Sákra, dneska vůbec ale vůbec nestíhám :D Gomene, že první část vychází tak pozdě :D 

Nuže... Stejně jako jsem se u tohoto shipu rozepsala loni, tak to tak bude i letos :D Tentokrát to bude ale z Madarova pohledu na minulou povídku Sebepoškozování, abyste věděli, co se i jemu honilo hlavou ^-^

Jinak všem přeju krásné prožití vánočních svátků, bohatého Ježíška/Santa Clause/ dědu Mráze nebo kdo k vám všechno chodí a hlavně si užívejte pohodu a klid ^-^

- Madarův pohled -

Seděl jsem v křesle a sledoval před sebou sedící rusovlasou ženu, která rychle mluvila a horlivě gestikulovala rukama. Před pár dny jsem si s ní volal a dohodl si schůzku, protože měla starosti a nejspíš i problémy se svým mladým a rozverným synáčkem. Bral jsem to jako takovou tu nudnou klasiku - rodiče si prostě nedokáži poradit se svým pubertálním děckem, a když konečně přijdou na to, že na něj prostě nic nezabírá, pošlou ho ke cvokaři. Bylo to upřímně dost smutné, ale bylo to tak. Podle mě s ním prostě a jednoduše mlátila puberta všemi couly, jelikož když jsem před několika minutami vystrčil hlavu z kanceláře a zval jeho matku dovnitř, nestál jsem mu ani za pohled. Což mi na jednu stranu bylo upřímně fuk, devět z deseti děcek, které sem dotáhnout rodiče, se takhle chovají. On nebyl žádná výjimka.

,,Rozumím, paní Uzumaki. Teď vás poprosím, abyste odešla a poslala mi ho sem zpět samotného. Dnešní první sezení by se nemělo moc protáhnout, takže na něj klidně můžete počkat na chodbě," vyzval jsem ji slušně k odchodu a postavil se z křesla, abych se s ní mohl rozloučit.

,,Moc vám děkuji, pane Uchiho, opravdu nevím, co se mu honí hlavou a vy jste pro nás něco jako záchrana, pokud zjistíte, co ho trápí," usmála se na mě vlídně.

Jen jsem jí na srozuměnou pokýval hlavou. Takhle na první pohled se zdála jako milá a starostlivá matka, ale občas zdání klame. Mluvím z velké škály zkušeností.

Hned co odešla jsem se posadil zpátky a nalistoval si prázdnou stránku v bloku a z náprsní kapsy černé košile jsem si vytáhl tužku.

O pár sekund později jsem ho konečně uviděl stát ve dveřích. Byl docela vysoký, snědá pleť, blonďaté rozcuchané vlasy a velké azurově modré oči. Tvář měl ale nepříjemně nazlobeně staženou. Ani jsem se moc nedivil. V jeho věku byla nasranost na všechny kolem sebe naprosto normální, nehledě na to, že si musel vytrpět sezení tady se mnou. Všimnul jsem si, že i on si prohlíží mě. Nejspíš si se mě snažil nějak zaškatulkovat a přemýšlel, jaké nejvhodnější chování by možná měl ke mně zvolit. Upřímně mi k němu vůbec neseděl fakt, že se tu jeho matka stavila s problémem, že se její dítě sebepoškozuje. Ale občas je všechno jenom přetvářka a člověk nikdy neví, co se skrývá za maskou přetvářky.

,,Posaď se, klidně si lehni, prostě si udělej pohodlí," vyzval jsem ho a rukou mávnul ke kožené sedačce, kam si moji pacienti sedávali.

S povzdechem se k ní vydal a sedl si. Založil si vzpurně ruce na prsou v klasickém obranném gestu.

,,S tvou matkou jsem si krátce povídal o tom, se s tebou děje," začal jsem zlehka.

Ignoroval jsem fakt, že jsme se ani nepozdravili. Většinou to s těmihle mladými a nevychovanými tupci chodí.

,,Moje matka ví úplný hovno o tom, co se se mnou děje," odfrknul si a trhnul hlavou.

Zlehounka jsem pozdvihl obočí a na prázdný list stránky jsem si něco rychle poznamenal. Tyhle poznámky jsou pak pro mě hodně důležité, abych mohl přesně určit, jaký má dotyčný problém a jaké by bylo nejvhodnější řešení.

,,Takže... Tvoje matka říkala, že si nevšimla, že by si měl nějaké problémy ve škole, až na nějaké normální pubertální drzosti, a tuším dvě rvačky, s tebou nejsou žádné zvýšené problémy. Prý se učíš velmi dobře a kamarádů máš taky dostatek. Dokonce se zmínila, že jsi i dost oblíbený mezi svými vrstevníky," začal jsem a odpapouškoval tak trochu to, co mi tu jeho matka líčila a jak ho popisovala.

Někde se prostě začít muselo.

Ušklíbnul se.

,,Jistě, protože to se školou nemá taky nic společnýho," odseknul mi.

,,Tak... Proč si to tedy udělal?" zeptal jsem se ho zvědavě.

Ne, vážně jsem si nemyslel, že by mi to hnedka všechno vysolil. Už jenom ten jeho postoj a mluvení vypovídalo dost o tom, že se mu nechce o ničem mluvit. Bude se snažit vykrucovat, dělat chytrýho. Bude drzý a ironický. Všechno jenom proto, aby svoje problémy ututlal hluboko v sobě.

,,A neměl byste na to přijít vy?"

No neříkal jsem to? Musel jsem se ušklíbnout nad tím, že jsem měl jako obvykle pravdu.

