Temari seděla v měkkém křesle a zamračeně, s rukama založenýma na prsou, se dívala na svého bratra, který posedával naproti ní na gauči a na tabletu opět stalkoval svého přítele. Jak už měl kolikrát ve zvyku, když se spolu nějak podobně nepříjemně rozloučili, projížděl všechny jeho sociální sítě a znovu a znovu se díval na spoustu přidaných fotek, kde byl se svým psem. A že jich nebylo zrovna málo...

,,Budeš na mě furt tak blbě koukat, nebo začneš mluvit?" zamručel nepříjemným hlasem, aniž by se na sestru podíval.

,,Dochází ti, že tenhle vztah nebude mít dlouhý trvání?" pronesla jenom příkře svou otázku.

,,Do toho ti nic není," odfrknul si.

,,Fajn," zavrčela na něj a postavila se, ,,opovaž se se mi potom snažit vyplakat na rameni, až tě pošle do prdele."

Byla na odchodu, ale Kankurova slova jí nakonec zastavila.

,,Co mám jako dělat? Nemůžu za to, že se bojím psů."

Blondýnka si povzdechla a otočila se na něj přes rameno.

,,Kankuro... Ani já, ani Kiba a ani kdokoliv jinej, tě přece nenutíme, aby si se stal milovníkem psů, ale tyhle poznámky by sis aspoň mohl odpustit. Myslíš si, že jsem to neslyšela? Nebo, že mi snad není jasný, proč seš kolikrát takhle prudérní a trapně projíždíš jeho fotky, protože žárlíš na to, že fotek se psem tam má víc, než s tebou?"

Sabaku zamkl tablet a s povzdechem si projel krátké a rozčepýřené, hnědé vlasy.

,,Vím, že od toho incidentu prostě psům nevěříš, ale stačí, když se na ty fotky podíváš. Ten pes by v životě nikomu nic neudělal."

,,To nemůžeš vědět. Ten čokl je obří!"

,,Myslíš si snad, že je na tebe každej pes vysazenej?"

Na to jí její bratr neodpověděl.

,,Hele, všechno si pořádně rozmysli, ale věř mi, že mám pravdu v tom, že až dojde na nejhorší a ten kluk se kvůli tobě bude muset rozhodnout, tak to budeš ty, kdo odejde jako poraženej," zamumlala k němu nakonec prostě a poté již opravdu opustila místnost.

***

- O pár dnů později –

Kiba se pomalu loudal ke dveřím, když zaslechl před několika vteřinami zvonek. Nečekal žádné hosty a ani si nevzpomínal, že by si snad objednal nějaký balíček. S tichým povzdechem otevřel a překvapeně zamrkal, když uviděl svého partnera, se kterým se už pár dnů bavil jenom přes zprávy, jak tam stojí poněkud zvláštně oblečený.

,,Uhm, a-ahoj, co tu děláš?" zeptal se ho, ,,A co to máš na sobě?"

Kankuro se jenom trochu nervózně ušklíbnul a bylo na něm vidět, jak každou chvíli kouká škvírkou mezi dveřmi, jestli se tam náhodou neobjeví velká psí hlava. V momentě, kdy tady zazvonil, měl chuť se na patě otočit a mazat co nejrychleji do auta, kterým sem přijel a vypadnout. Nakonec se ale přemohl a vydržel to.

,,Ahoj," kývnul mu, ,,j-já... Jen jsem ti chtěl říct, že o tebe kvůli psovi přijít nechci."

Kiba nechápavě nakrčil obočí a znovu jej sjel pohledem. Vypadal trochu směšně. Byl navlečený v něčem, co hodně připomínalo ochranné návleky na cvičení psů. Radši nechtěl vědět, kde to sehnal.

,,To jsi mi mohl klidně napsat," zabručel mladík s uchechtnutím a ramenem se opřel o futra dveří, ,,nemusel si sem kvůli tomu vážit drahocennou cestu."

,,To seš pořád naprdnutej za to, co sem řekl minule?"

,,Jistě, neomluvil si se," kývnul.

Kankuro protočil očima a potřásl hlavou. Proč musel bejt tak paličatej?

,,Tak ber tohle jako omluvu," zabručel.

,,Nemůžu to brát jako omluvu, když nevím, co to znamená," utrousil menší mladík, ,,oblíknul ses snad do tohodle proto, že si nevěděl, jestli náhodou moje šelma nevystartuje, jen co otevřu dveře?"

,,Ne, no... Možná... Ne, nevzal jsem si to kvůli tomu."

,,Tak co to je?"

,,Já... Nejsem sice úplně připravenej na to, se mazlit s tvým psem, ale... A-asi je načase se mu... Ukázat?"

Inuzuka zaraženě zamrkal. Znamenalo to, že...?

,,T-ty... Ho chceš vidět?"

,,Heh, no... Byl bych rád, kdyby to zvíře bylo na vodítku a moc se ke mně nepřiblížilo," uchechtnul se trochu nervózně, a kdyby mu to silné návleky na rukách dovolovaly, poškrábal by se vzadu na hlavě.

