,,Minule jsme možná nevykročili zrovna nejlépe," začal jsem hned na uvítanou, když se mi opět ve dveřích kanceláře zjevil blonďatý mladík.

,,Hm," zamručel mi jenom nevýrazně v odpověď.

Šel se rovnou posadit, aniž bych ho vybídnul. To byl docela pokrok. Nejspíš se smířil s tím, že sem prostě docházet musí, ať se mu to líbí nebo ne.

,,Poškozoval si se teď ty dva dny, co jsme se neviděli?" zeptal jsem se ho a nalistoval si popsanou stránku v bloku s jeho případem.

Během těch pár dní, co jsme se neviděli, jsem si svoje poznámky prošel několikrát a dostal jsem se nejspíš k hlavnímu problému. Teď se to muselo jenom potvrdit.

,,Ne," zavrtěl hlavou.

,,Došlo mi, že velkou část tvého trápení způsobují rodiče, ne-li úplně celou," pronesl jsem klidným hlasem.

Doufal jsem, že jsem se trefil. Za ta léta, co už tuhle práci vykonávám, mou kanceláří prošli už stovky lidí s různými problémy, trablemi a trápeními. Měl jsem tolik možností nahlédnout do různých zákoutí lidské duše, že už v poslední době nebylo zase tak úplně těžké odhadnout, co komu bylo a s čím se potýkal.

Překvapeně se na mě podíval a já se jenom vědoucně ušklíbnul. Bingo! Takže problémy s rodiči, hm?

,,Bylo to patrné z tvé první věty v předchozím sezení," vysvětlil jsem mu.

,Moje matka ví úplný hovno o tom, co se se mnou děje.'

Tohle byla ta první poznámka, kterou jsem si napsal a kterou jsem si několikrát zakroužkoval. Nějak jsem tušil, že bych se měl právě soustředit na jeho matku a otce.

Velká spousta dětí si myslela, že za jejich problémy stojí právě výchova jejich rodičů anebo taky jejich nezájem o ně. Záviděla ostatním dětem, které měly se svými rodiči pevný, přátelský a láskyplný vztah.

,,Základními motivy záměrného sebepoškozování je hned několik. Každý to dělá z jiného důvodu. A zrovna u tebe jde podle mě například o snahu uvolnit negativní emoce, ventiluješ tak hněv, zlost nebo beznaděj. Užíváš fyzickou bolest pro zmírnění té psychické. Snažíš se o vynášení vnitřních pocitů na povrch způsobem neverbální komunikace. Snažíš se o obrácení pozornosti na sebe, potřebuješ tím šokovat, ukázat trochu rebelie a čekáš, kdy si toho konečně někdo všimne," řekl jsem mu trochu ve zkratce.

Zíral jsem na mě s pootevřenou pusou.

,,Vaši hodně často pracují, že?" tipnul jsem si.

Přikývnul.

,,A nemají na tebe čas."

Znovu přikývnul.

,,A ty tímhle, dejme tomu, demonstrativním činem chceš na sebe upoutat jejich pozornost, aby ti věnovali aspoň několik málo minut svého času."

Zdálo se mi to, nebo se mu opravdu zalesklo v očích?

,,Není to jenom kvůli nim... Teda... Z větší části ano, ale nemůžou za to jenom oni," dostal jsem potichu ze sebe.

,,A kdo za to může další, aby to bylo kompletní?"

Chvíli bylo ticho, než se odhodlal k odpovědi.

,,Já."

,,Ty?" pozdvihnul jsem zvědavě obočí.

,,Přijdu si, že nejsem pro nikoho dost dobrej," povzdychnul si.

,,Matka říkala, že jsi ve škole dost oblíbený a máš spoustu kamarádů," namítnul jsem.

Potřeboval jsem zjistit ještě o trochu víc.

,,Myslím jako," trochu zrudnul, ,,vztahově. Nejsem pro nikoho dost dobrej do vztahu."

,,Oh," zarazil jsem se, když mi to konečně došlo.

