tam trochu mimo, jako kdyby to nedokázal kontrolovat. Sice se soustředil, ale ne tak úplně. Trochu jsem si přišel, jako když hučím do zdi. Na co sakra myslí?!

,,Hej, vnímáš mě?" nakonec jsem to nevydržel a s pozvednutým obočím jsem mu zamával rukou před očima.

Naklonil jsem se k jeho obličeji opět tak strašně blizoučko a zaměřil se hlavně na jeho modré oči. Není zhulenej? Nebo jinak zdrogovanej? Tyhle záseky přece nejsou normální.

Vypadalo to, jako kdyby najednou ztratil dech a nemohl se nadechnout. Zorničky se mu rozšířily, když jsem mu tak zblízka zkoumal obličej. A než jsem se stačil nadát, najednou jeho tělo vystřelilo kupředu a on přitisknul svoje rty na ty mé. Překvapeně jsem zamrkal a sám jsem vytřeštil oči. Oh, do prdele! Měl tak měkké, poddajné a hebké rty. Tělem se mi najednou rozlil až moc příjemný pocit blaha. Tisknul se na mě s jasnou naléhavostí a přitom držel pevně zavřená víčka, jako kdyby se něčeho bál. Nic víc, kromě toho, že držel své rty na těch mých nedělal. Nepohyboval s nimi, nesnažil se mi do pusy nutně vecpat jazyk. Jen držel. Byla to skoro jako taková ta první dětská pusa. Ale přesto to bylo příjemné, až se mi zamotala hlava. Silou vůle jsem se přemohl, abych mu nevyšel vstříc a neukázal mu, že když už chce někoho líbat, tak by to měl dělat pořádně.

Avšak v hlavě se mi po několika vteřinách rozezněl varovný hukot, že tohle jednání je prostě nepřijatelné. Tohle prostě nesmíme. Vztáhl jsem tedy ruce, a i když jsem vážně nechtěl, zatlačil jsem jimi do jeho hrudníku a zlehka jej od sebe odstrčil.

,,Co to děláš?" zeptal jsem se ho skoro až vyčítavě.

Ten kluk si vůbec neuvědomoval s čím a hlavně s kým si vlastně zahrával.

On místo toho, aby mi nějak smysluplně odpověděl, jenom zrudnul, zajíknul se a vystřelil z pohovky. Popadnul svůj školní batoh, který se válel na malém koberečku.

,,P-pro-promiňte!" vykvíknul a vyletěl z místnosti jako torpédo.

Nechápavě a dost strnule jsem seděl na pohovce a přemítal si v duchu jeho jednání. Rty mi příjemně brněly po tom měkkém doteku a chtěl jsem prostě další. Jenže... To prostě nešlo.

Nechtěl jsem ho odmítnout, nechtěl jsem na něj být nějak nepříjemný, jen jsem mu pouze chtěl vysvětlit, že by tohle dělat neměl. Ne, když jsme ve vztahu terapeuta a pacienta. Nejspíš to prostě pobral špatně.

S tichým povzdechem jsem se zvednul z pohovky a zvedl levé zápěstí, abych se ujistil, kolik je hodin. Zmizel mi z dohledu o dobrých dvacet minut dřív. No, co nadělám. Můžu jenom doufat, že se tu příště zase objeví. Rád bych mu to objasnil. Doufám, že si to opravdu nevzal jako nějaké odmítnutí a nic si neudělá. Přece jenom naše schůzky nejsou tak úplně u konce a ještě nejsem zcela přesvědčený o tom, že je všechno v pořádku. Nehledě, že tenhle incident by s jeho psychikou mohl nehezky zamávat, když jsem si uvědomil, jak jsme se několikrát bavili o jeho vztazích.

Byl jsem si vědom toho, že bych toto měl zapsat do zprávy o pacientovi, ale tak nějak jsem jednou přivřel obě oči. Nechtěl jsem mu nijak uškodit.

***

Dny do čtvrtečního sezení se mi kupodivu táhly jako blázen a já se už nemohl dočkat, až ho konečně uvidím. Ta pitomá obyčejná pusa se mnou dokázala zamávat natolik, že jsem se skoro nesoustředil na svojí další práci a na to, že mým pacientem není jenom on. Je normální, aby s někým něco tak obyčejného až tak moc zamávalo?! Nikdy, opakuju, nikdy mě snad nic tak nerozhodilo, jako právě tohle. Nemohl jsem to dostat z hlavy a dokolečka jsem na to myslel.

