Byly doby kdy jsem si ještě udržovala nepatrnou naději. Zůstalo mi totiž pár dní kdy mohu být tou samou ženou jako kdysi.

Dny kdy opět mohu promluvit na lidi a oni mě uslyší.
Můžu chodit po ulici a lidé mě vidí, dokonce do mě mohou i narazit a jen mnou neprocházejí.

Jo, to je mé prokletí. Velkou část roku nejsem nic. Nemůžu o sobě dokonce ani tvrdit,že jsem člověk. Už dávno to totiž není pravda.
Čas změní každého a když člověk přijde o iluze, sny a postupně ztrácí i naději nezůstane z něj už nic.
Nic co by třeba jen vzdáleně připomínalo lidskou bytost.

Bez naděje totiž už není člověk. No a mě už jí nezbývá ani tolik aby se dala nabrat na čajovou lžičku. S každým rokem umřel další kus mě. Ono se totiž marné naděje nedá držet věčně.

Představte si sebe v mé kůži.
Nejbližší lidé vás odsoudí k životu, kterému se ani život nedá říkat. Jste nucení sledovat jak lidé, které jste milovali umírají. Lidé co vás znali na vás zapomínají. Země jenž vám byla vlastí i domovem zaniká, protože už není nikdo kdo by nastoupil na vaše místo.
To je zkrátka osud ve kterém nejde dělat nic jiného než ztratit naději.