No jo, i moje bystrost má svoje hranice. Vlídně jsem se na něj usmál. Projevil jsem konečně taky trochu jinou emoci, než abych se na něj chladně a nepřístupně tvářil, nebo se na něj jenom ušklíbal.

,,To jsi tak neschopnej v líbání nebo projevování milých gest? Či máš snad jiný problém?" pozdvihnul jsem obočí a se zájmem se podíval do jeho rozkroku.

Jen na pár sekund, abych naznačil, co tím vlastně myslím. Tímhle jsem chtěl ulevit na poněkud dusnější atmosféře, která tady už od minule panovala. Když bychom se dokázali spolu bavit trochu nezávazněji, volně a možná i trochu s vtipem, bude mnohem větší šance na to, abych mu dokázal pomoci.

Roztomile zrudnul a rukama si okamžitě zakryl svůj zahalený rozkrok, jako kdybych tam snad něco mohl přes látku kalhot spatřit. Pobavilo mě to.

,,Ne! Tak s tímhle problém teda rozhodně nemám!" vykřiknul zahanbeně.

Ušklíbnul jsem se. Byla by škoda kdyby ano.

,,Jen... Přitahují mě, ehm... No, starší a-a," zakoktal se, ,,pro ně jsem pořád děcko, co nevydrží chvíli na jednom místě. I když se snažím jak chci, svoji povahu prostě nezapřu."

,,Tak jsi nejspíš nenašel ještě tu pravou," pokrčil rameny.

,,P-pravýho," přiznal a sklopil pohled.

Ale ale ale... Tak tohle mě opravdu zaujalo. Takže ho přitahují starší muži?

,,Stydíš se za to, že jsi gay?" zeptal jsem se a snažil se, aby v mém hlase nebyl znát patrný zájem o tohle téma.

I tohle může být příčinou sebepoškozování, když se člověk nedokáže smířit se svojí orientací a myslí si, že tím, že ho přitahuje stejné pohlaví, je s ním nutně něco špatně. Kluku, už dávno nejsme ve středověku nebo v době před třiceti, čtyřiceti lety.

Beze slova jenom zavrtěl hlavou.

,,Tak proč se mi nepodíváš do očí a neřekneš to nahlas?" vyzval jsem ho.

Zkousnul si spodní ret. Ví ten kluk, jaká je tohle vlastně zbraň?

Nakonec zvednul trochu ostýchavě zrak a zadíval se mi do tváře.

,,Jsem gay a-a nestydám se za to," pípnul přiškrceným hlasem.

Sám jsem se musel kousnout do vnitřku tváře, abych se znovu neušklíbnul. Upřímně tohle bylo trochu vtipné, ale nechtěl jsem ho tím nijak zesměšnit. Bohužel jsem se neubránil a ušklíbnul jsem se.

,,Vaši o tom vědí?" zajímalo mě dál.

,,Jestli mě vnímali, když jsem jim to říkal, tak ano," pokrčil nezaujatě rameny.

,,Fajn. Napřespříště bychom si mohli udělat skupinový sezení."

,,Skupinový sezení?"

,,Pozvu i tvoje rodiče a pěkně z očí do očí proberete svoje problémy mezi sebou."

,,To není dobrý nápad."

,,Proč myslíš?"

,,Nebudou mít čas. Nebo aspoň jeden z nich," vydechnul dost zklamaně.

,,Postarám se o to, aby si ten čas udělali," mrknul jsem na něj.

Skupinové sezení bude velmi důležitý krok pro všechny tři. Tuhle metodu používám opravdu velmi rád, protože není nic lepšího, než když si problémy a trápení může člověk vyříkat z očí do očí. Nejlepší je samozřejmě probírat to tady, aby z toho nevznikla nějaká zbytečná hádka nebo nepříjemnost, popřípadě abych do toho mohl kdykoliv zasáhnout. Tohle je vlastně taková neutrální půda a to, co se tu řekne, má pak velký vliv na všechno ostatní.

