Zůstal jsem u něj sedět až do konce našeho sezení. Nevím proč, ale prostě se mi z jeho dosahu nechtělo. I když to možná nevnímal, z jeho těla vyzařovalo příjemné teplo, které mě prostě nutilo zůstat sedět přikovaný na místě. Možná se mi to jenom zdálo, ale přišlo mi, že když sedím blízko něj, je sice takový roztěkaný a neví kam s očima ještě víc, než předtím, je na druhou stranu mnohem otevřenější tomu, se mnou komunikovat a odpovídat mi na otázky.

Nakonec se z takového klasického výslechu stalo spíše něco jako přátelské povídání. Chtěl jsem ho trochu víc poznat před tím, než se příště sejdeme i s jeho rodiči na společném sezení.

Věděl jsem, že mu to asi nebude moc příjemné, ale mohl jsem vsadit cokoliv na to, že zrovna jemu to pomůže víc, než komukoliv jinému. Komunikace je to nejdůležitější. Člověk se prostě musí naučit mluvit o svých problémech a trápeních hlavně s těmi, kterých se to týká. Jistě, je to občas nepříjemné a může to být i bolestivé, říkat někomu něco nehezkého, co by mu mohlo i ublížit, ale byl to zároveň klíč pro to, aby se vztah upevnil.

***

,,Zdravím, pojďte dál, už vás očekávám," promluvil sem k trojici za dveřmi mé kanceláře, která už tam na mě čekala a pozval je dál.

Dneska jsem to v kanceláři trochu předělal, aby to pro všechny bylo trochu příjemnější a nevypadalo to tam jako nějaká párová terapie. Před dlouhou pohovku jsem natáhnul konferenční stolek a na něj jsem připravil konvici s čajem a čtyřmi šálky. Kolem stolku jsem přitáhnul křesla, kam jsem měl v plánu posadit se já a Narutovi rodiče. Pro chlapce byla k dispozici opět ta příjemná sedačka.

,,Takže," začal jsem, když jsme se všichni pohodlně usadili a když jsem před každého postavil šálek s ještě horkým čajem.

Všimnul jsem si, jak jsou blondýnkovi rodiče celí napjatí a v očekávání, ale Naruto se snažil dělat, jako když tam není. Chápal jsem, že mu tohle mohlo být opravdu poněkud nepříjemné, ale bylo to potřeba. Třeba mi potom někdy poděkuje.

,,Měl jsem s vaším synem už tři sezení a došel jsem k závěru, že by bylo nejlepší, abychom se tu sešli všichni a hlavně vy tři jste si mohli popovídat z očí do očí."

Když jsem mluvil, přejížděl jsem pohledem po každém v místnosti. Nejvíc jsem se však snažil zírat hlavně na Naruta, abych ho aspoň trochu povzbudil. Nejspíš si mého pohledu všimnul a konečně se na mě podíval. Měl tak velké modré oči, že bych byl schopný se v nich utopit.

,,Už vlastně při prvním sezení mi došlo, kde je ten hlavní problém," pokračoval jsem a nyní se zaměřil hlavně na jeho rodiče.

Starší a vyšší blonďák sebou nepříjemně trhnul a rudovláska překvapeně pozdvihla obočí

,,A tím problémem jste hlavně vy dva," řekl jsem trochu příkře a mírně se zamračil.

Tentokrát sebou trhli oba a ženě se zalily oči slzami. Otec sklopil pohled a zadíval se na svoje ruce složené v klíně.

Ah, jistě. Takže moje konstatování problému vlastně oba čekali. Nejspíš si toho jsou vědomi. Tím líp.

,,Myslela jsem si to," šeptla žena pokorně a podívala se na svého syna, ,,je to kvůli tomu, že jsme na tebe neměli tolik času viď?"

Nyní se jejich konverzace samovolně rozproudila a já jsem do ní nijak nezasahoval. Nebylo potřeba.

Upřímně jsem byl na Naruta hrdý, že dokázal o svém problému mluvit a nesnažil se zapírat nebo si hrát na hrdinu, že mu je všechno fuk a nic ho netíží. To, že dokázalo všem mluvit byl obrovský úspěch.

S jemným úsměvem jsem je pozoroval a vnímal to, že jeho rodiče uznali svou chybu a snažili se to dát nějak do kupy. Nejspíš jim na jejich dítěti dost záleželo a to mě prostě zahřálo u srdce. Už několikrát jsem se setkal s dětmi, které měly třeba podobný, nebo dokonce stejný problém jako Naruto, ale jejich rodiče to vzali chladně, odtažitě a nebyli schopni přiznat vlastní chybu. To bylo prostě smutné.

***

Jeho rodiče tam zůstali nějakou dobu, než si všechno mezi sebou vyjasnili. Snažili se si nastolit nějaká pravidla a zásady, kterých se budou držet, aby jejich vztah zase fungoval a rozkvétal tak, jak má.

Ke konci jejich sezení jsem se postavil a tiše jsem přistoupil k oknu, snaže se na sebe vůbec neupozorňovat, a zadíval jsem se na malý okrasný stromeček v květináči, který mi stál na parapetu. Tahle bonsai tady byla od doby, co jsem tu začal pracovat a musím se upřímně pochválit, že mi pořád hezky prospívala. Bylo to možná zvláštní, ale občas mi stromy dost připomínaly vztahy mezi lidmi.

