Tak první trochu delší jednorázovka, nebo spíše dvourázovka :D Tenhle ship mi vůbec nevadí, mám ho ráda (hlavně v reálném světě), je to takové pěkné zpestření ^-^ 

Vánoce už pomalu klepaly na dveře a venku to vypadalo přesně tak, jako na malovaných obrázkách pro děti. Ulice a domy zaváté sněhem, ozdobené pouliční lampy a obrovský vánoční stromek se spoustou různorodých a různobarevných ozdob a světýlek, stojící na rozlehlém náměstí, u kterého se zastavil snad každý kolemjdoucí, aby se pokochal jeho nádherou. Teploty klesaly každičký den pod bod mrazu a byla to jedna z opravdu pořádných zim, na kterou se vzpomínalo v době, kdy zimní měsíce spíše připomínali o trošku horší a krutější podzim. Nebylo dne, kdy by aspoň trochu nezasněžilo, kdy by nebyl mráz. Slunce, které vystupovalo na obloze a procházelo se na ní jenom několik hodin, hřálo opravdu nepatrně.

Za jedním oknem fakultní nemocnice, v odpočinkovém pokoji pro personál, seděl černovlasý muž u stolu, zahalený do bílého pláště a s mírně staženým obličejem sledoval chumelenici za oknem, v rukách drže hrnek s horkou kávou. Na jednu stranu takovouhle zimu upřímně miloval, byla to prostě zima, jak má být, na druhou stranu mu však díky tomuto počasí akorát přibývala práce. Zledovatělá silnice nebo namrzlý chodník, akorát zapříčiňovali spoustu nehod. Zlomené nohy, zlomené ruce, naražená kostrč, vážné autonehody... To bylo téměř na denním pořádku a Itachi si už ani nevzpomínal, kdy naposledy měl v práci aspoň dva dny nerušeného volna.

Jako jeden z nejmladších a nejnadanějších chirurgů v nemocnici byl skoro na roztrhání. A nejspíš za to i mohlo to, že bydlel od své práce opravdu coby kamenem dohodil. A proto bylo už zvykem, že i v osobním volnu, jedno v jakou hodinu, jestli bylo zrovna ráno, odpoledne nebo pozdě večer, mu kolikrát volali, aby přispěchal do práce a pomohl jim s příjmem pacientů.

I když tuhle práci opravdu miloval, hodně zasahovala do jeho soukromého života, který tím velmi trpěl. Sám se divil tomu, že to s ním ještě jeho partner, který byl k tomu všemu o pět let mladší, ještě nevzdal a s úsměvem na tváři jej vyprovázel v jakoukoliv hodinu ze dveří bytu s přáním, aby to nebylo nic vážného a on se vrátil brzy domů.

S unaveným povzdychem si promnul spánky a ospale zamrkal. Byl tu už nejméně sedmnáct hodin a ještě dalších sedm jej čekalo. Tyhle směny byly ze všech nejhorší, nehledě na to, že sem tam to bylo přímo zabijácké, když se stala nějaká velká havárie. To se třeba domů nepodíval dobré dva dny.

Z počínajícího polospánku jej probudily vibrace jeho telefonu, který díky nim zlehka poskakoval po stole. Natáhnul k němu ruku a podíval se na rozsvícený displej s příchozí zprávou. Rty se mu zlehka roztáhly do mírného potěšeného úsměvu, když si přečetl kdo mu píše.

Naruto: Ahoj, dneska budu končit v práci dřív, tak aspoň stihnu nakoupit. Jak to jde v práci? Mám tě přijít navečer vyzvednout? Co by sis dal vlastně k večeři? Doufám, že si taky všechno jídlo snědl, co jsem ti včera nachystal. Posílám pusu.

Černovlásek si zprávu přečetl ještě jednou a lhal by, kdyby tvrdil, že tahle starostlivost a ochota byla pro něj nepříjemná. Vždycky jej to potěšilo. I když by to mělo být spíš naopak, když byl v jejich vztahu on ten starší.

Chodili spolu skoro dva roky a bydleli spolu téměř rok a tři čtvrtě. Člověk by řekl, že do tohohle kroku skočili poměrně rychle, ale Itachiho práce a s ní spojený nedostatek volného času jim v tom vlastně pomohl.

Nevědomky si tak vzpomněl na jejich začátky. Bylo to před dvěma a půl lety, kdy si konečně užíval právoplatné dovolené a jeden večer strávil v baru, kde se potkal právě s blondýnkem. Oba tam byli sami a tak to netrvalo dlouho a dali se nezávazně do řeči. Taky hodně pili. Opravdu moc. Itachi si už ani nepamatoval, jak se dostali k němu domů, ale ráno se vzbudil vedle něj v posteli, sice s obrovskou bolestí hlavy, ale příjemně uvolněný. Komunikace mezi nimi byla ten den opravdu rozpačitá a hodně rychle se spolu rozloučili.