,,Tak proč sis to vzal na sebe?"

,,Pro všechny případy."

,,Hele, Kankuro, já... Nechci tě nutit do něčeho, co nechceš. Tohle... Celej ten tvůj strach je samozřejmě oprávněnej, jen bych byl rád, kdybys prostě akceptoval to, že já miluju psy a jednoho prostě mám doma. Nechci po tobě, aby ses proti svojí vůli přemáhal a snažil se si něco dokázat," snažil se mu to vymluvit.

Ne, že by ho to snad nepotěšilo, ale rozhodně nechtěl přivodit příteli nějaké další trauma. Ne, že by snad na něj měl Akamaru zaútočit, ale přece jenom... To byl prostě velký pes.

,,Ne," zavrtěl hnědovlásek rezolutně hlavou a trochu nemotorně přešlápnul na místě, ,,já to chci udělat. Jen na to musím pomalu a postupně. Ten strach ve mně přetrvává už hodně dlouho a je načase se ho zbavit. A taky prostě o tebe nechci přijít."

Kiba se na něj šťastně pousmál a přistoupil konečně k němu. Povytáhl se na špičkách, aby ho mohl zlehka políbit na rty.

,,Fajn, tak... Já pro něj dojdu, hm? Buď v klidu a hlavně nepanikař."

,,Vezmeš vodítko, že jo?"

,,Jasně."

Ta chvilka, kdy Kiba odešel zpět do domu, aby přivedl Akamara, byla pro mladého Sabaka opravdu příšerná. Začal se nepříjemně potit a ty návleky na jeho těle, které mu chránily paže a nohy, za to opravdu nemohly. Srdce mu začalo bušit o sto šest a po zádech mu tekl nepříjemně studený pot. Začal zrychleně dýchat a v duchu už se smiřoval s faktem, že to prostě nezvládne.

A když uviděl stát Kibu ve dveřích a to obří monstrum, jak se vedle něj s otevřenou tlamou a vyplazeným jazykem posadilo, nasucho polknul a myslel si, že to s ním šlehne. Sice ten pes vypadal naprosto neškodně a přátelsky, ale on si prostě nemohl pomoci.

,,N-nechceš m-mu dát radši ještě náhubek?" pípnul přeskakujícím hlasem a o krok ucouvnul.

,,Neboj se," uklidňoval ho Kiba konejšivým hlasem, ,,dýchej a hlavně nepanikař. Nic ti neudělá, za to ti ručím."

Hnědovlásek tedy udělal přesně to, co mu jeho přítel radil. Zhluboka se nadechnul, vydechnul a ještě jednou to pro jistotu zopakoval. Avšak ani poté se necítil o moc klidněji.

,,Fajn, dobrá práce," usmál se na něj Kiba jemně a povzbudivě, ,,teď pojď blíž."

,,N-nemyslím si, že to zvládnu," polknul poraženě Kankuro.

Tmavýma očima byl zaseknutý na té obrovské, chlupaté, bílé hlavě a hlavně se soustředil na tmavá očka, která si ho zvědavě prohlížela.

,,Tak máme jít blíž nebo ho mám dát dovnitř? Myslím si, že tohle je docela dobrej začátek."

Hnědovlásek se ještě jednou zhluboka nadechnul a bez odpovědi udělal jeden krok kupředu. Pak druhý, třetí a nakonec čtvrtý. Stál jenom metr od zvířete, které se jinak ani nepohnulo ale stále na něj civělo. Dokonce si všiml, že začal zlehka mírně vrtět ocasem, což mu možná dodalo malou kuráž.

,,Skvělý, Kankuro, neboj se, vážně ti nic neudělá," usmíval se dál povzbudivě Kiba a podrbal Akamara na hlavě.

Starší chlapec se nakonec až nadmíru překonal. Aniž by to snad ovládal, jeho ruka se najednou začala z podél těla zvedat, rozevřel dlaň a opatrně a hlavně pomalu ji položil na Kibovu ruku, která stále spočívala v dlouhých chlupech. Nasucho polknul, když se o jeho prsty otřela hebká srst. Dovolil si malinko polevit na ostražitosti a zvedl pohled, aby se setkal s tím Kibovým. U srdce se mu rozlil doslova blažený pocit, když viděl s jakou hrdostí a nadšením na něj kouká.

Ruku po několika sekundách zase stáhnul zpět a raději odstoupil do pro něj přijatelnější vzdálenosti.

,,T-to by pro dnešek a-asi stačilo," řekl.

Inuzuka přikývnul a odvedl Akamara zase dovnitř, než se k němu vrátil zpátky. Přistoupil k němu a rukama jej objal kolem krku.

,,Jsem na tebe hrdej," zamumlal, než si stoupnul na špičky a opět ho políbil.

Věděl, že už jenom tohle byl pro Kankura sakra velký krok a přemáhání, ale když na to půjdou hezky takhle pomalu a v klidu, pevně věřil v to, že za nějakou dobu, jeho přítel strach překoná a konečně nebude muset dělit svůj čas mezi ně dva, ale budou ho moci trávit všichni tři společně.