Konečně odbyla půl třetí a na moje dveře se ozvalo trochu nejisté zaklepání. Vyzval jsem dotyčného a s bušícím srdcem jsem doufal v to, že se ve dveřích neobjeví jeho matka s omluvou, že její syn nedorazí. Ne. Díkybohu tam opět stál on.

Rozpačitě a roztěkaně mě pozdravil a trochu nemotorně za sebou zavřel a nejspíš ho udivilo, že stejně tak, jako posledních několik sezení, sedím na pohovce a ne ve svém křesle. Se sklopenou hlavou se přiloudal k pohovce a posadil se na ní v dostatečné vzdálenosti ode mě, z čehož mi obočí vylétlo nechápavě vzhůru, ale hned na to jsem nasadil svou obvyklou klidnou a nicneříkající masku.

,,V pondělí si zmizel, aniž bys mi nějak vysvětlil svoje chování," řekl jsem pomalu.

On jenom zase trapně sklopil zrak.

,,Ukaž mi ruce," požádal jsem ho.

Měl jsem prostě takové to neblahé tušení, že si něco udělal. A už jenom jeho reakce, kdy sevřel pevně víčka k sobě, stisknul pěsti a zavrtěl hlavou mi potvrdila, že bylo správné.

,,Ukaž mi ruce," zopakoval jsem znovu a tentokrát jsem použil o něco přísnější hlas.

Znovu zavrtěl hlavou.

,,Nenuť mě, abych se podíval násilím."

Zhluboka si povzdechnul a vykasal si levý rukáv mikiny. Přisednul jsem si blíž k němu a chytil jeho paži do své ruky. Sklonil jsem zrak a prstem jsem přejel po malé a ještě ne zcela zahojené rance.

,,Chtěl sis zase ublížit?"

Přikývnul.

Nepříjemně mě z toho bodlo v hrudníku.

,,J-jo, ale... Vzdal jsem to. Došlo mi, že to nemá cenu. Nic bych tím nevyřešil," zašeptal pořád se sklopeným pohledem.

Nic jsem na to neřekl a to ho nejspíš donutilo zvednout konečně pohled a zadívat se mi do tváře.

,,A... Vysvětlíš mi teď proč si tak zbaběle zdrhnul, když jsem se tě zeptal, co to děláš?" zeptal jsem se.

,,Uh?!" vyheknul trochu překvapeně, ,,N-nebylo to snad ja-sný? Políbil jsem vás! A-a... A vám se to očividně nelíbilo! Tak jsem radši šel!"

Ušklíbnul jsem se. Jo, jak jsem si myslel. Vyložil si to prostě špatně. Nedokázal zapojit mozek a přijít na to proč jsem se odtáhnul. Jaký byl asi ten hlavní důvod?

,,A jak si můžeš bejt tak jistej, že se mi to nelíbilo?" pozdvihnul jsem zvědavě obočí.

,,Ta-ta-tak jste ne-nespolupracoval, krucinál! Co jsem si jako měl myslet?! A-a pak jsem se zeptal, co dělám! Tak jak jsem mohl asi usoudit, že vám to není proti srsti, když všechno svědčilo o opaku?!"

Pořád jsem držel jeho paži ve své ruce. Její horko mi prostupovalo skrze konečky prstů a proplouvalo mi žílami do všech koutů těla.

,,Jsem tvůj psycholog... Ty můj pacient... Říká ti to něco?" zamumlal jsem jemně.

Nechápavě se na mě podíval.

Vážně mu to asi ještě nedošlo. Můj stisk zlehka zesílil a bříškem palce jsem mu pohladil kousek zdravé kůže. Pousmál jsem se nad tím, jak mu na tom místě naskočila husí kůže.

,,Nemůžu si nic začínat se svými pacienty. To je protizákonné," promluvil jsem po chvilce ticha vysvětlení.

Teď už by ti to mohlo dojít, ne?