***

Tentokrát naše sezení proběhlo až do úplného konce bez toho, aniž by se v jeho průběhu sebral a odešel tak, jako minule. Což byl vážně velký pokrok. Bylo vidět, že už se začíná pomalu uvolňovat a je svým způsobem rád, že jsem si všimnul možná opravdu skutečného důvodu, který ho trápí a který zapříčinil to, že na sebe sáhnul. Uvidíme, jak to bude probíhat dál.

Dnes to s ním bylo opravdu takové uvolněnější. Byl více hovorný, možná i otevřenější a já si tak mohl začít dělat pomalu obrázek o tom, jaký ten kluk ve skutečnosti je.

Kdybych ho potkal jen tak na ulici, rozhodně by se mi, co se vzhledu týče, zalíbil na první pohled. Ten blonďatý rozcuch, azurově modré oči, zvláštní jizvičky na tvářích... Hmm... Na ty se ho budu muset zeptat, od čeho je má, jsou docela roztomilé. Krásně snědá pleť a kdo ví, jaké tělo se skrývá pod tou haldou oblečení. Má příjemný mírně nakřáplý hlas. Upřímně by mě vážně zajímalo, jak se tenhle kluk chová v normálním prostředí. Mám za to, že určitě bude překypovat hyperaktivitou a bude pro každou špatnost a blbost se svými kamarády, přesně tak, jak se na jeho věk sluší a patří.

Kdybych ho potkal na neutrální půdě, rozhodně by mě zaujal a upřímně bych si dal říct. No co, zase tak starej jsem nebyl a kdo v mým věku nemá rád zajíčky, že? Tohle by asi neměl říkat psychoterapeut, ke kterýmu dochází velká většina mladistvých, ale co už. Každej má něco.

***

- O pár dnů později -

,,Tak jak si se měl?" zeptal jsem se ho zdvořile v pondělí, na našem dalším sezení, když se usadil na pohovce.

Tentokrát mě při příchodu dokonce i pozdravil. Bod pro něj.

,,Uhm, n-no... Kupodivu dobře."

,,Proč kupodivu?"

,,No... Bylo to takový zvláštní. Už od čtvrtka."

Pozdvihl jsem tázavě obočí a němě ho pobídnul, aby pokračoval a trochu více mi to objasnil. Vzhledem k tomu, jak se ale tvářil, bych si netipoval, že se stalo něco zvláštního ve zlém slova smyslu.

,,Čekala na mě máma. Už to bylo docela podezřelý. Myslel jsem, že mě tu jenom vysadí a ne, že tu na mě počká, nebo pro mě přijede. V autě mi řekla, že musíme cestou domů na nákup. Bylo mi divný, že nejde do práce. Na to mi řekla, že táta je doma a vaří. Táta vařil naposledy před osmi lety a na společný večeři jsme se sešli po kdovíjak dlouhý době a... Bylo to fajn. Byla to milá změna. Vypadali jsme zase jako normální rodina. Povídali jsme si. Skoro o všem. Jediný, co bylo tabu byla jejich práce a moje docházení sem, za což jsem byl fakt vděčnej. V pátek jsme se neviděli. Než přišli z práce, já se odešel bavit a vrátil se někdy nad ránem. V sobotu jsme šli do kina a včera jsme se váleli téměř celej den u filmů a seriálů." shrnul mi události posledních dní.

Zaujatě jsem na něj koukal a bedlivě ho poslouchal. Vážně mě zajímalo, jak poslední dny strávil. Bylo to hodně důležité pro naše další povídání a celý průběh jeho terapie.

Neušlo mi, že se mi moc nechce dívat do očí, jen jsem ještě nedokázal určit proč. Pořád těkal pohledem po místnosti, nebo se mi díval na ruce, na nohy, prostě kamkoliv jinam, než byl můj obličej.

,,Tak to je výborné," zhodnotil jsem nakonec a spokojeně přikývnul.

Dělali pokroky. Sami od sebe. To je opravdu fantastické.

,,Jo... Je to zvláštní, jak se to najednou obrátilo."

,,Ale jsi rád ne?"

,,Byl bych radši, kdyby se to stalo dřív, než jsem si začal dělat to, co mám teď na rukách," zamručel posmutněle a najednou byl trochu bez nálady.

