Několika kroky jsem od něj odstoupila. Vzala jsem ze země tu zatracenou lodičku a opět se obula. Asi se na mě všechny ty vztahy dost důrazně podepsali.

,,Asi jsou tyhle řeči přece jen už navíc."řekla jsem a pomalu se rozešla ke dveřím.
Nejsem nejúspěšnější obchodnice protože bych měla slabost pro chlapy. To mě přešlo někde mezi 1955 a 1997...teď už jsou většinou jen nezajímavé typy.
Sledoval mě překvapeně ale tuhle trapnou chvíli přerušil jeho telefon, který zvonil jako šílený.

On to zvedl a já šla před tu velkou okázalou budovu. Opřela jsem se o nedaleký sloup a čekala. Jsem docela zvědavá co bylo tak důležité,že mu to museli volat v....kolik vlastně asi je hodin.
Stočila jsem pohled na nedaleký kostel a zaujatě se snažila rozluštit v jaký čas tu vlastně stojím na prázdné ulici. Už i ten poslední pařmen šel spát.

,, Omlouvám se,"řekl zadýchaně když konečně vylezl ze dveří.,,Volali mi z práce. Chceš někam zavést než pojedu do nemocnice?"

,,Nikam nespěchám, takže se ráda podívám na tu tvou nemocnici. Prý jí dost dlouho sponzorujeme."řekla jsem nevinně a on mi nabídl rámě.
,,Dobře ale musíš mi slíbit,že nebudeš zvracet."řekl klidně a když jsem se na něj překvapeně podívala ušklíbl se.,,Pracuju na pohotovosti."

,, Drahoušku, vyrůstala jsem ve středověku kde se popravy konaly na náměstí a královská rodina se těch velkých musela vždycky účastnit."řekla jsem s ušklebkem a nastoupila když mi otevřel dveře svého auta.,,Já jsem za ty roky viděla odpornější věci než ty, na to bych si určitě vsadila."

,,Asi máš pravdu.."řekl zamyšleně a už jsme jeli k nemocnici. Ta cesta byla až překvapivě tichá. On se plně soustředil na silnici před sebou i když ta byla skoro prázdná. V tuhle dobu nikdo moc nejezdí.

Zastavili jsme na prázdném parkovišti a já opatrně vystoupila aby mě moje boty opět nezradili. Zavřela jsem za sebou dveře a otřásla se když mi na nose přistála malá vločka. Bylo to jako bych byla opět malá holčička, která se zasněženým lesem honila za štěňátkem.

,, Miluju tohle počasí..."zašeptala jsem a v ten moment se teprve rozsněžilo. Po nebi se honily obrovský kocouři až jsem přes auto ani neviděla svého společníka.
To je můj ráj.

Nechápu jak lidi můžou nemít rádi sníh. Ten nadýchaný zázrak dokáže okouzlit i to nejzatvrzelejší srdce když ho vidí přes okno. A z každé ledové princezny královnu.

,,Já se popravdě ani nedivím, je to nejspíš jediné počasí co dokážete správně procítit."řekl zamyšleně a společně jsme se rozešli k hlavním dveřím. Nemůžu se dočkat až budu vevnitř. Jsem opravdu zvědavá co se změnilo od doby co jsem tu byla naposledy. Časy se mění a někdy opravdu rychle.

Zamračila jsem se na něj a dal pokračovala bez nálady.
,,Jsi drzej, pískle."řekla jsem s povzdechem a přidala do kroku.