Opět moje prvotinka ^-^

Mladý hnědovlásek se naposledy rychle shlédnul v zrcadle umístěném na stěně chodby a rukou si ještě jednou projel svoje kaštanové vlasy, aby jim dodal patřičný rozcuch. Přes rameno se ohlédnul na svého velkého psa, který tiše seděl s vyplazeným jazykem na zemi a po podlaze smýkal chtivě ocasem.

,,Promiň, Akamaru," povzdechl si Inuzuka a posmutněle se na něj usmál, ,,musíš zůstat doma, jdu za Kankurem."

Snad jako kdyby mu pes skutečně rozuměl, sklopil uši a tiše zakňučel.

Kiba k němu přistoupil a přidřepl si. Natáhnul ruku a zabořil jí do bílé hebké srsti na hlavě, aby ho smířlivě pohladil.

,,Vím, že tě poslední dobou trochu zanedbávám, ale nebudu pryč moc dlouho, hm? Až se vrátím, vynahradím ti to, platí? Vezmu tě na dlouhou procházku," sliboval mu.

,,Haf! Haf!" zaštěkal velký pes a znovu se jeho ocas dal do pohybu.

***

- O čtyři hodiny později –

,,To už odcházíš?" podivila se vysoká blondýna se čtyřmi culíky na hlavě a zelenýma očima několikrát zamrkala, ,,Nechceš se zdržet ještě chvilku?"

Kiba se na ní omluvně usmál a zavrtěl hlavou, zvedaje se u toho od prostřeného stolu.

,,Promiň, ale nemůžu, musím vyvenčit Akamara. Moc díky za pozvání na oběd a za pohostinnost, příště to oplatím."

Temari se na něj chápavě usmála a přikývla.

,,Tak chvilinku strpení, zabalím ti něco na doma. Spousta toho zbyla."

,,Dojdu tě vyprovodit ke dveřím," odkašlal si hnědovlasý mladík a vstával od stolu.

Ten nejmladší z trojice sourozenců si je jenom tiše přeměřil zelenýma očima a začal pomáhat své starší sestře se sklízením nádobí.

Kankuro se v závěsu za Kibou přemístil do chodby, kde se mladík začal oblékat na cestu domů.

,,Myslím, že ta tvoje velká a chlupatá šelma by se bez tebe ještě chvíli obešla," zabručel trochu nespokojeně a založil si ruce na prsou.

Kiba přimhouřil zamračeně oči. Nesnášel, když Akamarovi takhle Kankuro přezdíval, i když to byla tak trochu pravda.

,,Ta moje šelma," procedil skrze zuby a dal důraz na poslední slovo, ,,potřebuje každých pár hodin na vzduch. Jak by bylo asi tobě kdyby tě někdo omezoval ve vyprazdňování?"

,,Nevím, co se hned urážíš, jen říkám, že by to bez tebe ještě chvíli vydržel. Nebo tě to snad tady s náma nebavilo?"

,,Kankuro," povzdechl si hnědovlásek a potřásl hlavou, ,,moc dobře víš, že s tebou i s tvýma sourozencema trávím čas rád, ale mám taky svoje povinnosti."

,,Bylo by fajn, kdybychom spolu mohli trávit taky víc času, než jenom tři až pět hodin," zabručel o něco vyšší a starší mladík.

,,Hele, já akceptuju, že máš strach ze psů a nenutím tě, abys na mě čekal, než ho vyvenčím nebo tak. Nenutím tě, aby sis na něj zvyknul, abys ho vídal, nechci nijak podněcovat tvůj strach ze psů, ale ty musíš akceptovat to, že já to psa mám a mám ho kurva rád. Je se mnou dýl, než jsme vůbec my dva spolu, takže je to dost pochopitelný, že k němu mám silný citový pouto. Není to kurva rybička, který všimneš jenom tehdy, když jí dáváš nažrat nebo jí jdeš vyčistit akvárko."

,,Přijde mi, jako když toho psa máš radši, než mě," nafouknul trochu dětinsky tváře a zamračil se.

,,To snad nemyslíš vážně!" vyštěknul na něj druhý tiše, protože nechtěl tropit zbytečnou scénu, ,,O tomhle rozhodně odmítám diskutovat!"

,,Všechno v pořádku?" ozval se najednou ženský hlas v chodbě, až sebou oba polekaně trhli.

,,Jo, v nejlepším," zamručel Kankuro, otočil se na patě a bez jakéhokoliv rozloučení se svým přítelem odešel z chodby.

Temari si jenom tiše povzdechla a donesla Kibovi igelitku se zabaleným jídlem.

,,Omlouvám se za něj," zamumlala s jemným úsměvem.

,,V pohodě," odvětil Kiba tiše, ,,prostě musí pochopit, že se na Akamara vykašlat nemůžu."