,,Rozumím ti, ale nejspíš tvé neverbální volání o pomoc uspělo. Tím samozřejmě nechci říct, že to, co jsi dělal, bylo správné. To rozhodně ne. Každé tělo je unikát a my bychom jej neměli poskvrňovat vlastními neuváženými činy. Rozumíš mi viď?"

Přikývnul.

,,Já... Už jsem nevěděl, jak z toho ven. Neposlouchali mě, nevnímali mě. Přišel jsem si doma jako vzduch," utrousil.

Začal se mi sám od sebe svěřovat. Tak to je další pokrok. Vypadalo to dost nadějně. Tenhle kluk nakonec nebude tak velký oříšek, jak se naše první sezení mohlo zdát.

,,A tvý partneři se k tobě chovali jak? Říkal jsi, že jsi to dělal z části i kvůli nim a kvůli tomu, že sis pro nepřišel dobrý," zajímalo mě dál a zabruslil jsem na naše minulé téma.

,,Uhm, n-no," zrudnul, ,,chovali se ke mně normálně. Nikdo z nich mě nijak netýral, nebo do něčeho nutil, jestli máte na mysli tohle, ale ve finále jsem si přišel jenom jako jejich nějaká sexuální hračka, chápete mě, ne? Prostě si starší chlápek zašuká se zajíčkem a hned se cítí mladší, ale aby s ním vydržel a toleroval jeho pubertu, to už ne, to už je na něj moc.

Ušklíbnul jsem se nad jeho proslovem a on nad tím jenom protočil očima. Jistě, v nějakých ohledech měl určitě pravdu. Každého staršího člověka, ať už je to muž nebo žena, potěší, když o něj má zájem někdo mladší. To ale rozhodně neznamená, že by si z mladšího partnera měli udělat svoji uspokojivou sexuální hračku. I ve vztahu, kde je několikaletý rozdíl by měla panovat rovnocennost.

,,Jednou se určitě někdo najde. Co třeba hledat taky někoho, kdo by byl blíže tvému věku? To tě nenapadlo?" zeptal jsem se.

Ne, že bych ho snad chtěl nějak navádět, aby změnil svůj styl ve výběru partnerů, ale občas to prostě pomohlo. Kdyby měl někoho stejně starého vedle sebe, ubyla by mu troška trápení.

,,Nemám zájem o nikoho stejně starýho nebo dokonce mladšího. Prostě mě přitahují starší typy, za to nemůžu," pohodil rameny a zase uhnul pohledem.

Chvilku bylo ticho. Takové klidné příjemné ticho. Žádné dusno.

,,Ukážeš mi teď svoje ruce?" optal jsem se klidně.

Nenakázal jsem mu to. Chtěl jsem, aby mi začal trochu víc důvěřovat.

Bylo na něm vidět, že chvilku přemýšlí, než nakonec slabě přikývnul.

Postavil jsem se tedy ze svého křesla a přistoupil jsem k němu. Zlehka mi do nosu udeřila vůně jeho jemného parfému. Sednul jsem si vedle něj, abych mu mohl být blíž a hlavně abych lépe viděl na to, co mě zajímalo a co mi měl ukázat.

Pár sekund se ještě trochu ostýchal, než si nakonec s jemným povzdechem vykasal rukávy mikiny a odhalené předloktí si složil do klína.

Ač to možná bylo trochu nevhodné, chytnul jsem ho zlehka za levou ruku. Ucítil jsem, jak sebou mírně trhnul a napjal se. Jeho kůže byla na dotek horká a jemná. Přitáhnul jsem si jeho ruku blíž k sobě, abych jí mohl lépe prozkoumat. Konečky prstů jsem zaujatě přejížděl po světlých jizvách a slabých stroupkách a trochu nespokojeně jsem krčil obočí.

Proč si musí člověk zohavovat svoje tělo? Nehledě na to, jak pěkné může být. Nikdy jsem to nepochopil. I když se člověk mohl trápit a dusit se čímkoliv, tohle přece nebylo řešení.