„Diagnóza: částečná amnézie. Nevím, kolik si toho bude pamatovat."
Ten hlas mě vytrhl z temnoty. Ten hlas mě vytrhl z temnoty. Ležela jsem v bílé místnosti, kolem mě sedělo a stálo asi pět lidí. Mluvil asi ten starý v bílém plášti hned vedle mě.
„Kdo jste? Kde to jsem a kdo jsem?"
Žena na židli kousek ode mě se rozeštkala. „Holčičko, holčičko..." opakovala a dál plakala.
„Madam, uklidněte se, pojďte, dáte si u mě čaj. Bude lepší nechat ji ještě odpočinout, třeba si vzpomene, aspoň trochu."
Beze slova odešli, poslední šel muž v plášti a za ramena odváděl plačící ženu. Rozhlédla jsem se kolem. Místnost svítila tak, až mě bolely oči. Na nočním stolku vedle mojí postele ležela nějaká kniha v papírovém obalu, takže jsem nemohla přečíst její název. Natáhla jsem se pro ni a... zalapala jsem po dechu, když se mi shrnul rukáv a uviděla jsem své levé zápěstí. Táhlo se přes něj osm hlubokých řezných rán, napůl zahojených. Co se mi asi stalo? Nemohla jsem si vzpomenout a do očí se mi začaly hrnout slzy. Vzala jsem tu knížku, ale tou rukou mi projela tak ostrá bolest, že jsem ji musela pustit. Ta bolest mi něco připomínala, ale... sakra, kdybych já si vzpomněla... Spadla jsem zpátky a zápěstí si třela. Ale asi jsem to tím ještě zhoršila. Knihu jsem prozatím nechala plavat. Mezitím jsem se snažila si na něco vzpomenout. V ruce mi pulzovala bolest a v hlavě mi tepalo.

... A v hlavě mi tepalo...