***

Když se o několik desítek minut Kiba pohodlně usadil v parku pod velkým mohutným stromem a sledoval svého nejmilejšího a nejvěrnějšího mazlíčka, jak spokojeně cupitá od stromku ke stromku s čumákem přilepeným k zemi, musel se smutně pousmát. Nikdy by si nepomyslel, že si najde partnera, který bude mít strach ze psů. Pro něj, jako pro milovníka těchhle zvířat to bylo skoro něco nepochopitelného, i když na druhou stranu Kankurův strach opravdu chápal.

Když byl ještě děcko, pokousal ho v jejich tehdejší ulici, kde bydleli, velký pes. Co se tak potajmu vyptával Temari, tak věděl, že ho Kankuro nijak nevyprovokoval. Ten pes patřil jednomu nepříjemnému a věčně napitému chlápkovi, který se ke svému zvířecímu parťákovi nechoval moc mile a tak z něj vyrostl opravdu zlý a agresivní pes.

A jednoho dne, když si tři sourozenci hráli na ulici, zapomněl ten chlápek zavřít hlavní vrátka. A pes utekl. Jakmile si hrající děcka všimli běžícího a štěkajícího psa, dali se s křikem na úprk, což zvíře vynervovalo a popohnalo ještě víc. A bohužel to práce odnesl Kankuro a jeho levá ruka, na které ještě doteď byly vidět hluboké jizvy, jak se do ní rozezlený pes zakousnul.

,Akamaru by mu ale nic neudělal,' pomyslel si smutně.

Za to byl dal klidně ruku do ohně. Jeho pes byl přátelský a společenský. Hned si z každého udělal svého kamaráda, ale Kibovi byl věrný až za hrob a vždycky jej poslechnul na slovo.

Inuzuka se nepříjemně ošil při myšlence na to, že tušil, že jednou nastane doba, kdy jeho partnerovi dojde trpělivost a dá mu na výběr. Buď on, nebo pes. A Kiba věděl, koho by si bez váhání vybral...

Vzpomněl si na den, kdy se spolu s Kankurem seznámili. Bylo to před šesti měsíci, kdy na sebe omylem narazili v obchoďáku, kdy ani jeden nedával pozor na cestu, už jenom z toho důvodu, že byli ověšeni taškami z obchodů, kde nakupovali vánoční dárky. Jako omluvu ho Kankuro pozval na šálek horké čokolády, protože tam byli oba autem a nemohli si dát něco ostřejšího. Kiba jeho nabídku bez váhání přijal a z obyčejného posezení v malé a útulné obchodní kavárně nakonec vzešlo něco mnohem pevnějšího.

Pamatoval si, jak se potom zcela nezávazně sešli o pár dnů později v městské hospůdce a začali si povídat o všem možném.

Kankuro jej poté chtěl doprovodit domů, ale jakmile vyšli ven před putyku, dostal málem infarkt, protože se naproti nim objevil velký pes. I když bylo zvíře na vodítku a dle jeho chůze u nohy svého majitele pěkně vycvičené, Kankuro se neubránil tomu, aby Inuzuku odtáhnul na druhou stranu ulice. Tam jen zmatenému mladíkovi vysvětlil, že má odmalička strach ze psů. A v tu chvíli Kiba přišel na to, že by se nejspíš neměl svěřit s tím, že jedno takové čtyřnohé, velké a chlupaté zvířátko má i on doma. V první řadě ani nevěděl, jestli známost se Sabakem dojde někam dál, nebo zůstanou jenom přáteli, a proto mu nepřišlo podstatné se s tím tedy svěřovat.

O to horší to nakonec bylo, když se o měsíc a půl později rozhodli, že by to spolu zkusí navážno. Kibu začínalo pomalu sžírat vědomí, že před svým partnerem tají tuhle poněkud závažnou věc a když se od jeho starší sestry o několik týdnů později dozvěděl, proč má její bratr strach ze psů, byl přesvědčený, že dřív nebo později bude muset s pravdou ven.

A osud tomu chtěl, když jednoho dne venčil Akamara v parku a omylem natrefil na svého přítele, který se právě zkratkou vracel z práce. Byl to šok pro oba a byla to také jejich první velká hádka, samozřejmě mezi čtyřma očima bez toho, aniž by u toho ta velká šelma okolkovala.

Vlastně ani nechápal, proč z toho Kankuro kdysi udělal takovou scénu, že mu zatajil fakt, že má psa. Nakonec se s tím ale smířil. Tak nějak po svém, ale bohužel ne úplně zcela. Neodpouštěl si různé poznámky a narážky, jako třeba dneska při loučení.

Inuzuka si zhluboka povzdechl a hodil do dálky Akaromovi klacek, který mu s nadšením donesl.