Oba se tak nějak smířili s tím, že to byla pouhá jednorázovka na jednu osamělou noc, ale netrvalo to dlouho a Itachi na blondýnka narazil v jedné kavárně, kam si občas zašel na kávu. Upřímně byl překvapený, že ho tam vidí za barem, ale srdce mu radostně poskočilo. Chvilku po sobě jen tak házeli letmými pohledy a oba se nejspíše v duchu přemlouvali k tomu, aby řekli nějaké první slovo a navázali tak nějaký kontakt, než to nakonec prolomil Naruto a začal se s ním bavit tak, jako kdyby se mezi nimi nikdy nic nestalo. Vyměnili si na sebe čísla a začali se spolu bavit a stýkat. Psali si a volali si každý den, když byl čas. Schůzky byly kvůli Itachiho práci opravdu málokdy a když už se setkali, většinou to skončilo sexem. Aniž by si to vzájemně snad řekli, oba počítali s tím, že spolu vlastně chodí. Bylo to možná divné, ale bylo to tak. Občas prostě nebyla slova potřeba.

A pak přišla doba, kdy konečně překročili další krok a sestěhovali se k sobě.

- FLASHBACK –

Byl zrovna konec května a Itachi právě přišel ze své noční směny domů. První, co chtěl udělat bylo si dát rychlou sprchu a uvolnit tak ztuhlé svalstvo a pak se zachrout do peřin a pořádně se prospat. Večer ho čekala schůzka s Narutem a chtěl na ní být odpočatý, neviděli se skoro deset dní a už mu upřímně chyběl. Potřeboval si zase po nějaké době promluvit s nějakou lidskou bytostí o zcela normálních a běžných věcech. Jistě, mohl se ozvat své rodině, ale jak znal svého otce, stejně by rozhovor stočil k práci a matka by tomu všemu jenom přihlížela s úsměvem na rtech. A jeho mladší bratr? Ten studoval v Americe, takže mezi nimi vázlo posunuté časové pásmo.

***

,,Co je ti? Zdáš se mi dneska takový přešlý. Stalo se něco?" povytáhnul zamyšleně Itachi obočí, když se k němu večer dostavil Naruto na večeři, kterou si spolu objednali, protože starší muž neměl momentálně jak náladu na vaření, tak ani na to, chodit někam do společnosti.

,,Ále," mávnul nad tím Naruto rukou a přehraboval se v jídle, ,,před pár dny se u mě stavoval majitel bytu s tím, že potřebuje, abych se co nejdříve odstěhoval, prý se mu rozvádí dcera a neměla by kam jít."

,,A to může? Jako jen tak?" vydechl nechápavě Itachi.

Blondýnek smutně pokýval hlavou.

,,Mám normálně tříměsíční výpovědní lhůtu, takže se teď musím poohlédnout po nějakém bydlení za přijatelný peníze," povzdechnul si.

,,A proč si mi to neřekl?"

,,Nechtěl jsem tě tím zatěžovat," pousmál se na něj, ,,měl jsi hodně práce."

Na chvilku se mezi nimi rozhostilo ticho, ale ani jeden z nich nepokračoval v jídle. Naruto se dál přehraboval v talíři a Itachi na něj zamyšleně koukal.

,,Pojď bydlet ke mně," navrhnul mu nakonec.

,,C-cože?" vzhlédnul k němu blondýnek a překvapeným výrazem na tváři, ,,T-to nejde, tohle po tobě nemůžu chtít!"

,,A proč ne?"

,,N-no... Jsme spolu teprve krátce, nemyslím si, že je vhodná doba na to, se k sobě sestěhovat a žít spolu."

,,Aspoň bychom se vídali víc, než teď. To nechceš? Nelíbí se ti to? Já po tobě žádnej nájem chtít nebudu, ten byt je můj, takže..." nechal větu vyznít do ztracena.

,,To nejde," zavrtěl Naruto hlavou, ale přesto jeho srdíčko v hrudi radostně tlouklo o sto šest, ,,nechci tady bydlet zadarmo."

,,Fajn," protočil Itachi očima, ,,tak půjdeme se vším na půl. Energie, jídlo, potřeby do domácnosti. Takhle by ti to vyhovovalo?... A nekoukej na to, že jsme spolu chvíli, máme se rádi, ne? Tak co nám v tom brání? Aspoň zjistíme, jestli nám to bude klapat i takhle a já budu rád, když tu se mnou někdo bude, když se zrovna objevím doma."

,,N-no, tak-tak dobře," souhlasil nakonec s mírným úsměvem.

,,Skvělý, tak zejtra můžeme začít se stěhováním."

- KONEC FLASHBACKU –

Itachi se nad tou krátkou vzpomínkou musel usmát. Jo, šlo to sice trochu narychlo, ale nikdy si nestěžoval. Neměl jeden jediný důvod. Klapalo jim to. Možná až příliš dobře.

Občas mu přišlo skutečně zvláštní, že si Naruto nikdy nestěžoval na to, že na něj má málo času. S postupem času si dokonce Uchiha i myslel, že má nejspíš nějakého milence, když mu nevadí, že spolu spí jenom sem tam. Sice častěji, než předtím, ale stejně to bylo poněkud málo.

Vzpomněl si, jak se jednou neudržel a pohádali se kvůli tomu. Bylo to asi před sedmi měsíci.