,,Jsem tu od toho, aby sis vůbec ty sám uvědomil, proč si to dělal a taky přišel na to, že je to špatné," řekl jsem mu na to.

Vlastní uvědomění svých činů je milionkrát lepší, než když vám to někdo všechno naservíruje přímo pod nos. Má to mnohem větší sílu a váhu pro člověka samotného.

,,Určitě ti musí být jasné, že když nebudeš spolupracovat, budeš sem docházet pořád, dokud neuvidím nějaký pokrok. Nebo chceš v horším případě být zavřenej někde v ústavu?" zeptal jsem se ho, když mlčel.

,,Nejsem magor!"

,,To neříkám, ale pokusil jsi se o sebevraždu."

,,Nepokusil! Kdyby máma nebyla tak tupá, všimla by si, že všechny ty řezy šly mimo tepny! Nešlo mi o to se zabít, chtěl jsem si jen ulevit!" vykřiknul na mě vztekle.

No vida, už se pomalu někam dostáváme. Takže si chtěl ulevit? Něco ho tíží a tím pádem si myslel, že by mu pomohla nějaká fyzická bolest, která by dokázala přehlušit tu fyzickou? Nejspíš.

,,A proč?" vyzvídal jsem dál.

Jeho vzteklé chování se mnou absolutně nehnulo. Spousta lidí v jeho věku takhle reaguje. Vzteklost, agrese, nespolupráce.

Trhnul hlavou a uhnul pohledem. Na otázku mi ale neodpověděl. Nejspíš se mi prostě nechtěl svěřit. Na jednu stranu jsem se nedivil, byl jsem pro něj cizí a ještě k tomu cvokař. Nevytvořil si ke mně během těch několika minut žádnej vztah.

,,Poškozuješ svoje tělo i jiným způsobem?" zeptal jsem se ho trochu jinak.

Konečně jsem upoutal aspoň ždibet jeho pozornosti, když se na mě nechápavě podíval s pozdvihnutým obočím. Odkašlal jsem si.

,,Sebepoškozování není jenom řezání se do rukou nebo jiné části těla," vysvětlil jsem mu.

Pořád na mě nechápavě hleděl. Měl jsem chuť protočit očima, ale přemohl jsem se.

,,Kouříš?"

,,Občas."

,,Típal sis o sebe někdy cigarety?"

,,Ne."

,,Koušeš se?"

,,Cože?"

,,Jestli se koušeš... Třeba do ruky."

,,Ne, fuj."

,,Vytrháváš si vlasy?"

,,Ne."

,,Vzal sis někdy nadměrné množství léku? Jen abys utlumil to, co tě trápí? Piješ nadměrně alkohol? Bereš drogy?" vychrlil jsem na něj najednou.

Člověk by se možná divil, ale všechno tohle, co jsem vyjmenoval je známkou sebepoškozování. Všechno, čím chtěně nebo nechtěně ubližujeme sobě a svému tělu se dá považovat za sebepoškozování.

,,Uhm... Léky ne... Neřekl bych, že piju nadměrně, jen občas, když je příležitost," pokrčil rameny nakonec.

,,A drogy?"

,,Jasně, že jsem něco zkusil od kámošů, ale pravidelně je fakt neberu."

Přikývnul jsem a opět jsem si do papíru udělal několik poznámek.

,,Víš, že kdyby tě někdo udal na sociálku, že tě viděl pít alkohol, nebo brát drogy, budou z toho mít vaši problémy? Ještě nejsi plnoletý."

,,Děláte, jako kdybych byl jedinej neplnoletej, co se kdy napil, nebo si zahulil trávu."

,,Fajn, posuneme se dál," ignoroval jsem jeho poznámku.

,,Nechci se posouvat někam dál. Já... S tím můžu kdykoliv přestat, takže nevidím důvod, proč bych tu měl s váma trávit další čas," řekl a postavil se na nohy.

,,Sedni si," zavrčel jsem na něj hlubokým hlasem.

Neskončíme, dokud já neřeknu.

Evidentně jsem na něj možná trochu zapůsobil, protože sevřel pěsti a posadil se zpátky na zadek.

,,Kdyby si byl schopný s tím kdykoliv přestat, ani by si s tím nezačal," prohodil jsem jen tak jakoby nic.

No... To není úplně pravda, ale to nemusí vědět.

Odložil jsem svůj poznámkový blok i s propiskou stranou na stolek vedle sebe a spojil jsem si v klíně ruce do stříšky. Zkoumavě jsem se na něj zahleděl a všimnul jsem si, že pod mým pohledem se mírně otřásl.

,,Ukaž mi ruce," pronesl jsem.

,,C-co?" vydechl a překvapeně zamrkal.

Instinktivně si stáhnul rukávy mikiny až ke kloubům na rukách. Copak skrýváš? Vážně je to tak ošklivé?

,,Ukaž mi svoje ruce."

,,Já nejsem žádná figurína na zkoumání!" vyhrknul obraně a znovu se postavil.

Bylo na něm vidět, že toho dneska má až po krk a tentokrát jsem se ho ani nesnažil zastavit, když zběsile opouštěl moji kancelář a prásknul za sebou dveřmi.

Když jsem osaměl, musel jsem se mírně ušklíbnout. Věděl jsem, že už je trochu nahlodanej. Natáhnul jsem se zpátky pro svůj blok a zahleděl se na rychle načmárané poznámky v něm. Něco málo jsem si tam dopsal a odložil ho zase stranou. Ve čtvrtek se nejspíš uvidíme zase. Tedy... Pokud ho sem jeho rodiče dotlačí. Můj šestý smysl mi začal tiše napovídat, že oni v jeho případě budou hrát opravdu velkou roli.