Ráno mě vzbudilo ramplování na dveře.
„Vstávej!!!" řval zvenčí ten chlápek. Vyskočila jsem z postele a vyběhla z pokoje. Uvítal mě řevem, něco ve smyslu padej do školy a podobně. Neodvažovala jsem se ani zeptat, kde je škola. Jen jsem popadla batoh a vyběhla z domu. Zvolnila jsem až po pár metrech. Ulice byly skoro prázdné, ale na rohu stála parta puberťáků.
„Čau, prosim vás, kudy se jde do školy?" připadala jsem si jako idiot, ani nevím proč.
Očividně je to pobavilo. Odpověděla mi dívka s tak růžovými vlasy, že skoro svítily.
„A hele, kráva zapomněla kudy do školy. Tak to bude za stovku..."
„Stovku?" nechápala jsem, co tím míní.
„Rozumíš, prachy. Jestli chceš radu, musíš zaplatit."
„Proč? Vždyť..."
„Hej, Sáro, nech ji bejt!" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a tam stál kluk, asi tak stejně starý jako dívka s růžovými vlasy, která na něj vycenila zuby, zavrčela a nechala se odtáhnout pryč bandou kolem.
„Všechno dobrý, Myško?"
„Myško?"
„No, Myško. Co je s tím?"
„Jaká myška?"
„Tak ti říkaj, ne?"
„Kdo?"
„No... všichni."
„Všichni? I ty?"
„Jo, včetně mě. Co je s tebou?"
„Kdo seš ty?" ignorovala jsem jeho otázku. Podíval se na mě nechápavě a možná i trochu vyděšeně.
„Ty mě snad nepoznáváš? Já jsem Sam. Chodíme do stejný třídy."
„Fakt? A kudy se tam jde?"
To ho dostalo úplně. „Škola je za rohem..." ukázal a dál šokovaně stál na místě a zíral na mě. Já ale vyrazila tím směrem. A opravdu, za rohem postávaly skupiny studentů kolem obrovských dveří, sem tam někdo vešel dovnitř. Nebyla jsem si jistá, co mám udělat, ale nakonec jsem vstoupila dovnitř.
Ocitla jsem se v ohromné hale, po jejímž obvodu byly dveře do tříd. Naproti mně stálo schodiště, ze kterého právě scházely dvě dívky. Jen co si mě všimly, začaly na mě volat a mávat.
„Čau!!! Proč ses neozvala? Co s tebou bylo? Dan bude mít radost. Víš, jak se o tebe bál?"
„Momentíček, zpomalte trochu! Kdo jste? A kdo je Dan?"
„Co blbneš? Pojď do třídy, za chvíli zvoní..."
Ve třídě byla obsazena asi polovina lavic a šuměl hlasitý hovor. Ale když jsem vešla, všechno ztichlo. Rozhlédla jsem se po překvapených obličejích a ihned jsem si všimla uplakaného kluka na druhé straně místnosti. Chvíli na mě zíral a pak se úplně rozzářil a zamával mi. 
„Ehm... Ahoj?" řekla jsem trošku nejistě. Pár lidí si odfrklo a odvrátilo se. Uplakaný chlapec se zvedl a pomalu přešel až ke mně. A pak mě objal. Sakra, co se tu děje? 
„Chyběla jsi mi," šeptal mi do ucha. Odstrčila jsem ho od sebe. 
„Tak moment, co ty jsi zač?" 
Ta slova ho očividně zasáhla jako bič. Otevřel ústa, ale nedokázal ze sebe vypravit ani slovo. Do očí se mu znovu nahrnuly slzy. 
„Já... Já jsem Dan. Ty... Ty si mě... nepamatuješ?" 
Nečekal na odpověď, odstrčil mě a utekl ze třídy. Teď už na mě zas všichni zírali. Někdo promluvil: „Co to sakra...?!" 
Nenapadlo mě nic jiného, než do ticha říct: „Ehm... Ahoj lidi. Omlouvám se, ale jaksi jsem ztratila paměť. Nepamatuju si ani jednoho z vás."
Všichni na mě zírali a nikdo to nechápal.
„Ehm, byla bych vám vděčná, kdybyste mi řekli něco o sobě, nebo aspoň něco o mě. Děkuju."
Sedla jsem si do lavice hned nejblíž u dveří. Všichni se dál věnovali svojí zábavě, ale v tom do třídy vešla ta růžovovláska.
„Vypadni, tohle je moje místo!" zavrčela na mě, „ty sedíš támhle!" ukázala na místo v druhé řadě hned u okna. Vzala jsem tedy batoh a klidila se jí z dosahu. Když jsem se usadila, někdo mi zezadu zaklepal na rameno.
„Ahoj," začal světáckým tónem tmavovlasý kluk se širokými rameny sedící za mnou, „Já jsem Fred. Jsi si jistá, že si mě nepamatuješ? Chodili jsme spolu."
To mě docela překvapilo, i když by to bylo možné. Ale něco mi na tom nesedělo.
„No, fajn, fakt nepamatuju. Hele, nemohl bys mi odpovědět na pár otázek?"
„S největší radostí."
„Předně, kdo byl ten kluk, jak utekl?"
„Dan?" zasmál se, „ to je místní citlivka. Má strašně rád lidi a všechno strašně prožívá. Tohle dělá pořád."
„A ta nepříjemná holka s růžovejma vlasama?"
„To je Sára. Tím jak je „drsná" jen maskuje, že jí doma mlátěj a že její kariérní ambice je bejt šlapkou."
„No, tak dík. A ty dvě holky, co jsem s nima přišla?"
„Meg a Chris? Chris se jmenuje celým jménem Christina, ale nikdo jí tak neřek už hodně dlouho. Jsou to nejlepší kamarádky. Jedna pro druhou by vraždila. I když mám občas pocit, že by spíš jedna druhou vraždila. Ty jsi s nima lítala po chodbách, když jsi zrovna nebyla se mnou zalezlá v nějaké nepoužívané učebně a..." začal se potichu chichtat.
„To mě přivádí k další otázce. Co přesně mezi námi bylo?"
„No, já doufám, že je a že si vzpomeneš. Docela dost. Vlastně nejvíc co jde."
Bála jsem se, co bych se o sobě dozvěděla dál, a tak jsem se radši už neptala. Otočila jsem se dopředu. Právě totiž přišel starší, lehce prošedlý muž a všichni ztichli.
„Tak, kde tu máme službu?"
„Pane profesore," začala mluvit Meg nebo Chris (zapomněla jsem se zeptat, která je která), „třída 9. A je dnes v plném počtu."
„Takže už se nám vrátila Lethe?"
Fred do mě zezadu šťouhl a já jsem vstala.
„Vítám tě zpátky. Jak to, že jsme o tobě měsíc neslyšeli ani slovo?"
„Ehm, já nevím..."
„Prej ztratila paměť!" zavolala zezadu pobaveně Sára.
„No, no. Je to pravda?"
„Ano."
„No, nic. Já jsem Theodor Franklin a jsem tvůj třídní učitel. Se svojí třídou se seznámíš o přestávce. Takže..." začal vykládat, ale já nevnímala ani slovo.