,,E-ehm... Ta-takže?" vykoktal.

,,Takže to, že jsem nespolupracoval neznamená, že se mi to nelíbilo, jen jsem to dle zákona ani udělat nesměl. Už tak jsem to strpěl o mnoho déle, než jsem měl a doufám, že si si vědom toho, že jsem to měl napsat do zápisu," podíval jsem se na něj vyčítavě, ,,ale neudělal jsem to."

Hádám dobře, že o žádným zápisu nemáš ani tušení, co? No, to nechme raději být. Nemá smysl se v tom dál šťourat.

,,Uhm, ď-díky," přikývnul a opět sklopil pohled.

,,Viděl bych to tak, že si o tom promluvíme příští čtvrtek, až tu budeš sedět naposledy," odkašlal jsem si a už jenom tahle věta v něm nejspíš zažehla malilinkatý plamínek naděje.

Jemně jsem se nad tím pousmál a pak jsme oba najeli už na naše klasické povídání. Bral jsem to za téměř ukončenou věc.

***

Na naše poslední setkání jsem se opravdu těšil. Doufal jsem, že za tu dobu nezměnil názor a bude chtít pokračovat v tom, co načal, protože já bych to moc rád dotáhnul až do úplného konce.

Kdo ví, jestli to s ním bude jenom takové to chvilkové poblouznění, nějaká jednorázovka, nebo jestli to třeba časem přejde v něco silnějšího a pevnějšího. To sám nemohu říct, vlastně můžu jenom doufat. Nikdy bych si nemyslel, že se pohrnu do nějakého povyraženíčka se svým bývalým pacientem, ale všechno je jednou poprvé, ne?

***

Konec našeho posledního sezení se zoufale blížil a já si všímal, jak je roztěkaný, neustále si poposedává na místě a očima sleduje velké nástěnné hodiny nad dveřmi. Já se snažil chovat zcela normálně, jako kdyby to bylo sezení jako každé jiné. Chtěl jsem ho trochu napínat a vlastně jsem si to i dost užíval. Kdo ví, co se mu honilo v té jeho blonďaté makovici. Klidně by si mohl i myslet, že jsem svoje milé a vlídné chování jenom předstíral, abych ho donutil dochodit těch pár hodin a měl ho konečně z krku. Určitě nad touhle možností taky uvažoval, ale to mě ani ve snu nenapadlo.

Hodiny konečně odbyly pátou a tím bylo naše sezení u konce. Zaklapl jsem poznámkový blok a vstal jsem z pohovky. Přešel jsem ke svému pracovnímu stolu a začal tam srovnávat svoje věci jenom proto, abych si ověřil, jak se zachová. Zaslechl jsem, jak z čisté nervozity začal mírně podupávat nohou, načež jsem se musel ušklíbnout. Jak nedočkavý.

Konečně jsem měl všechno srovnané. Možná až moc precizně, ale jak jinak jsem měl natáhnout čas? Otočil jsem se k němu čelem a dlouhými kroky k němu přistoupil. Jeho oči byly doširoka otevřeně a doslova mě hltal pohledem. Zastavil jsem se přímo před ním a za bílou mikinu jsem si ho přitáhnul do stoje. Chtěl jsem, aby mi byl pořádně na blízku.

,,Naše schůzky jsou u konce, pane Uzumaki," pronesl jsem vážným hlasem.

Kdybych se nedokázal tak perfektně ovládat, nejspíš bych se musel rozesmát nad tím, jak se ten kluk teď tvářil. Na svojí škodolibosti a zlomyslnosti bych měl vážně asi trochu zapracovat. Byl bych nerad, aby to s ním tady švihlo.

Ještě chviličku jsem ho držel v pro něj sakra nepříjemném napětí, než jsem se mírně pousmál a sklonil k němu hlavu.

,,Teď se můžeme scházet za zcela jiných okolností," zamručel jsem tiše a políbil ho tak, jak se sluší a patří.

Tvrdě, vášnivě a pěkně s jazykem. Přimhouřil jsem oči nad tím, když se kolem mého krku omotaly jeho paže a to mladé pevné tělo se na mě žádostivě přitisklo.

A jak to bylo mezi námi dál? No... To už je poněkud jiný příběh.