***

,,Šlo to dobře, ne?" zeptal jsem se, když se za jeho rodiči zavřely dveře a my tak zase osaměli.

Ještě jsme měli před sebou vlastní sezení.

Přikývnul.

,,J-jo. Kupodivu ano," souhlasil.

Pohrával si nervózně s prsty na rukách.

,,Takže," nadechnul se, ,,se vidíme dneska naposledy?"

Krátce jsem se zasmál a zavrtěl hlavou. Jak naivní.

,,Ne. Čeká nás ještě šest sezení. Chci si být jistý, že vaši dodrží to, na čem se s tebou dohodli a taky se chci přesvědčit, že už na sebe nesáhneš."

Přece si nemohl doopravdy myslet, že jenom tím, že se možná jeho vztah s rodiči zlepšil, ukončím naše setkání. Ne, ne, chlapče. Musím si být prostě stoprocentně jistý.

,,A, uhm... M-mohli bysme si povídat, tak... No, jako minule?" vykoktal svoji otázku a nepatrně zrudnul.

Povytáhnul jsem zvědavě obočí a on místo dalších slov poplácal na místo vedle sebe, čímž jsem mi vlastně gestem naznačil, co má na mysli. Nejspíš bych vážně neměl, ale nějaká neviditelná síla mě vytáhla z mého křesla a přesunula mě přímo vedle něj na pohovku. Zase tak příjemně voněl jako minule.

,,Takhle je ti to příjemnější?" z mého hrdla vyšlo trošku hrubější zavrnění.

,,J-jo, je to víc... Osobnější," souhlasil ostýchavě a pořád s jemně zarudlými tvářemi.

Vážně vypadal rozkošně, nemohl jsem si pomoci a vlastně jsem ani nedokázal uvěřit tomu, že jsme za tak krátkou dobu udělali takový pokrok. Buď jsem byl vážně až moc dobrej, nebo se tohle všechno podchytilo ještě v úplném začátku.

***

Od té doby se jaksi stalo naším zvykem, že jsem seděl vždycky vedle něj, nikoliv naproti němu. Byl to jediný můj pacient, ke kterému jsem měl takový přístup a raději jsem se nechtěl šťourat v tom, proč vlastně. Asi... By to nebylo úplně podle zákona.

***

O týden později jsem na něj opět čekal na pohovce.

Dneska jsem kupodivu vyměnil svoje obvyklé černé košile za tričko. Venku se totiž udělalo příjemně teplo, jaro začalo být v plném proudu a tak mi stačilo jenom triko a lehká bunda.

Utáhnul jsem si culík ve vlasech a posunul brýle na nose, když jsem zaslechl zaklepání na dveře.

,,Dále!" houknul jsem a dovnitř mi napochodoval blonďatý mladík.

Už mezi nimi se podivně zaseknul a zíral na mě trošku vyvaleně. Je na mě snad něco špatně?

Musel jsem se ušklíbnout, když zakopnul o vlastní nohu při cestě ke mně na sedačku, kde jsem na něj už čekal. Oči mu zase běhaly všude možně po kanceláři, ale pohledu na mě se vyhýbal. Přišlo mi to malinko zvláštní, ale ne úplně nepochopitelné. Vím, že vzbuzuju hodně autoritu, právě proto nosím ten culík a brýle, které to jenom krásně podtrhují.

,,Tak jak to šlo?" zeptal jsem se ho mile a postavil se na nohy, když se došoural ke mně.

Stál jsem naproti němu a vnímal jsem to, že jsem o dobrou hlavu a něco vyšší než on a on se musí chtě nechtě zaklánět, aby na mě vůbec viděl.

,,D-d-dobře," zakoktal se a sledoval, jak si zase sedám.

,,Jsi v pořádku?" pozdvihl jsem obočí.

,,J-jo, jo jsem v pohodě," pípnul.

Přišlo mi, že se snad snaží dýchat co nejmíň. Jako kdyby se snad bál nadechnout se zplna plic. Že by za to mohla ta nová kolínská, kterou jsem použil? Nevoněla mi zase tak špatně.

,,Jak probíhaly ty tři dny s rodiči od pondělního sezení?" zajímal jsem se, když se posadil vedle mě a mohli jsme začít.

,,F-fajn, s-sna-žili se přijít dřív z práce, t-to jim k-kromě středy vyšlo. Večeřeli jsme spolu, byli jsme se v úterý večer projít do parku a-a o víkendu bychom měli jet někam na kola."

,,Tak to je skvělé," pokýval jsem spokojeně hlavou a znovu jsem si na nose posunul brýle o trochu výš.

Dneska je vážně nějaký zvláštní. Skrývá přede mnou něco?

,,Vážně jsi v pohodě? Přijdeš mi takový roztěkaný," podíval se jsem se na něj.

On ale zcela naprosto hypnotizoval moje rty a během sekundy zrudnul jako rajčátko. Na co myslel?

,,Chceš nalít vodu? Vážně se mi nezdáš," staral jsem se.

Nedalo mi to a musel jsem se k němu naklonit ještě o něco blíž, abych se mu pořádně zblízka a zkoumavě zahleděl do zrudlého obličeje.

,,A-asi ta voda při-přijde vhod," přikývnul nervózně.